Jan Křtitel Boháč - průkopník elektroléčby

Bohumil Tesařík 9 2014 Dějiny česky

Jedním z prvních průkopníků elektroléčby byl významný představitel českého osvícenství.

Ke 290. výročí narození lékaře a přírodovědce Jana Křtitele Boháče.

 

  • "Dějiny studujeme proto, abychom rozuměli dobám minulým lépe než ti, kdo v nich žili."
    (F. Vymazal)
  • "Na úspěchu je těžké to, že v něm musíte stále pokračovat."
    (Irving Berlin)
  • "Jsou-li všichni odborníci za jedno, je na místě opatrnost."(B. Russel)
  • "Špatní objevitelé jsou ti, kdo si myslí, že neexistuje země, když vidí jen moře."
    (Francis Bacon)


Člověk se od pradávna setkával s různými projevy živé i neživé přírody, které si neuměl uspokojivě vysvětlit. Jedním z fenoménů, které zůstaly lidstvu po dlouhá staletí více méně utajeny, byly elektrické a magnetické jevy. Ty mají mezi přírodními úkazy zvláštní postavení proto, že člověk není vybaven smyslovým orgánem, kterým by je za běžných okolností vnímal. Uvědomuje si pouze jejich sekundární projevy, například průvodní světelné, tepelné či zvukové jevy - a v tom spočívá také značná obtížnost v pochopení podstaty elektřiny a magnetismu. Některé elektrické a magnetické jevy byly známy již ve starověku. Patrně první písemnou zprávu o nich nalézáme u řeckého filozofa a matematika Thalese z Milét (624 - 546 př. Kr.), který upozornil na projevy přítomnosti elektrických nábojů při tření jantaru. Magnetické projevy byly v té době známy v Číně, kde také nalezly své první praktické využití v podobě kompasu. Fyzikální podstata těchto jevů se tehdy nezkoumala a hypotézy, snažící se o jejich vysvětlení, se nám dnes jeví jako iracionální a někdy až fantastické. Proto také neměly význam pro rozvoj poznání přírodních zákonů. Rovněž souvislost jevů vznikajících při tření jantaru s ranami od některých ryb a s bleskem byla až do dob novověku neznámá. Po dobu více než 2 000 let existovaly pouze základní poznatky antických učenců.

 

Léčení lidských neduhů a nemocí a lékařství jako cech a povolání existovaly od samého počátku civilizace. Historie využití elektřiny a magnetismu v medicíně spadá do období starověku, kam také patří počátky elektroléčby. První zmínky o léčení silným elektrickým výbojem živého mořského rejnoka pocházejí ze starého Egypta (2 000 let př. Kr.). Podobně proudu vyvinutého elektrickým úhořem využívali také římští lékaři u pacientů postižených dnou, ale i bolestmi hlavy, kloubů apod. Celý středověk nepřidal k poznatkům o elektřině a jejího používání k léčebným účelům nic dalšího. Pro vědu to bylo nepříznivé období temna.

 

Teprve až v 17. století vznikly první vědecké poznatky o elektrostatických a magnetostatických jevech. Pokusy s elektřinou se začala zabývat řada fyziků, ale též laiků, hledajících hlubší fyzikální souvislosti.

V další etapě vývoje představ o elektřině a magnetismu vystupuje v 18. století na scénu stejnosměrný proud, spojený se jmény Italů Luigiho Galvaniho (1737 - 1798) a Alessandra Volty (1745 - 1827). Galvaniho pozorování kontrakcí žabích stehýnek a jejich vysvětlení, vedoucí k objevu animální (živočišné) elektřiny, bylo sice mylné, přesto je dnes tento profesor lékařství na boloňské univerzitě považován za zakladatele nové vědecké disciplíny - elektrofyziologie. Teorii živočišné elektřiny úspěšně vyvrátil jeho vrstevník a krajan, univerzitní profesor "přírodní filozofie" Volta svou teorií kontaktní elektřiny (stykem dvou různých kovů) a objevem galvanického článku a poté Voltova sloupu.

 

Medicína byla v 18. století vedle ochrany proti blesku vlastně jediná oblast, kde našla elektřina uplatnění v praxi. Očekávalo se od ní, že vyléčí úplně všechno, od bolestí zubů po rakovinu. V této rané době elektroterapie se používaly k léčení dva zdroje proudu: rotační elektrostatický generátor "třecí elektrika" (sestrojeného v roce 1660 zakladatelem dnešní vakuové techniky Otto von Guerickem, proslulým zejména svým veřejným pokusem, tzv. magdeburskými koulemi) a obecně známá leydonská láhev (sloužící jako kondenzátor a zesilovač). Jejich spojením mohli lékaři, při nepatrné intenzitě elektrického proudu, dosáhnou vysokého napětí.

 

Základy léčby pomocí elektřiny položil v roce 1743 profesor lékařské fakulty v Halle Johann Gottlob Krüger ve svém spise "Přípis mým posluchačům, v němž jim sděluji své myšlenky o uzdravující elektřině". Jako první poukázal na možnost dalšího využití nově objevené elektřiny, když uvedl, že "elektřina se musí počítat mezi pomocné léčebné prostředky". Podle něj se pomocí "elektrifikace" tělní tekutiny zkapalní, pevné části se přemístí a s větší tělesnou čilostí se pohybují". O dva roky později vydal jeho žák Ch. G. Kratzenstein knihu "Spis o užitečnosti elektřiny v lékařské vědě". Také on spatřoval léčebný účinek v rozpouštění nahromaděných tekutin, zvláště krve. "Elektrizace" byla podle jeho názoru prospěšná např. u husté krve, městnání všeho druhu (bolesti hlavy, rýma, bolesti na hrudi apod.), při horečce, a dokonce i při moru. Ve Francii se léčením zabýval Pierre Bertholon. Ve svém spise "Elektřina pro lidské tělo ve stavu zdraví a nemoci" klasifikoval všechny zdravotní potíže podle jejich reakce na kladnou či zápornou elektřinu. Doporučoval svým pacientům působení elektrické jiskry nebo elektrického šoku, elektrické koupele aj. Intenzivním vědeckým výzkumem ve fyzice a chemii se zabýval fanatický zastánce teroru po vypuknutí Velké francouzské revoluce pařížský praktický lékař Jean Paul Marat. O propagaci elektroléčby se také zasloužil německý lékař J. G. Schaffder, který ve své učebnici "Elektrická medicína neboli síla a působení elektřiny v lidském těle a při jeho nemocech" doporučoval tuto metodu při léčení ochrnutých končetin. Dokázal také, že působením elektřiny se zrychluje puls, že elektrická jiskra způsobuje na kůži "tu bodavé a pálivé, tu zase trhavé a otřásající pocity" a postižené místo má zprvu bílé a potom červené zbarvení. Z mnoha dalších jmen lékařů a přírodovědců uvádíme ještě švýcarského anatoma, fyziologa a botanika Albrechta von Hallera, holandského lékaře Antona de Haena, švédského lékaře a přírodovědce, zakladatele botanické a zoologické systematické nomenklatury Carl von Linného a amerického přírodovědce, státníka a diplomata, vynálezce bleskosvodu Benjamina Franklina, který v letech 1753 až 1774 vydal čtyřsvazkové pojednání o elektřině. Zde je nutno si připomenout, že nejčastějším postupem vědecké práce v 17. století byl stále ještě "pokus a omyl".

 

V širší laické i odborné veřejnosti je u nás málo známo, že v dějinách světového lékařství je jako jeden ze zakladatelů a prvních průkopníků elektrofyziologie a elektroterapie, uváděn český lékař a přírodovědec Jan Křtitel Antonín Boháč (v literatuře často uváděný jako Bohatsch), od jehož narození letos uplynulo 290 let. Za svůj krátký život vystřídal řadu povolání. Byl nejen praktickým lékařem, ale také vědcem, badatelem a spisovatelem. Vydával díla napsaná latinsky i česky. Narodil se v roce 1724 v Žinkovech, jako prvorozený syn správce zdejšího panství hraběte Františka Václava Wrtby. Zde také navštěvoval triviální školu a poté pokračoval na jezuitské koleji v pražském Klementinu. Vystudoval filozofii a lékařství na pražské univerzitě a díky podpoře hraběte z Wrtby podniknul v letech 1746 až 1747 studijní cestu po Evropě za dalším vzděláním. Navštívil Benátky, Padovu, později Montpellier a Paříž (udává se také Velká Britanie a Nizozemí), a odtud ještě krátce několik univerzit v Německu.

 

V tzv. Sále čtyřiceti jsou uvedena jména 40 svého času nejlepších studentů této starobylé univerzity. Je potěšitelné, že zde můžeme najít také jméno Boháčovo. Při této příležitosti je vhodné uvést, že celá Boháčova životní dráha je spojena mimo jakoukoli pochybnost s podporou šlechty. V průběhu cesty se seznámil s léčením vybraných nemocí elektřinou, především různých forem ochrnutí. Po návratu do Prahy se věnoval experimentálním pokusům, na jejichž základě vypracoval a v roce 1751 obhajoval doktorskou latinsky psanou disertaci s názvem "De utilitate electrisationis in arte medica"("O užitečnosti elektrizování v lékařství"). Poté již jako doktor medicíny zde pronesl také krátkou rozpravu o tom, zda má lékař, zabývající se experimentálně léčbou, mít přednost před lékařem chemikem.  Elektřina je v předložené práci doporučována především k léčení obrny, stavů po mrtvici a pohybového aparátu, ale také "městnání" všeho druhu (např. bolestí hlavy či rýmy) a rozpouštění nahromaděných tekutin, zvláště husté krve. Spis byl vydán podruhé v roce 1775 zásluhou univerzitního profesora lékařství J. T. Klinkoše, který se rovněž zabýval elektrickými jevy.

 

Vedle své lékařské praxe Boháč stále konal pokusy s elektroléčbou, ale rovněž zkoumal vliv elektřiny na klíčení a růst rostlin aj. Vzápětí poté, co se byl v roce 1752 představit do Vídně osobnímu lékaři císařovny Marie Terezie a duchovnímu otci všech tehdy moderních zdravotnických reforem Gerhardu van Swietenovi, byl jmenován mimořádným univerzitním profesorem přírodopisu - ve 28 letech. Aby se vyhnul středoevropským válkám v polovině 18. století, odešel s rodinou roku 1756 na jih do Itálie, kde se věnoval soustavnému zoologickému studiu. Po návratu do Prahy vydal v Drážďanech (1761) výsledky těchto studií v latinsky psaném spise "O některých mořských živočiších a jejich vlastnostech, vzdělancům dosud neznámých anebo málo známých". Zvláštností jeho výkladu je důraz na přesnou taxonomickou nomenklaturu již podle návrhu Carl von Linného. Po rozšíření tohoto díla se autor stal členem učených společností v Londýně, Mnichově a Florencii. Na základě osobního přání rakouského císaře Františka I. prozkoumal krajinu Dolních Rakous v okolí Gmündu a podrobně ji popsal po stránce přírodovědné. Odměnou získal místo řádného profesora přírodopisu a "materiae medicae" na pražské univerzitě.

 

Hmotně zajištěn se 18 let věnoval usilovnému výzkumu přírody Čech a práci na svém nejrozsáhlejším plánovaném díle "Květena, zvířena a přírodopis nerostné říše"; bohužel, jeho nedokončený rukopis procházel různými majiteli a nakonec se nadobro ztratil. Velmi zajímavý příspěvek představuje ekonomická studie "Učenlivý a užitečný návrh, kterak by království českému nesmírný prospěch a zvláštní hojnosti ročně přibývati mohl" (1758, 1761), svědčící o jeho širokém spektru zájmů nejen v oblasti vědy, ale také při řešení různých praktických problémů. Úvodní dvě přídavná jména v textu tohoto díla, "Pokorný a užitečný", naznačují jeho spjatost s těmi nahoře - se šlechtou - k jejichž potřebám se obracela téměř celá Boháčova práce. Boháčův životopis s připojenou podobiznou vydal poprvé národní buditel, dějepisec a profesor českého jazyka F. M. Pelcl ve svých čtyřsvazkových "Abbildungen" (1773 - 1782).

 

V dalším rozvoji vědecké práce zastavila profesora Boháče jeho předčasná smrt ve věku 44 let (1768). Údajně při sbírání přírodnin v okolí Litoměřic (někteří autoři uvádějí Sušici) promoknul, a následně těžce onemocněl. Nechal se sice převést do Prahy, aby měl řádnou lékařskou péči, ale bylo již pozdě.

 

Dnes je elektroléčba částí fyzikální terapie, při které je využíván léčebný účinek různých forem, frekvencí a intenzit elektrické energie podle stanovené diagnózy pacienta. Průchod proudu má stimulovat příslušné tkáně, zejména nervy a svaly. Užívá se například k léčbě chorob pohybového ústrojí, u obrn aj. Využívá se stejnosměrný (galvanický) a střídavý proud nízké nebo střední frekvence, vysokofrekvenční pole, vysokofrekvenční proud s různě tvarovanými impulzy (síla proudu je řádově v miliampérech) aj. Elektroterapie a elektrodiagnostika prodělaly v minulém století bouřlivý vývoj a v současné době je tento rozvoj dále urychlován. Stále se "vymýšlejí" nová elektroterapeutická zařízení, která obohacují nabídku elektroléčby.

 

Použitá literatura:

Demel, W. (ed.): Dějiny světa 4. Objevy a nové struktury 1200 až 1800. Praha 2013.

Frankerberger, Z.: Jan Křtitel Boháč: Život a dílo. Praha 1951.

Heřman, J.: Od jantaru k tranzistoru: elektřina a magnetismus v průběhu století. Praha 2006.

Lněničková, J.: České země v době osvícenství. Praha 1995.

Mikeš, J., Efmertová, M.: Elektřina na dlani. Kapitoly z historie elektrotechniky v českých zemích. Praha 2008.

Mayer, D.: Pohledy do minulosti elektrotechniky. České Budějovice 1999.

Nový, L. (ed.): Dějiny exaktních věd v českých zemích do konce 19. století. Praha 1961.

Kostlán, A. (ed.): Bohemia Docta. K historickým kořenům vědy v českých zemích. Praha 2010.

Svobodný, P., Hlaváčková, L.: Dějiny lékařství v českých zemích. Praha 2004.

Ottův slovník naučný. Reprint. Praha 2000.

- Bohumil Tesařík -


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

/p

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012