Knižní tip nejen pro věřící v Boha

Knižní tip nejen pro věřící v Boha aneb kousek cesty s Janem Sokolem

"Jsou v životě chvíle, kdy je nesmírně důležité věřit v něco většího než jste vy sami."

Hilary Hinton "Zig" Ziglar

(Americký spisovatel a motivační přednášející, profesionální prodejce)

Jedna z nejvýznamnějších osobností naší současné intelektuální sféry, křesťanský myslitel, filozof, překladatel (podílel se na překladu ekumenické Bible) a publicista, profesor na Fakultě humanitních studií University Karlovy, kde přednáší filozofickou antropologii, dějiny náboženství a religionistiku, signatář Charty 77 (jeho tchánem byl její první mluvčí profesor Jan Patočka), nositel francouzského Řádu čestné legie,etc., prof. PhDr. Jan Sokol, Ph. D., CSc., předkládá široké čtenářské obci ve své nejnovější knize "Proč chodíme do kostela?" (vydalo ji v roce 2013 Karmelitánské nakladatelství v Kostelním Vydří jako první svazek nové edice "Katecheze do kapsy"), zamyšlení nad tím, co je na křesťanském životě a zvláště na eucharistické křesťanské bohoslužbě opravdu důležité. Slovo kniha je v tomto případě trochu nadnesené, protože publikace má jen něco málo přes pět desítek stran kapesního formátu. Nicméně i na tomto omezeném prostoru dokáže autor rozebrat celou řadu dílčích témat, která se váží k návštěvě bohoslužeb. Dočteme se zde jazykem srozumitelným normálním lidem o vztahu křesťanství a morálky, zákona a svobody, viny a přiznání, lítosti, vyznání a odpuštění, chápání eucharistie, o symbolech a rituálech nebo o smyslu novozákonní oběti. Kde se zrodil ten úžasný dar mluvit a psát o těch nejsložitějších věcech tak, že jim porozumí každý? Pravděpodobně proto, že profesor Sokol byl ve svém životě (nar. v roce 1936) mužem mnoha profesí; pracoval jako zlatník (v období komunismu mu nebylo umožněno studovat), mechanik, programátor, výzkumný pracovník, politik a ministr. Nyní jej známe především jako filozofa a pedagoga, přednášejícího nejen na své alma mater, ale i na dalších českých i zahraničních univerzitách.

Chození do kostela autor přirovnává k chození do školy: "S chozením do kostela je to dnes ještě o něco těžší než s chozením do školy. Nepříjemné povinnosti totiž člověk lépe snáší, když ví, že to tak mají všichni. Všechny děti musí chodit do školy, všichni musíme platit daně a donedávna museli všichni mládenci na vojnu. Jenže do kostela se chodit zřejmě nemusí a většina lidí okolo nás tam prostě nechodí. Takže proč zrovna já?" Knížka nenabízí nějaký návod typu: "Dělej to a ono, a budeš chodit do kostela rád, účast na nedělní bohoslužbě se ti stane příjemnou povinností." Takové návody v náboženské literatuře sice existují a jsou užitečné, ale samy o sobě nestačí. Otázka proč chodíme do kostela vypadá jednoduše, odpověď na ní je však přirozeně složitější. V závěrečném shrnutí profesor Sokol uvádí, že chodit do kostela není účelové jednání, které vždycky vidí a sleduje své "proč". Nechodíme tam zřejmě kvůli Bohu, který to pro sebe určitě nepotřebuje. Chodíme tam tedy nejspíš kvůli sobě samým, buď že jsme si na to zvykli, že se nám tam líbí, anebo že tam něco očekáváme. Nic z toho bychom neměli přehlédnout a zanedbat.

Přibližně jedna třetina Čechů věří v Boha, k některé církvi se hlásí na základě svého přesvědčení zhruba dvě pětiny dospělých a přibližně každý druhý dospělý se alespoň občas zúčastní bohoslužeb. Návštěva kostela patří bezmála 40 % českých domácností k vánočním zvykům. Ukázal to průzkum agentury STEM, která se koncem minulého roku dotazovala přes 1 200 respondentů. Útlá knížka, která se pohodlně vejde do kapsy, je určena těm, kdo do kostela chodí dobrovolně a rádi, ale také těm (snad ještě více), kdo prozatím přirozenou motivaci nemají a potřebují najít hlubší smysl svého počínání.