Martina Fialková 1 2014 Kultura česky

rozhovor s Lenkou Dohnalovou

 

Pracovištěm této drobné ženy je kancelář v Institutu umění-Divadelním institutu v Celetné ulici.  Potkat ji můžete ovšem na koncertech a dalších hudebních akcích doslova všeho druhu. Je dlouholetou tajemnicí nevládní organizace České hudební rady, manažerkou a porotkyní mezinárodní soutěže elektroakustické hudby Musica nova, komisařkou českých veletržních hudebních expozic MIDEM a WOMEX, editorkou a autorkou publikací o české hudbě.  Ve volném čase se aktivně věnuje výtvarné činnosti, tanci a poezii.

V loňském roce byla jejím hlavním úkolem příprava a koordinace celostátního otevřeného projektu Rok české hudby 2014, který právě odstartoval slavnostním koncertem České filharmonie 1. ledna v Rudolfinu a 7. ledna ve Stavovském divadle představením Mirandoliny. Proto se dámy, která stojí v pozadí tohoto, státem podporovaného projektu, ptám:

 

Proč vlastně Rok české hudby?

Roky zakončené čtyřkou jsou takto označovány už tradičně.  V letech zakončených čtyřkou se totiž narodili nebo zemřeli takoví hudební velikáni jako  Bedřich Smetana (1824-84), Antonín Dvořák (†1904) Josef Suk (*1874), Leoš Janáček (*1854) ale ještě i mnoha dalších hudebních skladatelů, ze starších generací např. Kryštof Harant z Polžic, Bohuslav Matěj Černohorský, Václav Jan Tomášek, ze skladatelů 20. století např. Oskar Nedbal, Rudolf Piskáček, E. F. Burian… A výročí mají např. také Eva Olmerová, Karel Kryl či Jiří Šlitr. Slaví i soubory, například Symfonický orchestr HMP FOK (80 let od založení), Janáčkova filharmonie Ostrava, ND Brno, Pražská komorní filharmonie i řada komorních souborů mají také svá jubilea.

 

 

Rok české hudby ale určitě nestaví jen na zmíněných výročích… To by byl formalismus. Smyslem „Roku“ je finanční nebo propagační podpora projektů, v nichž je zajímavě uchopeno české téma (premiéry, přehlídky, cykly, neobvyklé formáty prezentace, nové edice, tematické výstavy).  Oporou jsou ovšem zejména v propagaci do zahraničí jména, která jsou uznávanou českou kulturní „značkou“. „Rok“ má sociální rozměr, není to muzikologický festival.

Během roku si klaďme i otázky: Jak jsme na tom s naší hudební kulturou? Co vyhledáváme a opomíjíme a proč. Jsme konvenční nebo přemýšliví? Jsme pozorní? Jak se žije našim umělcům u nás a v zahraničí? Jak máme propagovat naši kulturu?  Jak pečujeme o folklór? Není náhodou nabídka české hudby v zahraničí zajímavější, než v našich národních institucích a proč?  Rok české hudby není projekt, který by byl „hotov“ a spuštěn k 1. 1. 2014. Zůstává průběžně otevřený všem, kteří se chtějí přidat u nás i v zahraničí, ať už s koncertem, festivalem, hudebním divadlem, výstavou, nahrávkou, publikací…

 

Jak myšlenka Roku české hudby vznikla? Víme, že není nová…

Dá se říci, že tradici se „čtyřkovými“ roky založily velké oslavy 100. výročí narození Bedřicha Smetany v r. 1924; zároveň tehdy proběhl pod patronací Leoše Janáčka festival soudobé hudby v rámci 2. ročníku festivalu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu. V r. 1954 pak bylo intenzivně vzpomínáno i 50 let od úmrtí Antonín Dvořák (+1904). Roky české hudby v r. 1974 a 1984 už byly chytrým tahem tzv. „normalizační“ kulturní politiky. Podpořily tradiční českou hudbu i její export, a tím vylepšily jméno Československa v zahraničí. Po společenských změnách nebyla v dynamické a nové politické situaci vůle k státem iniciované pobídce. A navíc převládal odstup vůči jakékoli předchozí praxi, i když kořenila v obecné kulturní tradici. Pak ale přišlo sté výročí úmrtí Antonína Dvořáka 1. května 2004, které se navíc shodovalo s datem vstupu republiky do EU, a padesáté výročí úmrtí Leoše Janáčka. To vše byly podněty k obnově “Roku“ v současné době.

 

Celkově je výročí snad na 90! Můžete ještě vzpomenout nějaká zajímavá, která si konkrétně budeme připomínat kromě těch nejznámějších?

Jistě, tak například v roce 1834 se narodila česká sopranistka Tereza Stolzová, přítelkyně Giuseppe Verdiho, která o skladatele pečovala až do jeho smrti. Vzpomeneme si také na sopranistku a herečku Jarmilu Novotnou (+1994), sólistku Metropolitní opery, která inspirovala překlad Smetanovy Prodané nevěsty do angličtiny, a tak přispěla k rozšíření této opery na světové scény. Devadesáti let by se v květnu 2014 dožila sopranistka Milada Šubrtová, jedna z nejautentičtějších domácích interpretek Dvořákovy Rusalky. Rusalka, která zdomácněla na scénách Evropy a USA (hned ze začátku roku 23. ledna ji provede např. Metropolitní opera s Renée Fleming), bude letos uvedena poprvé i v zemích, kde dosud provedena nebyla, např. v Royal Opera House v Maskatu v sultanátu Ománu 7. a 8. května v inscenace Národního divadla Brno. Sta let by se v r. 2014 dožil také významný český dirigent a skladatel Rafael Kubelík. Na jeho počest zazní na Zahajovacím koncertu Pražského jara 12. května Smetanova Má vlast v podání České filharmonie za řízení Jiřího Bělohlávka, který je čestným prezidentem „Roku české hudby“.

Jiří Bělohlávek, šéfdirigent ČF,  citoval  v krátkém pořadu k Roku české hudby Gustava Mahlera, který řekl, že v hudbě je podstatné to,  co je „za notami“. A že si právě při práci s Českou filharmonií toto velmi užívá.

V širším kontextu mi Jiří Bělohlávek při natáčení odpověděl v tom smyslu, že s domácím orchestrem je domácí repertoár stále živý a otevřený. Okamžitý nápad dirigenta při koncertu je okamžitě pochopen a partnersky rozveden. Zahraniční těleso reaguje jen na to, co se podaří v dané chvíli předat. Český soubor totiž zná svou tradici, kolektivní „kód“, a to se odráží ve schopnosti tvořivě a přitom přirozeně chápat detaily. Totéž se pak děje u publika.

 

A jak je to s naším publikem a jeho vnímavostí?

Mottem Roku české hudby je „tvořivost a spolupráce“. Tvořivost znamená i schopnost nabídnout posluchačům látku způsobem, který bude zajímavý a zároveň přirozený. Domyslet detaily, kontexty. Lidé na jednu stranu naběhnou na kýč, ale také poznají skutečnou kvalitu.

Co se týče zázemí, tak amatérské podhoubí je u nás v porovnání se zahraničím stále potěšující jak v divadle, tak hudbě, kde pracuje na sedmnáct set pěveckých sborů, 400 amatérských orchestrů.

Folklorní sdružení ČR patří k nejaktivnějším ve světě a věkový průměr členů je velmi nízký.

 

Co nás tedy v tomto „hudebním“ roce čeká? Alespoň několik nejbližších a nejdůležitějších událostí zde v Praze?

V databázi máme zatím na 800 akcí (www.rokceskehudby.cz), z toho 300 v zahraničí. Nelze tady vyjmenovávat všechny hudební události, které rok 2014 nabídne, ale z kraje Roku můžeme v Praze doporučit hned po novoročních koncertech a zahájení koncerty Českého spolku pro komorní hudbu s cyklem věnovaným jak českému repertoáru, tak výročím komorních souborů.  14. ledna zahraje Talichova  komorní filharmonie koncert v kostele sv. Šimona a Judy výhradně z českého baroka,  31. ledna v Břevnovském klášteře Collegium Marianum 1704 koncert z díla Fr A.. I. Tůmy a J. D. Zelenky, v březnu Národní divadlo připravilo premiéru Příhod lišky Bystroušky v režii Ondřeje Havelky, který už si získal publikum svými dřívějšími půvabnými režiemi, 24. 4. je vernisáž výstavy Národní galerie Vivat musica!, která představí nejen díla s hudební tématikou, ale také ukázky hudby, nástrojů  atd.

 

Myslím, že Prahu můžeme směle zařadit mezi několik hlavních center evropské hudby, vedle Londýna, Berlína, Paříže či Vídně. Je to tak? Praha je přirozeným centrem hudby po tisíc let. Pro nás byla mimořádně významná etapa spjata s obdobím Karla IV, Rudolfa II, poté zejména národního obrození a působením B. Smetany, A. Dvořáka, Z. Fibicha a dalších osobností v Praze. V té době se založily národní kulturní instituce – Pražská konzervatoř, spolky jako např. Hlahol, Národní divadlo, Česká filharmonie.  V Praze pobývali a tvořili i hudební géniové jako Mozart, Beethoven. Mahler. Festival Pražské jaro vznikl hned po skončení II. světové války, mj. z iniciativy Rafaela Kubelíka, světově uznávaného dirigenta jako most, který bude spojovat západ a východ Evropy. Socialismus tento záměr, jak známo omezil. Proto bylo symbolické, že R. Kubelík v r. 1990 opět dirigoval Mou vlast s Českou filharmonií, získal čestný doktorát University Karlovy, poté řád T.G. Masaryka a stal se čestným občanem Prahy.

Praha je také přímo uměleckým námětem řady skladeb – snad k nejhranějším patří vedle Vltavy a Vyšehradu B. Smetany Praga Josefa Suka nebo Hudba pro Prahu Karla Husy, ale např. také E fontibus bohemicis Miloslava Kabeláče.

 

Jaká je vlastně cena české hudby pro náš stát? Dá se to nějak změřit?

V průzkumech institucí, zabývajících se obrazem České republiky v zahraničí se objevují jména  Dvořák, Smetana, Janáček, ale i Gott  v první linii jako součást naší národní značky. V odborných kruzích se toto mezinárodní povědomí rozšiřuje o řadu dalších jmen autorů, interpretů a souborů, některých jazzmanů, folklorních souborů.

Bohužel, naše oficiální exportní strategie s kulturou v tomto smyslu  nepracuje.   Roky české hudby jsou vždycky příležitostí, jak poukázat na to, že hudba je dobrou přirozenou oporou pro propagaci naší země. Nemusíme ani vytvářet a financovat kampaň v zahraničí, aby se v těchto letech hrála ve zvýšené míře – děje se tak přirozeně, resp. po relativně skromném připomenutí v odborných časopisech a sítích. Například hned v lednu v repertoáru Metropolitní opery nebo Komické opery v Berlíně uslyšíte opakovaně Rusalku.

 

Možná je pro vás, když se českou hudbou v celém širokém kontextu zabýváte takto profesionálně, těžké vyslovit svůj osobní vztah. Přesto se zkusím zeptat: Co z ní se vás nejvíc citově dotýká?

Mně osobně se dotýkají spíše jednotlivá díla, témata, geniální melodické, nebo harmonické obraty.

Smetanu považuji za jednoho z nejvášnivějších českých autorů. Vezměme třeba úvodní téma Šárky z Mé vlasti. Nebo jeho smyčcové kvartety, které zní jako z 20. století. Úvodní téma Z českých luhů a hájů je geniální. To jsme také použili ve spotu, který bude propagovat Rok české hudby v České televizi . Nebo Janáček – je stále významuplný, v jeho hudbě není žádná „vata“. Miluji jeho klavírní skladbu V mlhách. Suk a jeho skladba Asrael. Jak bylo působivé, když Petr Kaňka prolnul záběr zakouřené Ostravy do této hudby o něco dříve, než obrátil kameru k Janáčkově filharmonii dirigované Liborem Peškem, který má, mimochodem,  velké zásluhy o uvedení této skladby do povědomí v zahraničí.

Ze soudobější hudby namátkou: například Martin Smolka, který vytvořil nový typ hudební sémantické komedie – operu o hokejistech Nagano (2004´). Rekviem Milana Slavického (2001),  brilantní a niterná skladba.  A všimli jste si také, jak dobrá je např. filmová hudba Michala Rataje k televiznímu seriálu Českému století? Z ostatní hudby mě těší ta, která má srdce a někdy i srdce a drive.  A moje specializace – elektroakustika – umožňuje neuvěřitelné zvukové, tvarové a prostorové kombinace. Snažím se nalákat nové publikum, mj. projektem České ucho, které plánuji pro tento rok.

 

A vaše slovo na závěr?

Chtěla bych, abychom „Rok“ pojali pozitivně jako příležitost, jako sociální hru. Otevřený koncept může a měl by přinést podněty, které se mohou dále rozvíjet. Nejde o více další hudby, ale o smysluplnost, hloubku, zájem, nápady.  Ale já mám v podstatě ráda i ticho :)

 

Martina Fialková