Národní technické muzeum hostí múzy

Představovat Vladimíra Preclíka - známého sochaře s letitou zkušeností vysokoškolského pedagoga, iniciátora sochařských sympozií a spisovatele, člena Českého centra Penklubu, je téměř ,nošením dříví do lesa". Přesto po návštěvě jeho zatím poslední výstavy v Národním technickému muzeu v Praze mu chci položit několik otázek.

Co určilo výběr prací pro tuto vaši výstavu?

Především samotný prostor, který mi NTM poskytlo k prezentaci. Prostor s dobrým světlem, možností členění, vzdušný a pro návštěvníka přívětivý, zvláště v zimní době, kdy si člověk vyjde nebo vyjede na Letnou zklidnit mysl. Po dohodě s ředitelem muzea ing. Ivo Janouškem jsem pojal výstavu jako průřez mé tvorby na posledních několik desetiletí. Něco také prozrazuje samotný název výstavy ,Navrácená železa a zatajované obrazy". Chtěl jsem konečně v Praze představit žeň minulých deseti let, kdy jsem se rozhodl svařovat nalezená železa a přitom v tichosti malovat, bez ctižádosti obrazy někdy vystavit. Nakonec jsem to přece jen zkusil a k mému překvapení byly obrazy přijaty vlídně. Chronologicky vzato, nejstarší exponáty jsou z let 1970-1971, grafické listy z pionýrské doby příchodu serigrafie do Čech. Následují pak dřevěné sochy z 80. let, zmíněná již železa a deset současných bronzových portrétů mých přátel.

Výstava je sestavena z prací z více materiálů. Můžete mi říci, do jaké míry je pro sochaře právě materiál rozhodující?

Patřím mezi sochaře, kteří ctí klasické materiály, nesoucí již samy od sebe hlubší významy. Tak třeba dřevěná socha je cítit tradicí a poskytuje, či lépe říká si o barevné pojednání, a to buď jen mořidly nebo polychromiemi či zlacením. Dřevěná socha je přece objektem, který žije s člověkem ve shodě a vyplňuje mu jeho životní prostor. Ráno ho vítá, večer se s ním u lože loučí, umí se usmívat, dá se pohladit a nosí v sobě mlčenlivost zpovědníka. Železná socha před hladící dlaní uhne, je více naježená, chladnější, ale je-li shlukem starých již použitých předmětů (detailů), může se i ona rozesmát právě třeba nezvyklostí setkání rezavých hrábí se zákolníkem žebřiňáku nebo srpu s motyčkou. Ruku v ruce pak vytváří novou skutečnost, která většinou nezarmoutí. Takové spojení nás učí, že věci kolem nás mají nejen svou historii, ale i svou duši i schopnost nečekané výpovědi o sobě i o nás. Není bez zajímavosti, že během práce se starými železy mívám chuť se vysloužilým předmětům omluvit za drzost, se kterou jim odnímám tvary a funkce, pro něž kdysi byly vyrobeny. Nevěřila byste, jak dovedou být stará železa benevolentní a velkorysá. Samy od sebe mi podstrkují variace a mají z toho očividnou radost.

Došli jsme k vašim údajně zatajovaným obrazům. Co povíte o nich?

Jsem dost starý muž. V mém mládí nás učili znát rozdíly mezi sochou a malbou. Jestliže socha je třírozměrná a můžeme se o tom kdykoliv přesvědčit, pak obraz je záležitost plošná čili dvojrozměrná. Nesnažím se tedy vnášet do obrazů iluzivní prostor a pokud mi tam sám vběhne, nedávám mu titulní roli. Snažím se ze své registratury paměti vyhledat prožitek, silný hloubkou a barevností. Snad abych vysvětlil: prožiju-li něco zajímavého, hezkého, poučného, překvapivého, dejme tomu na cestě po Africe, vložím to do zásobnice témat. Jednotlivá témata potom filtrem času očistím jako zrno od plev, až zbude výtvarná myšlenka jako zpráva o mém zážitku. Proto se některé obrazy jmenují Motiv z Kréty, Pověst o trojském koni nebo Kuřák marihuany.

Ono je to tak: jestliže vás ze spánku probudí řev lva za celtou stanu, přehluší i ten vaše zážitky z africké květeny. Jsou tedy má témata seřazena v zásobě podle své hloubky a prožitku. A poté už zbývá to jen omalovat.

Jak zapadá do vašeho vyprávění portrét? Není snad tato sochařská disciplína v naší době anachronismem?

Domnívám se, že portrét za nic nemůže. Všechna odborná hodnocení cítím jako občasnou spekulaci těch, kteří o umění píší a kteří někdy kladou buď do řečiště těžké balvany svých myšlenek a přání, aby pak vzápětí zatloukali do chodníků protizáplavové stěny. Leč umění není řeka, která by se dala spoutat regulací a ráda se svobodně vine krajinou lidské společnosti, aby jí dodala vláhu a otevřela stavidla jejích očí. Otevřené oko pak dovede otevřít srdce. A tak je to s oním portrétem. Já si osobně myslím, že portrét bude tak dlouho pro umělce přitažlivým tématem, jak dlouho bude na zeměkouli člověk. Člověk se svými trablemi, radostmi, intuicemi i euforiemi. Portrét bude živý tak dlouho, pokud bude trvat lidská touha zanechat po sobě výraznou stopu. Pro ty, kteří ho měli rádi, ale hlavně pro toho, komu svým vlastním životem změnil k lepšímu život jeho. Portrét je tedy zpráva o něčím životě, portrét je jedno z výrazných písmen umělecké abecedy. Děkuji vám za tuto otázku také proto, že jsem v těchto dnech dokončil knihu nazvanou Paměť sochařského portrétu, kterou chystá k vydání nakladatelství Nauma Masarykovy univerzity v Brně.

Možná, že vás překvapí jiné výtvarné postupy, odlišné od těch, které jsem použil ve své někdejší a dnes všeobecné známé řadě hlav České avantgardy. Ty vznikaly naprosto v jiné době a z jiných pocitů nežli současné. Byla léta šedesátá a kolem našich velikánů, jako byli E. F. Burian, J. Werich, J. Ježek, J. Mahen a další, cítila naše generace pevnou půdu pod nohama. A protože jsem díla velkých mužů od mládí miloval a obdivoval, rozhodl jsem se sochařským způsobem splácet dluh. Dnes je všech jedenáct hlav trvale vystaveno v Muzeu Vladimíra Preclíka v Bechyni. Budí pocit portrétu-pomníku. Jsou monumentální, silně nadživotní, výrazné formou. Jsou hodnoceními práce osobností, od detailů jejich podob oproštěny.

Současné portréty jsou z jiného soudku. Hravější, živější, napovídající divákovi šeptem. Chtějí říci, že např. Zdeněk Svěrák je rytířem českého humoru, Jan Vodňanský jakoby se bratřil s Mefistem a Jiří Kolář je sestaven z částí hmoty, kterou dříve nožem rozřezal. Chápu současný portrét jako vyzvání a šanci říci něco víc k muži z obrazovky či filmového plátna nebo koncertní síně. Říci, že je jedním z nás, se svými vrtochy, slávou, lidskostí. Proto nedělám portréty oficiální, ale snažím se do nich vložit své subjektivní poznatky a výtvarné hodnocení modelu.

Neumíte si představit, jak je poučné, milé a zároveň zavazující poslouchat Svěrákovy úvahy či cítit přechodnou nespokojenost Smoljakovu a hovořit s Markem Ebenem o cestování.

Vidím, že jste prožil se svými ,modely" mnoho hezkých chvil, hodláte v nich pokračovat?

Chci pokračovat z mnoha důvodů. Právě pracuji na složitém portrétu Bolka Polívky a moc se těším v blízké době na slíbené sezení Jiřího Suchého. Více neprozradím.

Výstava Vladimíra Preclíka ,Navrácená železa a zatajované obrazy" v Národním technickém muzeu v Praze je otevřena do 31. ledna 2003. Snímek zachycuje autora a jeho dílo - ,Písmeno A korunováno ohněm", vystavené v roce 1995 v Japonském Toki.