rozhovor s Kristinou Vlachovou - Omalovánky a věž smrti

1 2003 Rozhovory česky
obálka čísla

Určitě to znáte. Podzimní louže, padá listí. Jdete po krásném zlatavém koberci a najednou šup - jste ve vodě. Možná tak nějak je to se zločiny minulosti. Čas je zdánlivě zavál, zakryl a ony se tváří, jako že vlastně nikdy ani nebyly. Když pak na ně někdo šlápne, ouha, zrada!

Jedním z odvážných lidí, kteří se nebojí nánosy na lidských duších odkrývat, je režisérka Kristina Vlachová. Práce, jíž se věnuje, nepřináší v tomto konzumním světě ani peníze, ani nablýskanou slávu. Předmětem zájmu Kristiny Vlachové jsou zločiny komunismu. Ptám se, proč se zabývá právě tímto tématem:


Kristina Vlachová je tvé umělecké jméno, to pravé zní Jana Slánská. Nejsi ale spřízněná s popraveným komunistou Rudolfem Slánským, s obětí jeho vlastní komunistické strany. Nejsem, ale shoda jmen mě pronásleduje celý život. Dokonce i letos jsem při výročí popravy Rudolfa Slánského musela několikrát odpovídat na otázku, zda jsem jeho ztracená dcera. Nechtěla jsem být s tímto člověkem, který může za zničení tolika lidských životů a rodin, spojována. Proto jsem se rozhodla pro pseudonym, což je konec konců venku úplně běžné.

Ovlivnila nešťastná shoda jmen tvůj pozdější výběr námětů? Zcela nepochybně. V padesátém roce, když byla souzena Milada Horáková, přelíčení ze soudní síně přenášel rozhlas i pouliční ampliony. Lidé to poslouchali a moji rodiče mi tenkrát řekli, že dokonce ani Hitler Miladu Horákovou nedal popravit. Komunisti ano. Tak jsem se v šesti letech dozvěděla, co to je poprava a že člověk může za statečnost přijít o všechno, dokonce i o život. O dva roky později, zatímco se můj tatínek Jan Slánský neustále snažil vylovit z houkající rušičky Svobodné Evropy dobré zprávy, že ,už to praská", učitelé ve škole se mě, malého dítěte, donekonečna vyptávali, zda-li jsem příbuzná ,toho Slánského". Zpočátku své dotazy kladli v předklonu, se zcela jiným akcentem pak když šel na šibenici. Chodila jsem domů každý den s pláčem a v noci se budila hrůzou, že můj tatínek bude také popraven...

Tenkrát jsem zaznamenávala, že občas někdo i z blízkého okolí utekl za hranice, nebo se o útěk neúspěšně pokusil a šeptalo se, že je v kriminále. Maminka mluvila také o herečce Štěpničkové, která prchala s úplně malým děťátkem a oni ji chytili a zavřeli do vězení.

Na jaře 1968 jsem v rozhlase poslouchala konfrontace bývalých politických vězňů s jejich bachaři. Často tyto rozhovory vedli reformní komunisté a já jsem si říkala, že bych se zeptala úplně jinak a litovala, že nepracuji jako novinářka v rádiu nebo televizi. Psala jsem sice do studentského časopisu Student, ale neměla jsem ani magnetofon, ani psací stroj či kameru. A najednou byl 21. srpen 1968, Student byl zrušen a všechno šlo do háje.


Vím, že jsi studovala nejen dramaturgii a scenáristiku u Milana Kundery, ale předtím i techniku.

Maturovala jsem v roce 1960 (M. H.: Jé, právě jsem se narodila.) a samozřejmě bych raději než techniku studovala historii nebo práva. Ale to nebylo možné, protože bych neměla patřičné body nutné k přijetí na tyto humanitní obory, když moji rodiče nebyli v KSČ. A navíc se tam přednášela ideologie, o niž jsem nestála. To víš, elektronka je elektronka a parní stroj je parní stroj bez ohledu na Marxe a Lenina. Navíc o technické obory byl malý zájem. Přijetím na Elektrotechnickou fakultu ČVUT, katedru radio-film-televize jsem si vlastně otevřela zadní vrátka k umění přes techniku. Dnes si cením, že mě práce v laboratoři naučila trpělivosti a vytrvalosti. Tato zkušenost mě utvrzuje v přesvědčení, že každý mladý člověk by měl nejdříve studovat exaktní vědy, než se začne zabývat filozofií nebo uměním. Absolvovala jsem v roce 1966, poté jsem pracovala jako inženýrka na Barrandově a později v televizi. V roce 1967 jsem začala dálkově studovat dramaturgii na FAMU.

Doba se však, jak všichni víme, totálně zvrátila a místo abych nastoupila do televize jako dramaturgyně, nastoupila jsem jako redaktorka omalovánek a vystřihovánek do Orbisu. V Orbisu se velkým politickým problémem stala např. knížečka Kouzelné bačkůrky A. Hanauerové, která podepsala Chartu 77. Když se provalilo, že většina autorů omalovánek a vystřihovánek jsou chartisté, kteří pracují pod falešným jménem, musela jsem odejít. Rok mě živily korektury a pak jsem ,povýšila" do vrátnice koleje Přírodovědecké fakulty, kde jsem s některými studenty pořádala neoficiální filmové semináře. Tam mě zastihl listopad 1989. (M. H.: Tehdy se mi narodil prvorozený syn).


Takhle to ale vypadá, jako kdybys neudělala žádný větší film, což není pravda. Přeci jen na chvilku probleskl kousínek modrého nebe k rozletu.

Určitě probleskl v roce 1976 slavným celovečerním filmem Hra o jablko, který režírovala Věra Chytilová; a devět verzí scénáře jsme dělaly společně. Tady se zúročila lekce trpělivosti z laboratoře. V roce 1969 do mého scénáře celovečerního filmu Takže ahoj natolik zasáhla cenzura hlavního dramaturga L. Tomana, že výsledek považuji za velmi nevydařený - i když tento film režiséra Víta Olmera byl tenkrát velmi populární. V roce 1977 měl být na Barrandově natočen film podle mého scénáře, ale protože jsem odmítla podepsat Antichartu, netočil se ani film. Polští režiséři, kteří také studovali na FAMU, hlavně Agnieszka Holland, se mi snažili pomoci, a tak jeden můj scénař putoval do Varšavy, kde jej v roce 1981 realizoval Agnieszčin manžel Laco Adamik pod názvem Męcyzna nepotrzebny. V Polsku jsem osobně poznala Kieslowského a mladého, hubeného Walęsu, který mě tenkrát dočista okouzlil. Ovšem s koncem Solidarity v Polsku bylo zase po ptákách! Všechny další plány na dlouhou dobu padly.


Padly, nepadly. Letos jsi získala 2. cenu na Mezinárodním filmovém festivalu dokumentární tvorby v Ústí nad Orlicí v kategorii dokumentárních filmů nad 30 minut svým hodinovým snímkem Věž smrti s podtitulkem Kapitola z novodobé historie české justice. V jeho první části informuješ o existenci tábora nucených prací ve Vykmanově na Jáchymovsku a o poměrech v něm. Zdejší věž sloužila k třídění uranové rudy pro nenasytný Sovětský svaz. Ruda se z výšky sypala do barelů, kam ji museli vězni ještě desetikilovými palicemi natloukat. Všude se vznášela mračna radioaktivního prachu. Odtud tedy název Věž smrti, která byla mimochodem nedávno prohlášena za kulturní památku České republiky. Z pekelných poměrů v lágru se někteří vězni snažili stůj co stůj uprchnout, a to i za cenu smrti. Jedním z nich byl J. Lukeš, který byl odsouzen na 14 a půl roku za zběhnutí z vojny a za pokus o útěk z republiky. Na útěku jej bachař B. Vlačiha střelil do zad, a poté, co k němu došel, střelil ležícího znovu do tváře. V lágrech to tehdy byla běžná praxe ,dorážky", a i tehdy byla v rozporu s platnými právními předpisy. ,Vinou" šťastných okolností J. Lukeš přežil, ,přežila" i dokumentace a po pádu minulého režimu se případ dostal k soudu.

Kristino, v roce 1996 jsi natočila unikátní výpověď bachaře Vlačihy. První rozhodnutí Okresního soudu o vině, kterou Vlačiha sám potvrzuje, znělo tři roky vězení nepodmíněně, bylo to v roce 1997. Po Vlačihově odvolání ke Krajskému soudu byl v roce 2002 vynesen rozsudek: ,Žalovaný skutek se sice stal, ale vše je promlčeno." Na svém dokumentu jsi pracovala spoustu let. Nebála ses, že se Ti ho nepodaří dokončit?

Bála jsem se, že archivy z let 1996, 1997 mi už nebudou k dispozici, ale zásluhou pana produkčního Bareše zůstaly zachovány. I dramaturgyně Zita Drdová mi umožnila svobodně dokončit práci, ona také navrhla podtitul Kapitola z novodobé historie české justice. Základem dokumentu je autentická výpověď bachaře Vlačihy, který byl tehdy za svůj čin, jenž byl i za komunistů v rozporu s platnými právními předpisy, povýšen a odměněn. Ten člověk nemá pocit viny a soud mu vlastně svým promlčením dal za pravdu. Během natáčení se mi podařilo získat důležitá svědectví mnoha lidí, z nichž někteří již, bohužel, nežijí. Ti by se určitě divili, že Vlačiha zůstal nepotrestán. Ti, co ještě žijí, se dnes už nediví ničemu.

Nejvyšší státní zástupkyně JUDr. Marie Benešová tvrdí, že s rozsudkem soudu nemůže souhlasit, neboť Krajský soud změnil vůli zákonodárce, nicméně rozsudek označuje za konečný. Ústavní soudce JUDr. A. Procházka uvedl, že tento soud nevzal v úvahu skutečnost, že součástí našeho právního řádu jsou i mezinárodní úmluvy o lidských právech a v návaznosti na to i zákon o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, který jasně říká, že takovéto zločiny z let 1948-89 se nepromlčují.


Podivná je hra naší justice na spravedlnost, kvalifikování a překvalifikovávání trestných činů, na přehazování si horkých brambor. Spravedlost asi někdy pod šátkem přes oči mžourá po svém prospěchu. Nebo se mi to jen zdá?

Jsi veselá, usměvavá bytost, nezávislá na hmotných statcích. I proto asi můžeš pracovat na ekonomicky nevýnosných projektech. Co je Tvým snem do budoucna?

Byla bych ráda, kdyby se mi podařilo Věž smrti uvést v zahraničí, jednak aby ukázala pravdu o stavu naší justice, jednak, aby prorazila cestu českým dokumentům, které jsou často vynikající a ve světě je nikdo nezná. Aby se český dokument do zahraničí mohl nabídnout, ať už na festival nebo do televize, musí být opatřen cizojazyčnými titulky. Bývalý politický vězeň pan František Zahrádka byl tak laskav a sponzoroval překlad filmu do angličtiny, ale výroba titulků je zatím opět kvůli penězům ve hvězdách. Možná by pomohl tlak diváků, kteří by si o Věž smrti psali. Zahraničního festivalu se může film zúčastnit v určité časově omezené lhůtě, která za rok vyprší. Perličkou je i fakt, že Česká televize uvedla dokument v premiéře a dvou reprízách. Ovšem jednou nešel v celé Praze elektrický proud a noční repríza šla s hodinovým zpožděním, takže diváci, kteří si chtěli Věž smrti nahrát, neměli šanci.

(Lišácký úsměv) Další plány zatím nechci prozrazovat.


Lidí, kteří různá svinstva NE-S-MĚLI (jak napsat, že podle zákona NESMĚLI, de facto SMĚLI, a co MĚLI podle svědomí.?) a přitom je dělali, žije mezi námi spousta. Mnozí doufají, že je zavál čas a vše ukrývající nános nikdy neodvane. Kristinu Vlachovou na ně! Kvůli všem, kteří věří ve spravedlnost, čest a alespoň v morální satisfakci.

Za rozhovor děkuje a dostatek
finančních prostředků na nové
dokumenty přeje Marina Hužvárová

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012