Kdo koupí Čapkovu vilu?

Dvojdům bratří Čapků na pražských Vinohradech postavil architekt Ladislav Machoň ve stylu, který odpovídal „raně republikánskému ladění – v národním duchu“. Časem se od sebe začaly Karlovy a Josefovy poloviny lišit tak, jak se lišili bratři Čapkové jeden od druhého. Například zahrady: zatímco Karel byl náruživý zahradník (a taky o své vášni dokázal s nádhernou ironií psát), Josef nechával přírodu, aby sama ukázala své umění.

Dvojdům, to jsou dva zrcadlově obrácené čtyřpokojové byty o rozloze 120 metrů. V Karlově přízemí (a od roku 1935 v podkroví) se scházeli pověstní pátečníci – výkvět politického i kulturního života první republiky (také prezident T.G. Masaryk). Spisovatelova pracovna byla v podkroví již od počátku. A právě dům Karla Čapka je nyní na prodej!

Nabídl jej ke koupi Karel Scheinpflug, prasynovec spisovatele a jeho manželky, herečky Olgy Scheinpflugové. Chce za něj 49 milionů korun. Veřejné instituce se snaží dotlačit ke koupi stát. Památník národního písemnictví jedná s Ministerstvem kultury a chce, aby část vily sloužila jako badatelna a část byla jako muzeum zpřístupněna veřejnosti. K apelu na vládu se připojila i Společnost bratří Čapků, Národní knihovna se nabídla, že bude dům spravovat.

Ministr financí Kalousek se nechal slyšet, že jednotlivec by dům spravoval efektivněji – ale když veřejné instituce doloží správnost koupi, bude o tom uvažovat. Koupi vily schvaluje i Hrad, prezident nechce, aby se dostala do rukou cizinců. Přimlouvá se i mecenáška umění Meda Mládková, která se stará o Werichovu vilu na Kampě.

Rodina potomků Heleny Čapkové (sestry Karla a Josefa) se o prodeji dozvěděla až z novin. S Karlem Scheinpflugem se nestýká. Proti prodeji jsou i potomci Josefa Čapka, kteří žijí v levé části vily. Ani ti nemají se Scheinpflugem žádné kontakty.

Scheinpflug je údajně majitelem restaurace a je pravděpodobné, že chce peníze investovat. Udržovat dům v původním stavu není laciné, protože je to kulturní památka v památkové zóně. V domě je původní zařízení, včetně písemností, fotografií, osobních předmětů... Ovšem v inzerátu zmiňované rukopisy jsou už v Památníku národního písemnictví a tak se zřejmě jedná jen poznámky nebo jiné listiny.

Současný majitel neměl povinnost hlásit státu, že chce dům prodat. Už před časem pověsil inzerát na internet, to však chtěl peněz víc. Vila a věci v ní mají kulturně nevyčíslitelnou cenu, naprosto autentická je např. spisovatelova pracovna (včetně kalamáře, kterému říkal buňát).

Praha nemá nic podobného Čapkově vile. Protože jeho knihy jsou národním pokladem (a na rozdíl od jiných mladších svazků v domácích knihovnách se skutečně čtou!), je představa badatelny a muzea reálná. Tak zachovalých autentických památek na kulturní život první republiky nemáme mnoho!

Vím, že při současném stavu našeho národního rozpočtu není 49 milionů málo. Z druhé strany – se srovnání s ostatními výdaji na NEkulturní akce to není tak moc. Karla Čapka máme jen jednoho, o státní dotace se hlásí spousta institucí či organizátorů všelikých akcí. Mnohé sportovní či společenské akce mají své přímluvce, snad by se našli i nějací příznivci krásné literatury! Kdo si za sedmdesát čtyři let vzpomene na nějakého fotbalistu nebo vítěze televizní soutěže? Pro nás gramotné však jméno Karla Čapka není ani po tak dlouhé době jen shlukem písmen, zaprášených zapomněním!