Pražská asanace

Bohumil Tesařík 5 2013 Dějiny česky

Pražská asanace - zatracovaný i obdivovaný projekt, který rozděloval lidi

(Před 120 lety padlo rozhodnutí o nekompromisním bourání "Židovského ghetta")

"Chodívám teď v uličkách města pražského a mám den ode dne větší dopal, že se vše bourá. Ať si mluví moderna architektury, nevím co - přirostou jisté kameny k srdci a marně se ptám, kde je ona objektivní definice, onen názor, který by spojoval všechno, jak lásku k pokroku i lásku k rodné půdě, a tak i umělecké přesvědčení."

(Z dopisu malíře Antonína Slavíčka profesorovi historie Jaroslavu Gollovi v roce 1901)

V letošním roce si připomínáme, že před 120 lety byl schválen tak zvaný asanační zákon v jehož rámci bylo v Praze zbouráno židovské ghetto v Josefově a část Starého i Nového města včetně dnes již legendárního Podskalí. Byla to jedna z největších rekonstrukcí historické zástavky v Evropě. Stalo se to na samém konci 19. století, kdy panovalo mezi lidmi nadšení pro vše nové a moderní. Získat nové parcely a objekty představovalo obecný zájem a zejména v té době neexistoval žádný zákon na ochranu památek. Výrazem "asanace" se označuje radikální přestavba centrálních částí Prahy na přelomu 19. a 20. století. Nově vzniklá zástavba představovala na svou dobu vysoký standard. Z dříve chudinské "středověké" čtvrti se stala luxusní zóna secesních domů, ovšem za cenu ztráty řady unikátních a ve světě ojedinělých kulturních památek. K podobným "asanacím" došlo i v jiných městech (např. ve Vídni či Paříži). Hlavním cílem asanačního projektu bylo vybudování nové reprezentativní obchodní a obytné části v samém jádru města v sousedství Staroměstského náměstí. Město toužilo po širokých bulvárech vídeňského nebo pařížského formátu, než po úzkých středověkých uličkách. Kořeny asanace jsou však již starší. Jedním z přelomových momentů předjímajících věci bylo rozhodnutí pražských radních z roku 1866, že již nadále nebude využíváno opevnění města. Na to navazovalo vyjádření Spolku architektů a inženýrů v království Českém v roce 1873. Mimo jiné definuje, jak mají být stavěny ulice, jak má být hospodařeno s pitnou vodou či nakládáno s odpadky. Architekti psali rovněž o potřebě vybudování nových nábřeží a regulaci Vltavy.

Josefov, do roku 1850 známý pod jménem "Židovské město" (něm. "Judenstadt" nebo také "Židovské ghetto", "Židovská čtvrť" či hovorově "v Židech"), byl na základě tehdy nového prozatimního obecního zákoníku, připojen jako pátá nejmenší městská čtvrť k Praze (o rozloze 8,81 ha mezi Starým městem a rychle se rozvíjejícím Karlínem) a přejmenován podle císaře Josefa II., který se v době svého osvícenského způsobu vlády choval k židovskému obyvatelstvu mírně a bez větších represí. Po staletí museli také v Praze žít Židé v přelidněném a zdí i ostnatým drátem ohrazeném území, ve kterém panovaly neřešitelné a katastrofické hygienické podmínky a vysoká kriminalita. Lidé zde podle statistik mnohem častěji umírali na infekční choroby, také jako důsledek závadné studniční pitné vody. Změť křivolakých úzkých neprosluněných uliček byla zcela bez kanalizace a pořádného osvětlení a domy, které měly svoje základy již ze středověku, byly přeplněné. Nejasné byly majetkové vztahy k jednotlivým objektům. Z důvodu neschopnosti platit nájem bylo běžné, že ve dvoupokojovém bytě žily tři i více rodin. Dokonce na podlaze v jednotlivých místnostech byly namalovány bílé čáry, které oddělovaly životní prostor jedné rodiny od druhé. Díky patentům císaře Josefa II. a zejména po zrušení zákona o nuceném pobytu Židů v ghettu se jeho zvláště movitejší obyvatelé rychle stěhovali mimo hranice "Židovského města". Sem naopak míříila pražská chudina, žebráci, vetešníci, prostitutky a další podivná individua včetně tzv. galérky; kdo z hříšníků se chtěl schovat před zákonem, zamířil "do Židů". Celá čtvrť byla známá svými bazary s nepřeberným sortimentem nového i použitého zboží často pochybného původu, množstvím hospod a nevěstinců. Avšak, kdo chtěl i ze spořádaných Pražanů cokoli výhodně prodat nebo sehnat, zamířil do těchto míst. Není divu, že pro město a jeho radní byl takový stav neúnosný. Navíc se Praha rozrůstala o nové čtvrti jako Holešovice, Smíchov apod. a Josefov byl dopravně neprůchodný; celá čtvrť se tak musela složitě objíždět. Z dnešního pohledu bychom řekli, že to byla situace jako stvořená pro velkolepý developerský projekt.

S prvními přípravami asanace se začalo v roce 1882, kdy byl poprvé předložen k projednání vlastní projekt "Finis ghetto" architektů A. Hurtiga, M. Strunce a J. Hejdy, který zvítězil ve veřejné soutěži a původně předpokládal i vybourání skoro celého Starého města. Konečný plán byl přijat jako zákon o rok později (vstoupil v platnost 7. dubna 1893), kdy také zahájila činnost magistrální asanační kancelář. Následující průtahy byly způsobeny rozsahem zatracovaného i obdivovaného projektu a odmítavými postoji části Pražanů, ale také jeho stavebně-projekční náročností a vysokými náklady. Celý obvod asanace, rozdělené do 38 částí, měl rozlohu 380 tisíc metrů čtverečních a postihl přes 600 domů. Jeho součástí bylo rovněž zbourání několika synagog (např. Velkodvorské, Cikánovy či Nové) a přebudování systému ulic (jejich srovnání a rozšíření). Zůstalo pouze šest synagog (Klausová, Maiselova, Pinkasova, Staronová, Španělská a Vysoká synagoga), Židovská radnice a Starý židovský hřbitov. Součástí jiného plánu bylo i směřování dnešní Pařížské ulice - nově z Václavského náměstí skrze Letenskou pláň až k nejvyššímu sněmu. Tento záměr však nedostal podporu od místního obyvatelstva a tak je dnešní Pařížská ulice vedena ze Staroměstského náměstí na Čechův most. Tento záměr měl napodobit Avenue des Champs-Elysées v Paříži. Samotné vystěhování a bourání ovšem začalo až v roce 1896, kdy městská rada přikročila k organizaci vyvlastňovacího řízení s majiteli realit v prvních čtyřech asanačních skupinách, zahrnujících ke zbourání 65 domů převážně v Josefovském katastru. Nájemníci dostali výpověď a tisíce osob se muselo vystěhovat. Většinou se však na stěhování těšili, protože zpravidla se dostali do moderních domů a bytů v jiných čtvrtích. Z dnešního pohledu je zajímavé, že se majitelé domů sdružili do spolku a nadšeně asanaci podporovali. Měli však obavy, že by mohli měštší radní podlehnout korupci ze strany některých finančních domů a oni by na prodeji prodělali. Požadovali proto, aby se na realizaci projektu podílelo co nejvíce podnikatelů, což se jim však nepodařilo; stavební povolení naopak získalo jen několik firem. V počátcích masivních demolicí došlo k řadě necitlivých zásahů do historické zástavby vlivem silných podnikatelských lobby a z asanace se stal prostředek prosazování soukromých zájmů. Proto později pod tlakem veřejnosti probíhala asanace již uvážlivěji a zůstala zachována celá řada památek. Bourání se táhlo až do roku 1903, kdy asanační zákon přestal platit. Nicméně od tohoto roku byla jeho platnost prolongována v desetiletých cyklech až do roku 1943, kdy přestal platit definitivně a již nebyl dále prodloužen.

Již od počátku realizace asanačního zákona se začaly v tisku a na schůzích nejrůznějších spolků objevovat protesty vyjadřující odmítavý postoj části široké veřejnosti i duchovních elit, zformovaný od roku 1900 do silného hnutí Za starou Prahu. Jejím záměrem bylo, aby zůstaly zachovány pražské památky a nebylo zbořeno úplně všechno. Prvním mementem bylo zboření krásného měšťanského domu Jana Melantricha s renezanční fasádou a malebnou lodžií v nádvoří. Patrně nejvýraznějším a výbušně laděným byl tzv. Velikonoční protest z dubna roku 1896, napsaný spisovatelem Vilémem Mrštíkem. Mimo jiné zde prohlašuje, že Praha přijde o svůj malebný ráz, který nahradí "tupé činžáky vkusu odporného". Bratři Mrštíkové společně s malířkou Zdeňkou Braunerovou, ale i s řadou dalších umělců, vědců, politiků a jiných významných osobností ( A. Jirásek, O. Březina, F. X. Šalda, M. Aleš, J. V. Myslbek), se v následujících letech proti "nevzdělanosti tehdejších pražských radních a strůjců asanace" významně angažovali a ve svém příkrém odsudku "Bestia triumphans" ještě přitvrdili: "Praha zlým svým příkladem stává se už jakýmsi nakažlivým morem páchnoucím pelechem všeho nevkusu a dovoleného barbarství". Asanace Starého a Židovského města sem přivedla k malování také vrcholného představitele českého umění kolem roku 1900, Antonína Slavíčka, který si dokonce zřizuje dočasně ateliér poblíž Židovské radnice a při mnoha příležitostech dává najevo svůj nesouhlas. Z řady malířských vyjádření atmosféry židovského ghetta připomeňme jen obraz "Ze staré Prahy" (1902), zachycující staré domy ve Zlaté uličce - kdysi nejživější obchodní tepně této čtvrti - po zbourání protějšího bloku okolo Maiselovy synagogy. Omšelé omítky, zašlé zdivo starých domů a prejzové střechy dávají dílu zvláštní nostalgickou náladu. Ghetto bylo mimo jiné také zachyceno na olejomalbách Jana Bedřicha Minaříka a na 150 akvarelech Václava Jansy z let 1895 - 1899. Nenávratně mizející historické části Prahy zachytila rovněž celá plejáda uměleckých fotografů - F. Friedrich, J. Eckert, J. Kříženecký či Z. Resch. Skupiny příznivců i odpůrců byly tehdy stejně velké, takže asanace později postupovala uvážlivěji a tlak veřejnosti pomohl zachránit řadu památek. Naštěstí i tehdy vznikl kompromis a nebylo zbouráno vše. Podle PhDr. Kateřiny Bečkové z Klubu za starou Prahu byla bilance první fáze asanace následující: Celkem bylo zakoupeno 222 domů, 2 masné krámy, 2 parcely, plochy od 22 domů, podíly na 3 domech, 93 celých dílců a podíly na 4 dílcích. Zbořeno bylo celkem 128 domů obecních a 22 domů samotnými vlastníky nemovitosti. Prodáno bylo 53 celých stavenišť a plochy na doplnění 25 stavenišť. Vystavěno bylo 67 novostaveb.

Podle názoru současných odborníků není ani dnes jednoduché asanaci hodnotit. Náš přední historik architektury, odborný publicista a vysokoškolský učitel Zdeněk Lukeš k tomu uvádí: "Pohled je z dnešní perspektivy již opravdu smířlivější, byť dnes by to patrně již nikdo takhle neudělal. Ale musíme si uvědomit, že tehdy byla zcela jiná situace, navíc řadu těch nových domů hodnotíme jako velmi cenných".

Pro zajímavost závěrem uveďme, že prostředím asanovaných částí Prahy (Josefova a čtvrti Na Františku) se zčásti inspiroval spisovatel literatury pro mládež a významná osobnost českého skautského hnutí Jaroslav Foglar "Jestřáb" při psaní svých příběhů o tajemných "Stínadlech" a o klubu Rychlých šípů (Tajemství Velkého Vonta, Záhada hlavolamu, Stínadla se bouří). Předobrazem Vontů se žlutým špendlíkem na klopě mu byly především klukovské party z těchto oblastí, známé svou výbojností a uzavřeností.

 

Foto k článku použito ze zdrojů webu http://www.starapraha.cz

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012