Antonio Vivaldi známý - neznámý?

Právě jsme rozeslali pozvánky na akci v Českém muzeu hudby v Praze, která proběhne 17. dubna a jejímž tématem je osobnost geniálního skladatele Antonia Vivaldiho. Ale i pro ty, kdo přijít nemohou, tu máme něco zajímavého. Článek z pera historičky Jitky Neradové, který napsala původně pro Listy Prahy 1, ale laskavě svolila s jeho přetištěním pro tuto příležitost i v Českém dialogu. A ty, kdo přijít mohou, srdečně zveme (vstup je volný a více si přečtěte vpravo v rubrice Akce klubu).

Umělec jara

Čekání na jaro si lze zpříjemnit třeba skladbami Antonia Vivaldiho. Člověk ani nemusí být hudební znalec, a přesto Vivaldiho zná. Nebo má alespoň ten dojem. Často se totiž motivy z jeho Čtvera ročních období linou z mobilních telefonů, kde jsou nastaveny jako vyzvánění. To pak ctitelům Italova díla nezbývá, než tiše trpět. Zcela jistě ani sám zrzavý mistr netušil, kam až se jeho hudební motivy propracují. Ovšem v koncertních síních či na kvalitním CD si Vivaldiho vychutnáte přeci jenom lépe.

Procházíte- li se po Malostranském náměstí, narazíte i na Morzinský palác. V něm můžete obdivovat vrcholné baroko mistra Santiniho. Jak souvisí s Vivaldim? Oba zahraniční géniové, hudební i architektonický, vlastně pracovali pro jednoho českého zaměstnavatele.

Santini zde tvořil na zakázku pro Václava Morziniho, kterému zase Vivaldi věnoval svoje Čtvero ročních období.  Soudě podle viditelných výsledků těchto darů musel mít hrabě Morzini životní štěstí, (nebo možná jen hodně peněz), když se kolem něho pohybovali tito světoví umělci a ještě měli potřebu pro něho pracovat. Jejich pohnutky ani životní osud Morziniho sledovat nebudeme, nás zajímá Antonio Vivaldi, kněz i skladatel, geniální houslista i charismatický kazatel, skvělý učitel i šikovný spisovatel, respektive libretista.

Jeho životní realita musela být ještě pestřejší, leč plno detailů zůstává zapomenuto. Ba dokonce bylo určitou dobu zapomenuto i jeho dílo, skoro dvě stě let v Evropě žádné jeho jásavé melodie nezněly. Autor zmizel z kolektivní paměti, nějak se nehodil do krámu. Naštěstí dnes už tomu tak není, a tak se milovníci hudby mohou radovat z takřka osmi set skladeb, u kterých jsme si jisti Vivaldiho autorstvím. Jisti si můžeme být i datem jeho narození, které připadlo na den, kdy v Benátkách řádilo velké zemětřesení, během něhož manželka holiče Vivaldiho přivedla na svět synka Antonia, který po svém otci zdědil nejen zrzavé vlasy, ale i hudební nadání. Stalo se 4. března 1678, tedy v době vrcholícího baroka, které si na hudbu ve všech jejích podobách opravdu potrpělo.

Malý zrzek Vivaldi byl ale řečeno dnešní terminologií spíš člověk renesanční, tedy jedinec, který toho zvládá tolik, co v průměru stihnou tak tři až čtyři běžní lidé. Antonio vystudoval hudbu, ale krom toho i teologii, muziku nejen skládal, ale i provozoval, stejně jako kazatelství. Mimo to učil, psal, cestoval a věnoval se sirotkům. Díky jeho skladbám mohly na podiu vystupovat i ženy. Pravda, tehdy jen jeptišky, které Antonio cvičil ve svém prestižním souboru, ale i tak jde o velký genderový krok vpřed, který znovu těžce objevuje až dvacáté století. Zmizel z obecného povědomí stejně jako Vivaldiho dílo. Naštěstí znovu objeveného, takže i dnešní umělkyně mohou interpretovat jeho hudbu, o které s láskou tvrdí, že je něžná, hravá a veselá. Antonio sám se ve finále musel vzdát svého kazatelství, které mu zkazil zúžený hrtan a následné astma.

O to víc se upjal na svoji hudební kariéru, která mu sice vynesla na určitou dobu velkou slávu, ba i rytířství, ale na konec se od něj všichni odvrátili. Vivaldiho kouzlo jakoby začalo uvadat, přišel generační střet a pohrdavé označení jeho hudby jako nemoderní zasadilo jeho stárnoucímu egu velmi citelnou ránu. Navíc se rychle rozplynuly i celoživotní úspory, a když ani rozprodávání partitur na živobytí nestačilo, Vivaldi byl na dně. Proto si sbalil kufry, housle, zbývající partitury a odcestoval do Vídně, kde doufal žít z přízně hudbymilovného císaře Karla VI. Otec budoucí císařovny Marie Terezie by se Vivaldiho mecenášem s radostí stal, leč osud tomu nechtěl. Karel poměrně nečekaně zemřel. Tím zůstal Antonio Vivaldi zcela bez prostředků a asi i proto velmi brzy svého panovníka na onen svět následoval. Hrob geniálního Itala lze tedy navštívit ve Vídni. Ale Čtvero ročních období, třeba toužebně očekávané „Spring“, si lze poslechnout kdekoliv a kdykoliv. Zejména letos, v roce víc než kdy jindy zasvěceném hudbě, je zajímavé si připomenout, že „zrzavý kněz“ se narodil před 336 lety, právě v březnu, konkrétně čtvrtého. A my v Praze můžeme spokojeně konstatovat, že i u nás několik let spokojeně žil a tvořil. Praha prostě umělce táhne. A je asi jedno, v jakém ročním období.

Jitka Neradová

Pozn. redakce: Obsáhlou a výpravnou knihu o Vivaldim vydává právě nakladatelství Vyšehrad. A s ním jsme připravili (a ve spolupráci s Italským kulturním institutem a Českým muzeem hudby) právě zmíněný koncert 17. 4. při příležitosti jejího vydání, na který srdečně zveme. Další zajímavé informace o skladateli zde doprovodí jeho kouzelná hudba v podání dvou vynikajících umělců. http://mck.cesky-dialog.net/

Živou hudbu nic nenahradí, přijd´te si poslechnout i vy!