Z tajů krás české řeči

Bořek Šindler, Austrálie 9 2014 Naši ve světě česky

 

Patrně každá řeč má svoje zvláštní přirovnání, a naše mateřština v tom nečiní výjimku. Rozhodně bych si netroufal tvrdit, že je čeština bohatší na přirovnání než řeči jiné – ale česká přirovnání nepostrádají jisté originality. Snad by tedy nebylo na škodu věnovat těm českým přirovnáním několik řádečků … Přirovnáváme to i ono, a je s podivem, jak velkou úlohu v těch našich českých přirovnání hrají zvířata všech druhů. Chudák pes hraje jednu z těch hlavních rolí. Jen si poslyšte! Člověk mívá hlad jako pes, může být utahaný jako pes, někdy jako čokl, může být vychrtlý jako pes, opuštěný jako pes, věrný jako pes, vzteklý jako pes, zkouší jako pes, tahat se jako psi o kost, zbít někoho jako psa, honit někoho jako psa, utrhnout se na někoho jako na psa, mlít hubou jako pes ocasem, připadat si jako prašivý pes, chcípnout jakio pes, oppřípadě chcípnout jako pes za plotem, chodit za někým jako pes, je tam zima, že by ani psa nevyhnal, byl tak vožralej, že říkal psovi slečno, jde mu to jako když se pes pase, je to rovný jako dyž pes chčije – nu, chudinka pes!...

 

Nemyslete ale, že jsou na tom kočka s kocourem líp. Je ten člověk mlsný jako kočka, má drápy jako kocour, škrabe jako kočka, ježí vousy jako kocour, olizuje se jako kocour, vyvaluje oči jako když (kálí) kocour do řezanky, vypadá jako kocour v botách, je utahaný jako kočka, je falešná jako kočka, lísat se k někomu jako kočka, pohrávat si s něčím jako kočka s myší, je to tady jako v Kocourkově, mít život tuhý jako kočka, zpívá jako když tahá kočku za ocas, mají se rádi jako kočka s myší, prskat jako kočka, mýt se jako kočka, příst jako kočka, mít život tuhý jako kočka – a je těžko povědět, zdali by v těch přirovnáních zvítězil na body pes nebo kočka s kocourem.

 

Pes s kočkou ovšem nejsou jedinými hrdiny našich přirovnání. Myš s nimi závodit o prvenství sice nemůže, ale českých přirovnání, v nichž je tento polní hlodavec prominentem je přece jen habaděj. Někdo může být chudý jako kostelní myš – tedy nikoli jako pouhá polní myš , nýbrž jako myš kostelní... Člověk může být zpocený jako myš – i když, přiznejme si to, málokdo z nás zpocenou myš kdy vůbec viděl. Můžeme být také tiší jako myšky. Je možno něco hlídat tak dokonale, že by ani myš neproklouzla. Někdo může vykukovat jako myš s komisárku, a samozřejmě můžeme na něco koukat jako čerstvě vyoraná myš – a taková myš čerstvě vyoraná se hned tak nerozkoukává. Samozřejmě i české ptactvo nám dovede k přirovnávání dobře posloužit! Kdyby se nám zachtělo započít u ptactva domácího, mohli bychom si vybrat za úkol zahájit takový obřad husou. Mohli bychom se na to kouknout jako husa do flašky nebo jako husa do lékárny. Může si i někdo žít jako husa na krmníku. Může vypadat jako podškubaná husa nebo i dýchat jako překrmená husa. A všichni víme moudrost přísloví, že je často dobře posečkat a vyčkat času jako husa klasu. Ba i blízká příbuzná husy si přichází v jistých přirovnáních na své – můžeme se třeba šplouchat ve vodě jako kachna, můžeme se kolébat jako kachna, nebo mít žaludek jako kachna. A slepice? I ta si přichází na své, protože můžeme koukat jako zmoklá slepice, můžeme sedět jako slepice na vejcích, anebo jako slepice na bidýlku. Ani kohouta čeština nevynechává, protože někdo může být bojovný jako kohout, nebo být červený jako kohout. Dobře i víme, že dva kohouti na jednom smetišti se nikdy dobře nepohodnou. Když jsme už zabloudili na to smetiště, nevynechme ani krocana. Někdo prý hudruje jako krocan, nafukuje se jako krocan, zčervená jako krocan. Od smetiště bývá dost daleko do zahrádky, tam ale najdeme krtka – a i krtka si čeština vzala na mušku. Člověk může být slepý jako krtek, může být v něčem zahrabán jako krtek, a v něčem jiném rýt jako krtek.

 

Hnedle bych byl vynechal jiného přítele venkovského člověka – koně! A přitom se dřu jako kůň! Někdo může zkoušet, trpět, jako kůň. Může být na koni a chlubit se. Ba i zkoušet jako kůň. Prohrabeme se ale trochu dál pamětí, a nepodejme se ještě lenosti, však jsou tu i jiná zvířata, jež naše řeč obmyslila pozoruhodnými vlastnostmi. Tak třeba je tu i ten ježek. Někdo dovede funět jako ježek a mít vlasy do ježka, na ježka. Je ale ta ženská hubená jako koza! A už jsme u té kozy. Je s ním řeč jako s kozou na ledě. Je mlsný jako koza. Rozumí tomu jako koza petrželi. Udělat kozla zahradníkem. Je to jako když dá koze dobrýtro! Chodí jako koza na ledě. Je do něho vidět jako do hubený kozy. Proboha – koza, koza. A co kráva, vůl, tele a další přežvýkavci! Má řeči, že by vymluvil tele z jalový krávy. Ten chlap má oči jako z Kašparovy krávy! Vždyť to je jako když dá volovi malinu. Dře se jako vůl. Má hlad, že by splivnul vola na posezení. Čumí na to jako tele na nový vrata. A je pitomej jako tele.

 

Nechme už ale těch zvířat. Čeština má převelikou zásobu i jiných přirovnání, zcela nezvířecích, a některá se rozhodně netají svou peprností. Neodkládejme tedy ještě pero a trochu se tou českou zásobou projděme. Pepř nepepř... Je blbej jako tágo. Má řečí jako Palackej. Nemá všech pět pohromadě. Je to blízko, co by kamenem dohodil. Je to jako když hrách na stěnu hází. Řvát jako bejk. Odříkávat něco jako když bičem mrská. Dostat se z bláta do louže. Holka jako brousek, jen na ni plivnout. Stát jako solný sloup. Zima jako na vidrholci. Tupej jako poleno. Stát jako pařez. Běhat jako čamrda. Je tam povyk jako když se všichni čerti žení. Hladovej jako kdyby šestnnáct dní nejed.  Být zaražený jako skoba ve zdi. Tvářit se jako svatoušek. Šetřit s tím jako se šafránem. Hrabat se s tím jako študák ve vdově. Lhát jako když tiskne. Žaludek jako na vodě. Vožralej jak zákon káže. Zdráv jako rybička. Chodí, jako když spolkne pravítko. Být jako kapr bez vody. Kouká, jako kdyby chtěl rybník vypálit. Táhnout se jako procesí na Svatou horu. Blbej jak poleno. Hluchej jak poleno. Čilý jako mník. Má hubu jako šlejfíř. Běhat umí jako koroptvička. Otočit se jako na obrtlíku. Mít hubu jako kramář... A tak dále, a tak dále.

 

Jak již řečeno, něco za cibuli, něco za křen, něco zaplatíme, něco zapřem. Něco je ryze české, něco bude společné mnoha jazykům. To opravdu rozlišit nedovedu, na to nejsem „školenej“. Ba ani dobře nevím, co je a co není přirovnání, co je rčení, co je jen pouhý idiom. Ale legrácka to je. No, uznejte, že to byla legrácka!

 

Bořek Šindler - Austrálie

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012