Projev spolkového prezidenta Joachima Gaucka na Karlově univerzitě

6 2014 Dějiny česky

dne 6. května 2014 v Praze

u příležitosti státní návštěvy České republiky

 

Protože tento projev považujeme za velmi významný a v celém znění se do českých médií příliš nedostal, rádi jej - i když se značným zpožděním - zveřejňujeme. (Poslala nám jej naše čtenářka, PhDr. Olga Marlin, působící na Univerzitě Karlově, které za tento impulz děkujeme)

 

Magnificence,

vážený pane profesore Royte,

vážený pane prezidente,

vážené dámy, vážení pánové rektoři, děkani a profesoři,

Excelence,

vážení studenti,

dámy a pánové,

 

jsem rád, že dnes mohu být Vaším hostem.

 

Praha na jaře – to působí vždy povznášejícím dojmem. U mě to

vzbuzuje dojmy a vzpomínky z jedné návštěvy krátce po sametové

revoluci. Jako omámen jsem chodil ulicemi, které mě fascinovaly svou

krásou, přestože jejich fasády byly ještě šedé. Opojen pocitem, že se

nám, kteří jsme byli odstřiženi za železnou oponou, konečně otevírá

celý svět, celá budoucnost. V tomto roce můžeme oslavit již čtvrtstoletí

ve svobodě a nezávislosti. Umíme tuto skutečnost ocenit, právě proto,

že v Evropě vůbec není samozřejmá. Uděláme vše pro to, abychom

tyto těžce vydobyté hodnoty ochránili.

Univerzita Karlova, tato důstojná instituce, která mi dnes

propůjčením Zlaté pamětní medaile prokazuje velkou čest, při tom pro

nás může svou základní myšlenkou sehrát roli ukazatele.

Zaprvé je zosobněním Evropy.

 

Její zakladatel Karel IV. byl tím, koho dnes nazýváme

Evropanem. Byl zvoleným římskoněmeckým císařem a zároveň českým

králem. Jeho otec pocházel z rodu Lucemburků, jeho matka ze starého

českého panovnického rodu Přemyslovců. Karel IV. studoval v Paříži a

mluvil pěti jazyky: latinsky, německy, česky, francouzsky a italsky.

Univerzita přitahovala studenty ze čtyř regionů, které se tehdy

nazývaly nationes. Češi, Sasové, Bavoři a Slezané tak na univerzitě

působili rovnoprávně a jednotně ve vyučovacím jazyce latinském.

Možná bychom si dnes v Evropě měli občas připomenout, co všechno

již bylo dávno možné.

 

Zadruhé je Univerzita Karlova zosobněním šancí i hrozeb pro

vědu. Jako nejstarší univerzita ve střední Evropě ztělesňuje jednu z

evropských myšlenek spoluutvářejících svět. Evropská univerzita ať už

v Paříži či Praze, v Boloni či Kolíně nad Rýnem nebo v mnoha dalších

městech je místem zprostředkování vědění, svobody výzkumu a výuky,

zkrátka intelektuálního osvojování si světa v samosprávném

společenství vyučujících a studujících. A univerzita konečně podle

nepřekonané formulace Immanuela Kanta zosobňuje odvahu používat

vlastní rozum.

 

Ze staletých zkušeností však víme, že univerzity nebyly a nejsou

pouze místy vnitřní a vnější svobody, ale také místy ničení svobody

ducha, zglajchšaltování a sebecenzury. Univerzita Karlova zažila obojí:

následování ideálu a vynucenou zradu ideálu. Po časech společného

vyučování a učení následovaly brzy časy rozdělení. Náboženská

netolerance mezi husity a katolíky vyústila v odchod německy

mluvících studentů – tak došlo k založení univerzity v Lipsku. Později,

koncem 19. století, vedlo národnostní napětí k rozdělení univerzity

dosud spojující národy ve dvě konkurující si české a německé instituce.

Soužití přestalo existovat. Snad jen žití vedle sebe, často však jen

nenávistné žití proti sobě.

 

Smutného vrcholu dosáhla nacionalistická a dokonce rasistická

politika okupací Československa nacistickým Německem. Česká

Univerzita Karlova byla na tři roky uzavřena; 1200 studentů a

profesorů bylo deportováno do koncentračních táborů. Po skončení

nacistické noční můry následovala desetiletí komunistického

rovnostářství. Univerzita tak byla vždy odrazem historických událostí,

pars pro toto velké politiky. Ze svých zářných počátků za

charismatického císaře se propadla do propasti totalitních systémů.

Avšak díky četným vzdorujícím Čechům a Slovákům tvoří dnes opět

místo pro svobodný diskurz.

 

Za tyto předchůdce, nezávislé, demokraticky smýšlející studenty

a profesory projevuji univerzitě svůj hluboký respekt. Tito nezávislí

duchové se museli prosazovat nejen vůči různým cizím nadvládám;

ještě obtížnější bylo občas postavit se netolerantním názorům vlastních

krajanů – to je role vyžadující hodně odvahy, neboť tito osamělci

riskovali, že se jim dostane označení znečišťovatelů vlastního hnízda

nebo vlastizrádců.

 

Příkladem je Tomáš Masaryk, který učil na Univerzitě Karlově od

roku 1882. Oprávněně pochyboval svého času o pravosti dokumentů,

které českému národu připisovaly slavnou minulost již v raném

středověku. Později se tento statečný muž stal prvním prezidentem

Československa.

Ohromnou odvahu vyžadoval ve 20. století odpor proti

okupačním mocnostem. Když v roce 1939 demonstrovali studenti

Univerzity Karlovy proti německým okupantům, byl jejich protest

brutálně potlačen. Také Jan Palach byl studentem Univerzity Karlovy.

Poté, co se počátkem roku 1969 na protest proti potlačení Pražského

jara na Václavském náměstí polil benzínem a upálil, stal se jeho

pohřeb masovou demonstrací a Palach se stal symbolem boje za

svobodu Československa. Nemalý počet vyučujících a studentů

Univerzity Karlovy patřil později k signatářům Charty 77. Jsem vděčný

a cítím se být poctěn, že jsem byl dnes vyznamenán právě touto

univerzitou.

 

A ještě něco, dámy a pánové:

Karlova univerzita představuje i Prahu samotnou, toto kouzelné,

tajemné a na tolika tradicích založené město. Jistě, Paříž je Evropa,

Londýn je Evropa, také Řím a Berlín jsou Evropa. Není ale Praha

jakýmsi zvláštním způsobem ještě trochu „více“ Evropou?

Francouzsko-německá gotika, italská renesance, habsburské baroko,

štuky zdobená secese vedle avantgardních staveb kubistických a ve

stylu Bauhausu. V Praze nalezneme jako snad nikde jinde onu Evropu,

která je nerozdělitelně propojena ve všech svých kulturních prvcích,

Evropu, která je latinská i řecká, katolická i husitská, židovská i

evangelická, česká, německá a také polská. Evropu, jež v tomto městě

stvořila ze všech elementů něco obdivuhodného, jedinečného.

To všechno máme dnes znovu před očima jako symbol otevřené

a rozmanité Evropy. Ti, kteří chtěli z ideologických důvodů vytvořit

homogenní Evropu podle vlastních představ, přinesli lidem smrt a

utrpení a podařilo se jim načas potlačit evropský projekt demokracie.

Avšak lidé v Praze a Varšavě, v Berlíně a Budapešti si svá práva, svou

kulturu a svou svobodu vymohli zpět.

 

Dámy a pánové,

Heinrich Böll, německý nositel Nobelovy ceny za literaturu, sám

kdysi voják Hitlerovy armády, byl na návštěvě v Praze 21. srpna 1968,

kdy tanky válcovaly ono Pražské jaro, které vzbudilo v

Československu, ba v celé Evropě, tak mnoho nadějí. Napsal o těchto

dnech působivou zprávu, která dodnes stojí za přečtení, zprávu plnou

rozhořčení nad utiskovateli a plnou obdivu k pražským ženám a

mužům s jejich smutkem, hrdostí, vynalézavostí, humorem a

odbojným duchem.

Svou zprávu nadepsal: „Tank mířil na Kafku“ a v textu píše:

„Před Kafkovým rodným domem stál tank, hlaveň namířenou na

Kafkovu bustu. Zde se staly symbol a skutečnost kongruentními.“

Tank mířil na Kafku – zde je skutečně v jedné jediné názorné

scéně vyjádřeno, co se nás dotýká právě zde v Praze, právě zde v

České republice, myslíme-li na historii kultur a lidí, kteří zde žili a žijí.

Franz Kafka je zosobněním oné zvláštní směsice kultur, onoho

židovsko-česko-německého života, který byl právě pro Prahu tak

charakteristický. Avšak zrušení československého státu, potlačení

všeho českého a vyhlazení všeho, co bylo židovské – tyto nacistické

zločiny přivodily konec této jedinečné kulturní symbiózy v srdci Evropy.

Kafka se tohoto dramatu nedožil, protože zemřel již v roce 1924, jeho

sestra Ottla byla však v roce 1943 zvražděna nacisty, jeho velká láska

Milena Jesenská zahynula v roce 1944 v koncentračním táboře

Ravensbrück.

 

Poslední akt tohoto dramatu následoval po osvobození v roce

1945, kdy i Němci museli opustit svou vlast, útěkem, vyhnáním,

nuceným vysídlením, na základě etnické čistky, odsunu – jakkoli to

chcete nazvat – vinní i nevinní zároveň. Dnes docházíme i přes

komplikovanou pravdu ke stále silněji diferencovanému obrazu dějin.

Naplňuje mě optimismem, že se touto stále ještě emocemi zatíženou

historií zabývají právě mladí vědci, novináři, spisovatelé a umělci.

Českou republiku ctí, že projevila v roce 2005 své uznání

sudetoněmeckým odbojářům a pronásledovaným nacistickým

režimem. Je třeba vzpomenout i těch mnoha často bezejmenných

Čechů, kteří po válce v roce 1945 poskytli svým německým

spoluobčanům ochranu.

 

Není pochyb o tom, že dějiny česko-německých vztahů jsou také

dějinami utrpení. Někdy se jeví jako zázrak, že jsme se pod tíhou

vzpomínek už dávno neudusili. Někdy se jeví jako zázrak, že vůbec

bylo možné podívat se sobě znovu do očí, vůbec spolu znovu mluvit,

vůbec znovu najít odvahu v duchu porozumění a usmíření psát dále

dějiny jako společné. Ano, žijeme-li v duchu Václava Havla v pravdě,

nalezneme slova i cesty, které skutečně vedou k usmíření. Poděkovat

je třeba těm, kteří touto obtížnou cestou kráčeli již před námi.

Vzpomínka na sílu symbiózy, na dialog, na sílu vzájemného

pronikání a obohacování kultur a životních způsobů, jazyků a mentalit

se ukázala být trvalejší než násilné prosazování jednotné kultury.

Vytrvalost založená na pochopení, neomylnost přesvědčení svědomí se

ukázaly být urputnější nežli útlak a diktatura. Přesnost, ano, pravdivost

promyšleného, citlivého a empatického projevu, nejen toho

básnického, se ukázaly být silnějšími než lež a propaganda.

Velmi mě těší aktivity občanské společnosti jak Čechů, tak

Němců. Jsou to právě a jedině občané, kdo svou angažovaností něčeho

dosahují. Mám na mysli Česko-německý fond budoucnosti, výměny

studentů, partnerství škol a měst, ale také lidi a iniciativy, které si

připomínají společnou tradici a překládají ji do moderny. Příkladem

jsou Lenka Reinerová nebo František Černý, kteří společně s Kurtem

Krolopem založili Pražský literární dům autorů německého jazyka. Jsou

zde i lidé jako Pavel Kohout a dnes Jitka Jílková, kteří etablovali

Pražský divadelní festival německého jazyka. Jim a mnoha dalším patří

mé hluboké poděkování.

 

Všichni tito lidé by nemohli učinit to, co učinili, kdyby bývaly

nenastaly hluboké změny v roce 1989, kdy se jaro vrátilo i do Prahy. V

roce 1989 se mohlo sklízet ovoce, které, dovolíte-li mi paradoxní

příměr, muselo uzrávat v zimě trvající několik desetiletí. Češi a Němci,

oba národy sbírali zkušenosti se systémem, který, jako by byl popsán

Kafkou, byl zároveň neprůhledný, ale všude účinný, neosobní a

nelítostný. A jak Němci, tak Češi si zakusili, jaké to je, takový systém

porazit.

 

Pro mě i jiné byl a zůstává velkým vzorem Václav Havel:

nebojácný, neúplatný, nezlomen ani přes léta strávená ve vězení, vedl

národ do demokracie a Evropy.

Tak se mírová a společná budoucnost Čechů a Němců ve

společné Evropě stala skutečně možnou. A zůstane skutečností,

budeme-li velké evropské hodnoty individuality a svobody,

spravedlnosti a odpuštění, pravdivosti a mírumilovosti společně

neustále naplňovat životem a bez výjimky uplatňovat.

Společně máme v Evropě jeden závazek: Nikdy více nedopustit,

aby tank mířil na Kafku, aby se ničila rozmanitost, aby násilí

triumfovalo nad duchem. Ani na jaře, ani v srpnu. Nikdy. Nikde.