Vizuální a akustické

Výstava děl Milana Grygara

Ve své výtvarné tvorbě se již pět desetiletí zabývá vztahem zvuku, obrazu a prostoru. V českém uměleckém kontextu jde o ojedinělý koncept, který spíš než s domácí scénou souvisí s názorovými okruhy evropského a amerického umění.

Milan Grygar zásadním způsobem zasáhl do vývoje českého umění již v polovině šedesátých let, když realizaci uměleckého díla propojil se specifickým výrazovým fenoménem prostorovosti zvuku. Tato akustická událost před ním otevřela široké spektrum možností a nasměrovala celou jeho další tvorbu. Přesvědčení o souvztažnosti akustického a vizuálního jej přivedlo k systematickému zkoumání možných podob tohoto propojení. Zvuk se stal nadále trvalou součástí jeho děl; je ve skryté podobě přítomen ve všech kresbách, kreslených partiturách, obrazech a obrazech-partiturách.

Grygar poprvé zapojil zvuk do realizace Akustických kreseb, které vznikaly od roku 1965 současně s velkoformátovými tušovými malbami dřívkem a později dalšími netradičními předměty. Tato nová dvojdimenzionální akusticko-vizuální forma kresby rozšířená o rozměr zvuku – času pak vytvářela různé vztahové analogie.

Snaha potlačit v procesu vzniku kresby vlastní subjekt přivedla Grygara v roce 1966 k realizaci Mechanických akustických kreseb pomocí kovových součástek nebo mechanických dětských hraček na klíček. V jejich akustickém prostoru se původně jednoduchý zvukový prvek změnil v polyfonní. Tyto kresby, stejně jako další vizuálně akustické projekty, nazývané „živé kresby“, pojímal Grygar jako inscenované akce, které pak pomocí fotografie nebo i filmu dokumentoval.

V Hmatových kresbách, kterými se zabýval od roku 1969, originálním způsobem propojil zvukovou složku s aktivitou lidského těla, které se tak stalo přímým prostředkem kresby. Jsou to v zásadě scénické akce, které jsou „divadlem kreslení v ploše papíru, koordinované hmatem a sluchem“. Problematiku tělové, respektive motorické akce pak Grygar dále rozvíjel v lineárních pohybových kresbách, nejprve drobných kresbách pastelem, později ve větších motorických kresbách.

Od konce šedesátých let realizoval řadu cyklů konceptuálních Partitur, které založil na prioritě vizuálního grafického záznamu. Tyto kreslené partitury byly v zásadě výtvarnou instrukcí zvukového přepisu. Předkládaly široké spektrum interpretačních propozic, od Půdorysných partitur, Partitur-vzorců, Barevných partitur, přes další varianty až k Architektonickým partiturám, Zvukoplastickým kresbám a Lineárním partiturám.

V osmdesátých letech se Milan Grygar vrátil k malbě, ve které využil předchozí zkušenosti a zapojil zvuk i do svých obrazů. V roce 1987 vytvořil první Černé obrazy, řadu několika identických čtvercových formátů, zamýšlených jako vizuální propozice pro možnou hudební interpretaci.  Tyto obrazy považuje za kresby na plátně. Tvoří je nekonečné prostorové zvukové pole, kde se zvuk zpřítomňuje skrze jemné linie artikulovaného světla nebo geometrické obrazce. V Bílých obrazech, nazývaných Geometrické partitury, které následovaly, se zvuk materializuje drobnými elementárními geometrickými obrazci nebo opět subtilní linkou.

Požadavek dosáhnout autonomního multidimenzionálního obrazu, který Grygar nadále sledoval

v černých a bílých obrazech z let osmdesátých a devadesátých, vyvrcholil početnými soubory Antifon, které realizuje od roku 1996 a na jejich obrazových variantách pracuje dodnes. Antifony, jejichž zvukový rozměr evokuje již samotný název, se staly vizuálním přepisem hudebního aktu. První soubory byly založené na dominantě černé barvy s dvěma kombinacemi červené a bílé, ojediněle červené a černé. Velkoformátové obrazy Antifon znamenaly další krok v relativizaci obrazového prostoru, jehož slovník Grygar dále redukoval. Černá vertikála na okraji obrazu, malý černý nebo bílý čtverec v horním rohu nebo linie kruhové výseče jsou jediné „prostorové události“ v jinak prázdném bílém nekončícím prostoru. V Antifonách po roce 2005 se pak Grygar po více než čtyřiceti letech vědomě vrátil k barvě. Jejich barevné geometrické konstrukce monochromních polí implikují představy různých variant prostorových vztahů.

Souběžně s Antifonami vznikly také Obrazy-Partitury se zakomponovanou vertikální reliéfní rámovou lištou. Vzájemný kontrast zlatého konstrukčního prvku a monochromního prostoru obrazu vytváří napětí, jehož energie je ekvivalentem zvukové události.

Vizuální řád lineárních partitur se promítl v roce 2012 do uzavřeného souboru papírových Objektů-partitur. Spolu s posledními Antifonami s nekonečným prostorovým akustickým polem, které Grygar pro tuto výstavu vytvořil, nabízejí další z možných směrů dosavadní akusticko -vizuální zkušenosti nezaměnitelného originálního konceptu otevřeného uměleckého díla.

Galerie hlavního města Prahy k výstavě vydává doprovodnou publikaci, doprovázená rozsáhlou monografií. Autorem grafického řešení obou knih je sám Milan Grygar.

U příležitosti výstavy jsou vydány dva limitované soubory multiplů: Ptačí partitura (2008) a Zvukoplastická kresba (1973), číslované a signované autorem. Bohatý doprovodný program. Galerie hlavního města Prahy-Městská knihovna – do 5. 4. 2015