Přemysl Bojar Povondra

Pavel Sedláček 4 2013 Kultura česky

POKUS O CURRICULUM VITAE

Motto:

„Umělec, který není vnitřně

svobodný, nemůže dělat umění,

může a musí všecko dělat

z vlastního přesvědčení, z vlastní

potřeby.

Jiří Trnka

PROLOG

Sní svůj bláhový sen o šťastných dívkách, vyskytujících se čirou náhodou a jen tak mimochodem na všech kopretinových loukách v poledním žáru a stínu, o dívkách nikoliv zkouřených v zakouřených putykách, povalujících se bez ladu a skladu jako příliš rychle opotřebované a zahozené panenky, nýbrž uspořádaných v půvabných seskupeních jako ametysty v krystalových drúzách, v elegantních řadách jako polní mažoretky s hlavami slunečnic a hůlkami v podobě pestíků.

Sní o mužích, kteří vyčnívají ze svých pestře pomalovaných starých kabrioletů a vlají jako tančící megality, o mužích, kteří – když o to půjde – pohnou zemskou osou nebo se aspoň pokusí, jako Pygmalion, vdechnout život čemusi zázračnému. Sní o věcech srovnaných jako dobré myšlenky a sní o nekonečné lásce beze slov. Sní o dětských zahradách s přistávacími plochami pro přebujelé vážky s funkcí helikoptér a jsou to sny květinového dítěte a nejsou o tom, že jediné místo, kde dnes ještě stálo za to žít, je kdesi v temné a chladné hloubi vesmíru .

Jeho sny mají původ v přesvědčení, že mimozemský svět je přímo zde na této planetě, že náš svět je jediným a nejlepším z možných světů a že ráj je všude a vede k němu každá cesta, sledujeme-li ji dostatečně dlouho.

Jeho každodenní bdělé sny jsou o krásách a radostech života a proto jsou takové, jaké je chceme a umíme vidět.

POKUS O CURRICULUM VITAE

Maminka Přemysla Povondry měla od svého mládí také sen – krásný, ale nesplnitelný sen o spravedlivém světě bez bídy a krutostí – a zůstala mu věrná po celý život. Maminka Věra / od slova víra/, snila onen sen, pro jehož uskutečnění toho v životě dost vykonala, která mimo jiné přivedla na svět pět dětí a stovky dalších uvedla do života coby kantorka a vychovatelka, tvrdila, že její prvorozený a jediný syn Přemek, jenž díky otcově zálibě ve staroslovanských mýtech byl křtěn Přemysl Bojar, neuměl ještě mluvit a už dobře držel tužku a kreslil . Já osobně mohu podat přímé svědectví o Bojarově schopnosti držet tužku teprve počínaje rokem 1970 a nezbývá mi než konstatovat, že tehdy stále ještě uměl tužku nejen používat, ale také ji spolu s perem, tuší, fixy, anilinovými barvami, rydly, kousky lina, fotoaparátem, haldou papírů a bůhvíčím ještě, nosil neustále s sebou v obrovité a hlavně obrovsky těžké kabele. Tyto výtvarné potřeby byly vždy nepostradatelnou součástí jeho cestovní výbavy, byly pro něj tím, čím jsou šminky, mobil, kreditkarty a klíčky od auta v kabelkách dnešních mladých dam.

V oné neblaze proslulé ,,normalizační“ době, kdy jsme se poznali, měl už své umělecké začátky za sebou. Po prvních krůčcích, které absolvoval ve výtvarném kroužku školní družiny při základní škole ,/ kde vedoucími kroužku byli Josef Řehoř a Bohuslav Valenta/, úspěšně absolvoval přijímací pohovory na střední výtvarnou školu, všechno ale dopadlo trochu jinak. Oba jeho rodiče sice měli blízký vztah k výtvarnému umění / matka studovala na Škole uměleckých řemesel v Brně po zavření vysokých škol pracovala ve studiu kreslených filmů v Praze, otec studoval na obchodní akademii a do uzavření vysokých škol ještě práva, pracoval jako filmový dramaturg, kreslil a maloval po celý život/, v příbuzenstvu ale byla kromě amatérských výtvarníků ještě řada inženýrů architektů a nakonec zvítězilo přání rodičů, aby je syn z praktických důvodů následoval.

S nevalným zájem odchází na Střední průmyslovou školu stavební do Liberce, kde zůstává díky hodinám odborného kreslení a dějin architektury jeho oblíbeného profesora, akad. malíře Luboše Kopáče.

Po maturitě se v rámci vojenské základní služby nadále věnuje svému zájmu o umění a dělá své první ilustrace pro časopisy. Po vojně odmítá nastoupit jako stavební technik na umístěnku a raději odchází pracovat jako dělník na brigádu do kladenské Poldovky. S láskou a nostalgií vzpomíná kupodivu právě na toto období, kdy pro něj kreslení bylo úžasným dobrodružstvím v čase mezi dvěma šichtami. Tehdy v polovině osvícených šedesátých let se učí kreslit figuru ve výtvarném kroužku pro dospělé, který vedl Zdeněk Větrovec, v té době poprvé vystavuje. Na lidové konzervatoři navštěvuje kurz výtvarné výchovy pro pedagogy dětských výtvarných kroužků v ateliérech Františka Emlera, Martina Dyrinka, Hlaváčka, dětský projev přednášel prof.Uždil, V.Diviše, Blažek,Chadima. Po absolutoriu na lidové konzervatoři v roce 1966 se stává vedoucím oddělení estetické výchovy Kladenského domu dětí a mládeže /ODDM a ODPM /.

Po třech letech se vrací zpět do Poldovky, aby zde jako výtvarník propagačního oddělení zakotvil na celých 27 let. V roce 1967 vstupuje do ARSCLUBU a v letech 1967 – 1972 studuje při zaměstnání výtvarnou výchovu na Pedagogické Fakultě Univerzity Karlovy v ateliéru Cyrila Boudy, Ladislava Nováka, Františka Kleinera, prof.Zedníčka, V.Leštiny. Nadále se věnuje vedení dětských výtvarných kroužků, postupně na několika místech v Kladně a od roku 1986 vede výtvarný kroužek spolu se svou manželkou Zdeňkou. Od roku 1990 vede kroužek Zdeňka v budově Střední zdravotnické školy v Kladně.

Po krachu POLDI odchází v r. 1997 na volnou nohu jako samostatný výtvarník a působí převážně v oboru reklamní a užité tvorby. Vedle toho se nadále vlastní volné umělecké činnosti. V rámci své pedagogické práce, která tvoří významnou část jeho společenských aktivit, se prostřednictvím prací svých žáků podílí od roku 1990 na „Hnutí na vlastních nohou“, jehož charitativní poslání je směrováno na pomoc našemu dětskému zdravotnictví. Od roku 1991 přednáší výtvarnou výchovu na zdravotnické škole v rámci estetické výchovy.

I když se může zdát, že těžištěm jeho činnosti je hlavně práce s dětmi, už proto, že se jí věnuje nepřetržitě téměř 50 let, jsem přesvědčen, že podstatný význam má jeho vlastní výtvarná práce, ať už z oboru reklamního designu, užité grafiky, ale především volná umělecká tvorba – obrazy, kresby a grafika. Jeho láska k dětem, k vlastním, nebo těm, s kterými pracoval ve výtvarných kroužcích se záhy odrazila právě v jeho malířské tvorbě. Není náhodou, že už jeho diplomovou prací na vysoké škole byly ilustrace dětské knihy. Těch vytvořil později ještě celou řadu spolu s grafickými úpravami nejrůznějších tiskovin určených pro děti i nástěnnými malbami a sgrafity pro několik školních zařízení.

Stejně tak jako je těžké vyjmenovat všechny činnosti spojené s jeho pedagogickou praxí, rovněž nelze uvést všechny formy a druhy jeho uměleckých zájmů, jimž se v průběhu let věnoval, fotografováním počínaje a literární tvorbou konče. Jeho výtvarné práce představují pestrou škálu kreslířských technik, od nejrůznějších drobných příležitostných kreseb, kterých vytvořil obrovské množství a většinu z nich rozdal přátelům, přes deníkové záznamy z cest – obrázky krajin a architektur – v nichž mimochodem zúročil své zkušenosti z oněch přetrpěných stavařských studií, až po monumentální návrhy a realizace v různých nástěnných technikách, určených pro výzdobu architektury nebo reklamní účely. Většina jeho obrazů z posledních dvaceti let vyniká zvláštní, pro něj typickou technikou malby s pomocí složitých ručně řezaných šablon, které ve výsledném efektu suplují kresebnou konturu a spolu s ostře barevnými plochami výplní tvoří působivý celek.

Tyto malby v sobě mají lapidárnost grafických tisků z výšky, jako by se jednalo o mnohonásobně zvětšené barevné dřevořezy . Není proto asi náhodou, že jedna z těchto

Grafických technik – linoryt – je jeho nejoblíbenější. Využívání šablon v malbě ho zaujalo už v počátcích. V 60. letech vytvořil s pomocí této techniky několik rozměrných koláží, využil ji v ilustracích již zmíněné diplomové práce, později vyzkoušel i tisky z těchto šablon a nejrůznější další variace. Jeho nejoblíbenější kreslířskou technikou je kolorovaná perokresba, v níž provedl většinu ilustrací, karikatur, kreslených vtipů a různých příležitost-

ních prací, pro něž už kdysi jeho přátelé používali název „ žertovné obrázky“. Humor laskavý, hřejivý, milující, humor jehož rodokmen sahá až ke slavné ladovské a sekorovské tradici moderní karikatury.

Jeho nejlepší obrazy z posledních let mohou svoji technikou někomu připomínat vitráže, jindy se v labyrintu uzavřených linií zrcadlí duch psychedelicartu 60. let s jemnými odkazy na secesní poetiku. Složitá přediva kresby mnohdy prozrazují inspirací přírodními strukturami i zálibu v technicistním detailu. Tyto obrazy jsou však především zhmotnění krajiny imaginace, jímž bezesporu vévodí ženy jako autorovo lehkovážné téma.

EPILOG

Čím by bylo významné životní jubileum bez souhrnného bilancování. Přemysl Povondra, podobně jako většina lidí na této planetě, není anděl ani ďábel. Je to býk a má zcela jistě sveřepost odpovídající jeho býčímu znamení, jeho planeta je nepochybně planetou šťastnou, neboť při nejmenším svůj dosavadní čas na ní strávený nepromarnil. Narodil se před sedmdesáti lety a jako válečné dítě patří asi k poslední generaci těch, pro něž skromnost byla povinnou ctností.

Jako syn otce, kterého mašinérie 50. let ocejchovala pro zbytek jeho krátkého života jenom proto, že měl náhodou přátele ve Francii, poznal strach jako něco zcela jiného než je mrazení v zádech při sledování filmových hororů. Přesto, nebo právě proto si uchoval svůj vrozený optimismus, lásku k lidem, toleranci, schopnost obětovat se a pomáhat druhým. Svou celoživotní pedagogickou činností ovlivnil výchovu několika generací mladých výtvarníků a svou uměleckou tvorbou potěšil mnohá srdce.S humorem či přinejmenším s určitou nevážností a nadhledem přistupuje jak k řešení nejrůznějších svízelných životních situací, tak ke své tvorbě. Nikdy se netrápil problémem „ uměleckosti“ svých děl. Smyslem jeho tvorby je dělat radost sobě i druhým, což se mi jeví dostatečně smysluplným a není to až tak snadné, jak se může někomu zdát. Jeho dosavadnímu dílu se rozsahem, pestrostí i kvalitou může v regionálním měřítku rovnat jen máloco. Myslím si ale, že ze všeho nejdůležitější je to, že je v první řadě člověkem s pozitivní energií, který dokáže překonávat panující malověrnost, průměrnost, lhostejnost a sobectví a své démony dokáže osedlat ve prospěch radosti a krásy.

Pavel Sedláček

malíř a grafik