Matka a Syn

Olga Szymanská 12 2014 Kultura česky

Gotické madony a veraikony z katedrály sv. Víta v Praze

 

Výstava na jediném místě poprvé představuje dochované Madony Aracoeli a veraikony z katedrály sv. Víta v Praze, doplněné o artefakty z tohoto prostoru i mimo něj, a relikviáře, plnící významnou úlohu v duchovním životě lidí.

 

Unikátní svatolukášské Madony Aracoeli a nerukotvorné portréty Krista – veraikony vznikaly v Čechách ve 14. století jako specifický obrazový typ. Ukazují, jakou měrou shromažďování a uctívání ostatků podnítilo uměleckou produkci vlády Karla IV. v obrazech a sochách Madony a Krista i pro katedrálu. Expozice je sestavena ze dvou částí a závěru.

 

První část

Je věnována madonám typu Aracoeli – obrazům s polopostavou Panny Marie jako Přímluvkyně s gestem zdvižené pravé ruky. Vzorem pro pražské byla Madona Přímluvkyně z kostela Santa Maria in Aracoeli na římském Kapitolu, o níž se praví, že ji namaloval evangelista Lukáš. Pro ochrannou moc, jež se projevila především roku 1348 při zázračném zastavení moru, se madona stala palladiem města Říma. Karel IV. jeho kopii získal pravděpodobně v roce 1368 a věnoval ji katedrále sv. Víta v Praze. Později pro ni vznikly další dvě verze.

Pražské obrazy Madony Aracoeli se od římského vzoru odlišují detaily. Nejpodstatnější: kapky krve skrápějí obličej a plášť Panny Marie. V českém gotickém umění druhé půle 14. století motiv dost častý, souvisel s kultem Kristovy krve a se zvyšujícím se důrazem na Mariinu spoluúčast při Kristově pašiji. Madona Aracoeli, koncem tohoto století vnímána také jako Mater Dolorosa – Panna Marie Bolestná, oplakává pod křížem Syna. Část její roušky, potřísněné krví, tryskající z ran ukřižovaného Krista, se jako součást pokladu katedrály sv. Víta stala jednou z nejdůležitějších relikvií. Proto je každoročně  vystavena k veřejnému uctívání.

 

Druhá část

Představuje veraikony z katedrály sv. Víta. A to dle slavného vzoru, uschovaného do roku 1527 v kostele sv. Petra v Římě a ukazovaného jako nejvzácnější křesťanská relikvie. Údajně vznikl otiskem Kristovy tváře do látky. Nadpřirozenému původu obrazu odpovídá i malířské vyjádření tváře bez krku, s pohledem upřeným k divákovi. Tím evokuje otázku, jaká byla podoba Ježíše. Římský veraikon má bezpočet kopií. Každá však dle originálu důsledná - věřilo se, že jeho zázračná síla se přenáší pouze na kopii věrnou. Proto jsou si veraikony dosti podobné. Jednu z římských kopií získal Karel IV. roku 1355 či 1368 a nechal převézt do Čech. Zde inspirovala vznik dalších pro katedrálu, a to nejen malovaných na papíře či dřevěné desce, ale také vytesaných do kamene, vyskládaných z drobných skleněných kostek ve vrcholu mozaiky Posledního soudu na Zlaté bráně. Protože lidé věřili v ochrannou moc veraikony, objevovaly se v sakrální architektuře běžně.

 

Závěrečná část

Shromažďuje gotické obrazy a sochy Madony a Krista, jichž se ve sv. Vítu dochovalo pouze několik. V současné době je katedrála spojována především se jmény zemských patronů sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Byla však, podobně jako většina gotických katedrál, zasvěcená současně Panně Marii, neboť mariánská úcta byla vždy klíčová. Kancléř Václava IV. a třetí pražský arcibiskup Jan z Jenštejna, ctitel mariánského kultu, objednal do katedrály nejvýznamnější a nejkrásnější obraz: Svatovítskou madonu jako symbol pouta mezi Matkou a Synem.

 

K výstavě vyšel česko-anglický katalog.

Císařská konírna Pražského hradu – do 15. března 2015.

 

 

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012