Rozjímání o kráse a ošklivosti

Jaroslav Kovaříček

Všude kolem nás můžeme vidět krásu i ošklivost. Mám však dojem, že v moderní době ošklivosti přibývá, zatímco krása se zvolna z našeho života vytrácí. Pozoruji to v mnoha směrech lidské činnosti – v hudbě, architektuře, výtvarném umění a kultuře vůbec. Každá válka je ošklivá, ale minulé století přineslo dvě velmi ošklivé války. Zlo a ošklivost jeví se býti spojenci, nevím však, zdali ošklivost plodí zlo či je tomu naopak. Krása je však schopna ničivé síly zla překonávat. „Krása spasí svět,“ prohlásil Dostojevský ve svém románu Idiot. Nemám pochyb o tom, že krása je nezbytná pro potřeby smysluplného a radostného života. Otázka Co je krása? je záludná a odpovědi na ni se různí. Angličané mají úsloví, že krása je v očích pozorovatele. To nám o kráse neříká vůbec nic, jen to potvrzuje, že autor této „moudrosti“ o kráse nevěděl nic. Ostatně jak patrno, krásno není silnou stránkou Angličanů, stačí srovnat jejich architekturu třeba s italskou nebo francouzskou. Ten autor neměl na mysli krásu, nýbrž líbivost, a to je jiná kategorie. Líbivost je tedy nepochybně hodnotou subjektivní. Jsou lidé, kteří nacházejí zálibu v ošklivosti, takže to, co se líbí, nemusí být nezbytně krásné. To mě napadlo jednou v turistickém městečku Kuta na ostrově Bali, když jsem seděl u kávy a pozoroval život na promenádě před sebou. Líbezné domorodky, oblečené v nádherných saronzích z hedvábí, pluly kolem jako andělé, kultura těla a pohybu je součástí místních tradic. Byla radost dívat se na ně. A vedle nich valily se jako sloni západní turistky, dosti obnažené, obézní a potetované, ale i ty si snad myslily, že jsou krásné. Krásný ani líbivý pohled na ně však nebyl. Pozoruji-li svět kolem sebe, shledávám, že bohatství krásy lze stále nacházet v přírodě. To bude zřejmě tím, že příroda je funkční a životodárná, řídí se zákony universálními, a nesleduje proto žádné módní trendy.

Základní otázkou tedy jest, je-li krása hodnota objektivní nebo subjektivní? Problémem krásy se zabývají lidé od nepaměti. Již řecký filosof a matematik Pythagoras spatřoval krásu v matematickém řádu světa. A vskutku, harmonické uspořádání můžeme považovat za jednu z charakteristik krásy. Pro Platóna byla krása součtem dobra a pravdy. Také v buddhismu je zdůrazňována důležitost krásy, Buddha považoval krásu za důležitý prostředek na cestě k vyššímu duchovnímu životu. Filosofickou disciplínou zabývající se krásou je estetika. To jméno jí dal německý filosof Alexander Gottlieb Baumgartner, který v roce 1750 publikoval dílo nazvané Aesthetica. Tak dostala tato stará filosofická disciplína, zabývající se krásnem a jeho působením na člověka, svůj název.

Svůj profesionální život jsem strávil v australském rozhlase, kde jsem mimo jiné připravoval a uváděl pořad zvaný Acoustica Nova. Tuto dvouhodinovou relaci, ve které jsem hrál soudobou, převážně experimentální hudbu, jsem provozoval každý týden po dobu deseti let. Při výběru skladeb do každého pořadu jsem musel poslouchat několik hodin moderní experimentální hudby; nechodí po světě mnoho smrtelníků, kteří by vyslechli tolik nových skladeb jako já a nikdo mě tedy nemůže považovat za zkostnatělého milce staré hudby klasické. Moji kolegové mi ten pořad nezáviděli, soudobá hudba totiž velké nadšení u posluchačů nevzbuzovala. Byla to však práce zajímavá a jejím prostřednictvím jsem poznal i osobně mnohé známé osobnosti soudobé hudby. Já tuto hudbu nepropagoval, jen jsem se snažil kvalifikovaně zrcadlit různé trendy a styly soudobé hudební tvorby.

Vedle toho jsem vysílal i pořady hudby tradiční klasické. Jednou, když jsem připravoval pořad hudby Dvořákovy, dostala se mi do rukou zajímavá historka, jejíž zdroj jsem ztratil a nemohu nalézt, ale pamatuji si její podstatu. V posledních letech svého života působil Dvořák jako učitel skladby na pražské konzervatoři. Účastnil se vždy provedení skladeb svých žáků a po koncertě je pozval do nějaké hospůdky, kde u piva, jehož byl Dvořák milovníkem, rozebírali žákovské skladby. I stalo se, že na programu byl skladebný pokus jednoho žáka, na jehož jméno si teď nevzpomínám. Bylo to kolem roku 1900 a ve vzduchu se již rýsovaly modernistické tendence. Když se žáci ptali na Dvořákovo mínění o této skladbě, starý pán se vrtěl a jelikož byl člověkem upřímným, musel přiznat, že se mu tato skladba nezamlouvala. Jeho žáci si to ovšem vykládali tak, že je to již starý člověk z doby romantické a moderní směry nemůže proto chápat. Jeho zeť Josef Suk řekl: „Mistře, ta skladba byla ale velmi zajímavá.“ Dvořák upil piva, zamyslel se a potom odpověděl žákům takto: „Hoši, napsat zajímavou muziku není vůbec těžké, to jen provedete něco nezvyklého, porušíte nějaká pravidla a už je to zajímavé. Jenže my jsme čeští skladatelé a jako umělci máme povinnost psát hudbu krásnou, a to je zatraceně těžké!!!“ Takováhle drobná anekdotka mě přinutila k zamyšlení. Ano, krása, to je to, co mi scházelo ve většině moderních skladeb, nenacházel jsem ji u Johna Cage ani Kralheize Stockhausena, se kterými jsem se osobně potkal a lidé to byli příjemní. A krásu jsem nenacházel ani ve stovkách dalších moderních skladeb, které jsem musel vyslechnout.

Měl jsem na gramofonu nasazenu nahrávku Dvořákova klavírního kvintetu v A dur a již první takty mě uchvátily svou krásou. Dvořák byl člověk duchovně založený a věděl, že krása má božskou podstatu a posvěcuje lidský život. Chcete-li poznat, co jest krása, potom namísto učených traktátů doporučuji poslech Dvořákovy hudby, především skladeb komorních. Tato drobná příhoda na mě vlivně zapůsobila. Následující týden zašel jsem za naším programovým ředitelem a oznámil mu, že s pořadem Acoustica Nova končím. Nebyl jsem již schopen nabízet s čistým svědomím svým posluchačům hudbu, ve které krásy nebylo.

Náš soudobý tzv. západní svět se o důležitost krásy valně nezajímá. Ať se snažím sebevíc, nemohu pochopit, proč si tolik lidí libuje v ošklivosti. Mohli by poslouchat krásnou hudbu, která vnáší do duše pohodu a radost, většinou však kolem sebe slyším pahudbu plnou hluku, disonance, a navíc přehrávanou s nezdravou hlasitostí. I v oblékání si potrpí někteří lidé na ošklivost, za drahé peníze kupují uměle odrbané džínsy a ještě je žiletkou prořezávají. Dívám se na ně se smutkem, neboť si pokaždé vzpomenu na Východní Timor, jednu z nejchudších zemí světa, kde jsem vždy v neděli viděl na cestě do kostela čistě a svátečně vystrojené děti i jejich rodiče; taková sváteční košile a kalhoty byly jediné, které měli. V poslední době vidím hodně západních lidí, mladých i starých, s těly nepěkně potetovanými. Dumám nad tím, co se asi stalo v hlavě obézní stařeny, když se rozhodla dát si tělo potetovat ošklivými vzorci hýřivých barev.

Nárůst ošklivosti lze pozorovat nejen ve světě zábavy a života mondénního, proniká neodbytně i do oblasti beaux-arts, tedy tzv. krásných umění. Většina moderních výtvarných děl vskutku krásou nepřetéká. Pablo Picasso, jeden z nejoceňovanějších (především finančně) výtvarníků dvacátého století prohlásil: „Krása? To slovo mi nedává žádný smysl, protože ani nevím, odkud jeho význam přichází a kam směřuje.“ A kdo pohlédne na obrazy žen z Picassova kubistického období, nemůže s přesvědčením prohlásit, že by to byly krasavice. I v umění interpretačním je zřetelný odklon od tradice a krásy. Notoricky proslulá je inscenace Mozartovy opery „Únos ze serailu“ v berlínské Komické opeře roku 2004. Tato kouzelná zpěvohra byla často doporučována pro dětské publikum jako vhodný úvod do operního umění. Zmíněná inscenace však byla mládeži nepřístupná. Není divu, opera se neodehrává kolem Pašova paláce, nýbrž v nevěstinci, a na scéně se znásilňuje i vraždí, vystupují postavy nahé. Režisér si do souboru najal i 15 profesionálních prostitutek. Bylo jich zapotřebí, ve třetím jednání pašův sluha Osmin donutí jednu z prostitutek, aby ho potěšila orálním sexem, odmění se jí tím, že ji zabije. Tato inscenace je tedy plna „krásných“ ošklivostí. Jistě, je tu snaha přilákat platící diváky za každou cenu. Rád bych věděl, zdali je v Berlíně levnější jít do opery než na striptýz či do bordelu. „Umělecké“ výkony tohoto druhu jsou dnes běžné. V sydneyské opeře zase nějaký režisér-nevraživec nepěkně „znásilnil“ Dvořákovu Rusalku. V současném umění je tedy evidentní snaha nenadchnout diváka krásou, nýbrž upoutat na sebe pozornost provokací a skandálem. Je jen možno podivovat se nad tím, že mnohým současníkům (spíše z řad kritiků a odborníků než obyčejným milovníkům umění) se tyto nehoráznosti líbí.

Dlužno dodat, že mystické tajemství krásy zjeví se jen lidem, kteří ji jsou schopni rozpoznat a prožít. To vyžaduje kultivaci smyslů i mysli, tedy výchovu a námahu. V dnešní konzumentské společnosti není snaha širokou veřejnost kultivovat, spotřebitelský průmysl potřebuje zákazníka primitivního, nepřemýšlivého. Masová kultura zábavních sdělovacích prostředků podbízí se proto jen banalitami, zabalenými do zdánlivé líbivosti. Může nás napadnout, že triviality a kýč byly vždy výsadou nevzdělaných vrstev, není to však pravda. Kolik krásy přece je v tradičním lidovém umění! Prostí lidé bez vyššího vzdělání dovedli tvořit krásné předměty a stavět líbezné kostelíky i domky. Kolik nádhery je v moravských lidových písních!!! Proč moderní, lépe vzdělaný a finančně bohatý člověk staví si ohyzdné škatule k bydlení, tupě sleduje banální televizní zábavu a obklopuje se ošklivou hudbou?

Kam spěje svět bez krásy?

Napadlo mě, že tento vstup ošklivosti do našeho života může být průvodním jevem rozpadající se civilisace. Nelíbí se mi to, ale je to možná tak, jak to má být. V mém mládí byla Brigitte Bardot představitelkou eroticky krásné ženy, oči jsme na ní mohli nechat. Před časem jsem ji zahlédl v televizi a její krása už plně vyprchala, inu znaky stárnutí. Možná i ta naše západní civilisace nachází se v tomto stádiu rozkladu a ošklivost se stala programem mnoha lidí. Lze s tím něco dělat? Společensky asi ne, dobře víme, jak dopadly někdy i dobře míněné pokusy reformovat společnost k lepšímu. Svět můžeme měnit jedině tím, že začneme měnit sebe sama. Snadné to není, ale možné to je. Je jen na nás, rozhodneme-li se krásou obohacovat svůj život a případně i životy lidí v naší rodině a okolí. V sousední vesničce Kendall pořádá se každým rokem Australská houslová soutěž. Je pozoruhodné, že mezi finalisty převládají ženy a k tomu ještě východoasijského původu. V roce 2011 vyhrála soutěž patnáctiletá studentka Anna da Silva Chen, hrála vskutku mistrně, obzvláště náročnou Bachovu sonátu v g moll. Měl jsem možnost si s ní po koncertě povyprávět a pochopitelně mě zajímalo, jak se dostala ke klasické hudbě. „Vděčím za to rodičům,“ prozradila mně, „ti mě do světa této krásné hudby uvedli a podporují mé studium.“ Potom jsem si pohovořil i s jejím čínským tatínkem. Rozmluva to byla zajímavá. Věděl, že klasickou hudbou se dnes velké peníze nevydělávají, a ani netoužil po tom, aby se jeho mimořádně nadaná dcera stala profesionální muzikantkou. Rozhodnutí nechával na ní. Vysvětlil mi, že sám je milovníkem kvalitní hudby a ví, že klasická hudba podporuje lepší vývoj mozku, učí sebekázni a kultivuje smysl pro krásu. Motivací zde nebyla tedy vidina peněz či slávy, nýbrž potřeba zdravého rozvoje mladé osobnosti. Kolik takových rodičů kolem sebe vidíme? Existují i jiné formy estetické výchovy dětí, pozoruji však, že mnoho rodičů podlehne tlakům konformismu a své děti ponechá na pospas pop pakultuře, tedy systému konformismu a ošklivosti. Je tedy jen na nás, rozhodneme-li se pro krásu či módní šerednost.

O potřebě a smyslu krásy rozhodně stojí za to popřemítat.

Laurieton, Austrálie, leden 2013

POzn. redakce:

Autor tento zajímavý článek zveřejnil v lednovém čísle časopisu Nový POLYGON, s jehož redakcí udržujeme přátelské kontakty a spolupracujeme. Se svolením redakce i autora jej velmi rádi přinášíme i Vám - s přáním, aby o tématu přemítalo a o šíření krásy na tomto světě se staralo co nejvíce lidí.

Foto: Marek Mejstřík