Evy Rusalka

Eva Střížovská 12 2014 Kultura česky

Evy Rusalka

1. část

Nedávno jsem navštívila s částí své rodiny, hlavně s pětiletou Magdalenkou,  představení Rusalka v Divadle Karla Hackera na Praze 8 (www.divadlokh.cz). Všichni jsme byli nadšeni, stejně jako ostatní diváci v sále. Co ta jedna herečka, která toto představení vytvořila, má energie a nápadů!

Během asi hodinového představení se nezastaví, jak v pohybu, tak v řeči a hudbě. A na tváři stále úsměv a laskavá slova. Děti i dospělí jsou strženi dynamikou díla, sedí, ani nedutají. Až na konci, když je herečka vyzve na pódium, se mnohé děti vrhají do možnosti ukázat své sympatie víle Rusalce přímo na pódiu.

O herečce v Austrálii Evě Sitteové jsem už psala do své knížky Mezi našimi v Klokánii.  Takže jsem věděla, že si sama vytvořila loutky v životní (vedle její menší postavy však v nadživotní) velikosti. Brzy v zahraničí zjistila, že se tam člověk musí postarat sám o sebe a tak mimo jiných představení, v kterých v Austrálii vystupovala jak před krajany, tak před rodilými Australany, si vytvořila divadlo jednoho herce. Později pak divadlo malých forem, kdy k realizaci vyhledávala hry s menším obsazením (www.minitheatre.com.au).

Vždy měla ráda hudbu a kromě toho, že příležitostně pro vlastní potěšení zpívala s českou cimbálovkou lidové písničky, chtěla Australany a australské děti především, seznámit i s krásou české klasiky. Rozhodla se pro nejslavnější českou operu Antonína Dvořáka „Rusalku”. Ta krásná inspirativní hudba ji vedla k tomu, že se musela nejprve naučit výtvarnou metodu kašírování. Předtím to ovšem znamenalo loutky vymodelovat z hlíny, nakašírovat, hlínu vydlabat, pak vytvořený charakter pomalovat a ozdobit. Loutky jsou sice velké, ale lehoučké jako opravdové víly. Eva vystupovala s loutkami nejprve  různě v Austrálii a když se před třemi lety přestěhovala do Česka,  hraje s nimi v různých divadlech a kulturních centrech. Obě jsme se smály, když vzpomínala, jak po návratu do ČR dostala pozvání zpět do Sydney, aby tam udělala představení v České škole bez hranic a jak velké loutky těžko dostávala do letadla z Austrálie a nyní zase zpět atd. Ale i to se podařilo a kromě tohoto dalekého zájezdu byla pozvána hrát i v Curychu a v Ženevě ve Švýcarsku a jinde v Evropě.

V druhé části vyprávění se vrátíme trochu zpět do Austrálie.

Eva Střížovská

.......................................................................................

Věřím na osud? Ano, ale vím, že mu musím pomoct

Eva Sitteová

 

Před příjezdem do Čech jsem si byla vědoma toho, že profesní herecké kontakty se mi po dlouhé době, kdy jsem žila v cizině, budou jen velmi obtížně obnovovat a nebude snadné, pokud ještě nějaké zůstaly, na ně navazovat. Samozřejmě jsem o to zpočátku usilovala. Nejen profesí, ale i lidsky člověk potřebuje někam patřit, mít “sítˇ” známých, kteří mohou poradit či podat pomocnou ruku, protože se spousta věcí změnilo a je třeba se rychle zorientovat.

Člověk se “přesune” do prvního domova a zjistí, že je v vlastně v cizí zemi. Zjistí také, že vám poradí a pomohou lidé, kteří jsou úplně z jiné profese, ale zaujmete je třeba jen tím, co děláte a někdy třeba jen svou odvahou. Má zkušenost byla i taková, že někteří lidé z hereckých kruhů proti mně dokonce velmi negativně vystupovali a to šlo o práci, která byla z mého pohledu nezajímavá a nevýznamná.  Jediným člověkem, kterému jsem důvěřovala a vážila si jej po všech stránkách, člověkem, který se zabýval hereckým obsazením-castingem mnoho a mnoho let, byla Milena Kropáčková. Ta bohužel vloni předčasně zemřela a tak tu najednou nebyl nikdo, jen velké prázdno...

 

Zjistila jsem postupně, že co se zde v Čechách týká získávání herecké práce, castingové agentury hledají spíše lidi pro reklamy, statisty atd. Také mě překvapilo, že spousta profesionálních herců na žádné castingy nechodí. Tak nevím, asi se to vše nějak “domlouvá bokem”, kdo ví…

 

Trvalo mi dva roky než jsem pochopila, jak to tu chodí, abych s úsměvem pokračovala ve “svém” divadle, které mi dává velikou tvůrčí svobodu, na kterou jsem zvyklá. To, že je to nyní divadlo-opera pro děti, asi přinesl osud.

 

Proč jsem se ale opět ocitla v Praze? Zřejmě proto, že cesty osudu jsou opravdu nevyspytatelné. Byla jsem  přesvědčena, že v Praze již znovu nikdy žít nebudu. Z rodinných důvodů a také proto, že jsem již žila v cizině příliš dlouho. Ale jelikož můj manžel tvrdí, že změna je život, on sám po mnohaletých „námluvách ” přistoupil na nabídku z pražské ČVUT, aby se podílel na založení oboru Krajinářské architektury. Je to obor, kterému se věnuje celý život a projekty jeho firmy Terragram (www.terragram.com.au) jsou publikovány v prestižních nakladatelstvích po celém světě.

 

A co dál?  Tedˇ se budu těšit, co krásného a zajímavého nám osud opět přinese...

 

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012