Medaili daj-li či nedaj-li...

Siru Nicolasi Georgi Wintonovi bylo 19. května požehnaných 105 let. Starý pán slavil několik dní, protože po celém světě žije ještě hodně ze 669 židovských dětí, které těsně před vypuknutím války dokázal zachránit. Poslal je tehdy zvláštními vlaky do Británie.

Každý z hostů se chtěl siru Nicolasovi podívat do očí, znovu mu poděkovat. Je ovšem pravda, že nejstatečnější tehdy byli rodiče dětí, kteří mu věřili...

Viděli jsme v televizním zpravodajství dojemné obrázky drobného starce, který přijímal návštěvy také již starých lidí, kteří mu vděčí za život. Znovu se dostal do novin problém několik posledních desetiletí: jak to, že sir Nicolas nedostal Nobelovu cenu míru? Jeho čin přece nemůže být ani za tolik desetiletí po válce zapomenut! Přitom (s prominutím), tato cena byla udělována i lidem, kteří nejdřív něco příšerného provedli a pak to „hrdinsky” zastavili (např. terorista Jásir Arrafat).

Před lety vyznamenal Václav Havel sira Nicolase Řádem Tomáše Garrigua Masaryka. Teď se rozhodl tohoto muže ocenit i Miloš Zeman. Ovšem pro naše nejvyšší státní vyznamenání, Řád bílého lva si musí přijet do Prahy! Představa, že křehký stařec pojede lán světa kvůli rozhodnutí našeho prezidenta, je dojemně až k vzteku pitomá. Copak nemůže vyznamenání odevzdat náš velvyslanec v Londýně? Jistě by tam dokázali vytvořit důstojné prostředí a slavnost by byla krásná. Nebo kdyby si Miloš Zeman přilepil knír, jel inkognito to Londýna a tam se odmaskoval...

Po dva dny jsem se ptala známých na jejich názor. Zatímco na sira Nicolase jsem slyšela jen slova obdivu, na hradního pána jen slova údivu. Jistě není jednoduché zorganizovat narychlo státní návštěvu. Ale také kvůli tomu je přece Hrad plný poradců, a kdyby nevěděli, jak na to - královnin tým by jim jistě rád poradil!

(šeb)