O jídle v cizině i v letadle

Eva Střížovská 7 2014 česky

Tento článek měl být v jedné z mých předchozích knížek. A pro množství stran a obrázků se nevešel. Myslím, že nevadí, když ho zařadím sem, (aby už konečně někde byl), protože obsah je stále platný a zde to počet stran dovoluje.

 

Lidé mi to nechtějí věřit, myslí si, že dělám frajerku, když říkám, že nemám ráda kaviár, šampaňské a lososa.

Já totiž vůbec nemám ráda ryby a tím pádem ani nemiluji “plody moře”, i když uznávám, že je to jídlo pro mnohé chutné a zdravé.

Narodila jsem se v letech druhé světové války a moje maminka neměla dostatek mléka, jogurtů či čeho, prostě vápníku, takže moje zuby jsou ubohé. Už ve dvou letech jsem na nich měla kazy a pamatuji si, jak mne tatínek násilím vlekl (tušila jsem, že jde o něco děsného) do Kateřinské ulice na Vinohradech, kde mi ty zuby zubařka vrtala.

Po válce jsme jako děti musely popíjet denně rybí tuk, což bylo pro mne tak strašné, že prostě ryby mohu vidět jen živé v řece.

Časem, resp. léty letoucími se to trochu zlepšilo natolik, že ve věku středním jsem byla schopna sníst několik málo smažených rybích prstů, o vánocích malinkatý kousek kapra a později dokonce v restauraci (pozvána rybím laubužníkem) i kus pstruha..

Ale kamkoli kdykoliv přijedu do světa, většina moc hodných lidí mne chce pohostit a nabízí plody moře. Nejnabízenější lahůdkou je samozřemě salmón neboli losos a to v různuých podobách. Mnohokrát jsem se snažila s tím mrtvým, ale chutně upraveným kingem vod spřátelit. Ale nezdařilo se. Ukousnu sousto té dobroty a začnu se dusit. Řeším to pak podle situace, možností a místa. Buď sousto zapiju lokem dobrého vína, což neutralizuje obě chuti, nebo a častěji se ztrácím od stolou na místo, kde mohu “salmona” nepozorovaně vyplivnout. Vím jaká je to škoda a je mi to líto...

 

 

U kamarádky Sáši v Paříži jsem byla už několikrát nucena “alespoň ochutnat” škeble, raky, ryby a také krevety – to v čínské restuaraci, kdekde jsem si byla vědoma, toho, že nás tam, malou českou společnost svých známých pozval Sášin manžel Henri a že by nebylo vhodné lahůdky vyplivnout. Na talíři se mi objevily v rýži krevetky, které sice neměly žádnou chuť ale vypadaly jako růžové červy a při skousnutí divně chřupaly. Nenalezla jsem v nich zálibu, měla jsem radost, když večerře skončila a příští léto, které jsem trávila s kursem novinářek v Řecku (popsáno jinde, přečtení stojí zato) při hlasitém radování se kanadských spoluúčastnic při shlédnutí jídelního lístku řičely: “próns, oh yes, próns!" jsem si tiše objednávala greeek salade z rajčat a okurek.

Přijela jsem do Texasu v pátek, v sobotu jsem absolvovala Polka Fest a paní domu se rozhodla kvůli mně porušit pravidlo amerických žen v nevaření,  zeptala se mně, zda-li mám ráda “šrams”.Ačkoliv mně intuice ihned varovala, nechtěla jsem být nezdvořilá a řekla jsem”yes”. A tak byly k večeři “próns” neboli krevety. Naštěstí byly maskovány rajskou omáčkou a nebylo jich moc, takže jsem to zvládla nejen přežít, ale dokonce i sníst. Spolu se špagetami. Ovšem, musím zde poobdivovat americký přístup k vaření. Zatímco já bych toto jídlo měla hotové za asi 10 minut (doba vaření špaget) a mezítím bych uklohnila omáčku atd., paní domu se tomu vaření věnovala s láskou několik hodin...výsledek byl ovšem stejný, který mívám já za těch 10 minut.  Možná je to tím, že ona není zvyklá moc vařit, neboť si jídlo prostě koupí hotové a těch možností je moc...Navštívila jsem při svých mnohých návštěvách milých lidí v USA mnoho domácností. Většinou byl v kuchyni velký moderní sporák a na něm trůnila na hezkém ubrousku váza s kytkou nebo mísa s ovocem. Zato lednice byly veliké a většinou dvě i tři. Tam se vešla spousta dobrého hotového jídla, které se koupí v různých domečkách, které lemují silnice v městech, v městečkách a v jejich okolí.. Mc Donald, KJT, Dairy, Whatburger, Bugerking, atd., atd.

Je to praktické, člověk tam vleze, ví, co se tam nabízí a kolik to stojí.

 

 

Zážitek pro mně take byl buffet něco na způsob Everything for 5. To vejdeš, začmucháš různé vůně, rozhlídneš se po okolí (docela velkém) a vybereš si – studený stůl, teplá jídla, masitá, zeleninová, moučníky, potom dle různých cizích kuchyní jako je mexická, vietnamská, řecká a co já vím, už si to nepamatuji, jen to, že tam vidím lidi převáně hodně tlusté. Oni jdou třikrát, čtyřiktár si naplnit břich, zatím co já po malém steaku s pečenými brambory a kouskem salátu už mám všeho dost

V Texasu jsem si většinou dávala mexická jídla, ty mám ráda., ale něco normálního tam nepotkáš, nemáš-li na mysli klobásu, což je slavnostní jídlo tamnějších Čechů. Spolu se slepicí, tedy kuřetem. Také mi chutnaly palačinky v jednom z novějších rychlých občerstveních - takové piškotové polité javorovým sirupem, To nové občerstvení se jmenuje IHOP, čte se to ájhop, jakože já skáču...Mají tam nabídku různých jídel na bázi vajec- slané i sladké, se smetanou, se zeleinou, s mexickým masem, (to je mleté dobře ochucené). I s tou “slepicí”, která nesmí nikde chybět

 

 

Když jsem u mých lidí, ráda jim něco českého uvařím. Dříve jsem se dělala často s pracným bramborákem (brambory oškrábat, nastrouhat, přidat spoustu věcí, míchat a pak hodinu smažit). Navíc je to těžké do žaludku. Poslední léta spíš vařím dobrý guláš. A mám úspěch!

A teď k jídlu v letadle. Při jedné své zpáteční cestě domů jsem psala:

Milá Lidko,

nudím se v letadle a tak ti jdu psát dopis, abys trochu cestovala se mnou.

Teď je asi 7 večer. Právě jsme vzlétli z New Yorku. z Kennedyho letiště. Letuška rozdala naslouchátka, tak jsem si na 4. kanálu pustila jazzík, když jsem omylem předtím zmáčkla trojku a vybafla na mně dechovka. Té jsem si užila v Texasu! Tam se lidi už 150 let nemohou nabažit českých polek a valčíků. Dostala jsem darem asi 5 kazet a dvě videa s nahrávkami tamních kapel.

Vstávala jsem asi v 5.30 a nějak okolo 8 jsem letěla do Houstonu. Tam jsem si konečně dala dobré kafe – expreso Machachito. V USA totiž dělají americké kafe a to je břečka, ale dají ti asi 2 litry najednou do kelímku.Taky tam pijou studený čaj s ledem – to jde. A vodu – ta je prý zdravá – pila jsem jí hojně.

Ale teď se blíží letuška s nabídkou aperitivů. Dám si, abych pozdravila Ameriku, že ke mně byla vlídná – whisky s ledem.

Dostali jsme večeři. Ach, moc dobrá.- hovězí po burgudsku na žampionech s americkými bramborami, salátem a moučníkem. Už dlouho jsem nejedla něco tak dobrého.

Porce jídla v letadlech jsou mini v malých umělohmotných krabičkách, ale je jich několik, takže mně to nejen stačí, ale ještě mi zbývá. Vím, že se nesmí žádné jídlo do USA přivézt, ale když já přijdu k mým hostitelům a v noci ve tři se vzbudím hlady, protože už mám dávno ráno či dokonce poledne, tak mám hlad jako vlk. A tak mi moc přijde vhod například letadlový puding nebo moučníček, který jsem si strčila zavčas před přistáním do kabelky.

Nemám ve zvyku lhát, ale při poslední cestě do New Yorku jsem se to musela naučit, abych přežila. Po přistání během všemožných kontrol (otisky prstů, focení očí, uší, nosu) a dotazů jestli nejsem terorista (oni se snad sami k tomu přihlašují?), mne oslovilo sedm jakýchsi strážců pořádku a každý se mne zeptal: vezete nějaké jídlo? Při lhaní číslo jedna se mi svíral žaludek a zalykala jsem se pocitem, jaká jsem to mrcha, když lžu a říkám, že ne. Při druhém už to bylo lepší, při třetím jsem řekla: přece vím, že se jídlo nesmí vozit, nejedu sem poprvé, jak je vidět z mého pasu, počtvrté a dále jsem už z dálky volala na strážce, který mi kynul k zastavení: nic k jídlu nemám, chcete se podívat?, a byla jsem suverén. Ve tři v noci jsem si pak pochutnala na tom propašovaném pundingu v malém kulatém kelímku, ale stejně jsem při tom měla trochu provinilý pocit.

 

Eva Střížovská

.

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012