Cokoli jiného než kvalita je nesmysl

Rozhovor s čestným předsedou Akademie věd Rudolfem Zahradníkem

Rok s třináctkou na konci je rokem výročním. Dvacet let je vlastně jedna generace, dvacet let je České republice a dvě desetiletí existence slaví také Akademie věd ČR. Profesor Rudolf Zahradník stál u jejího zrodu a členové Akademického sněmu jej na ustavujícím zasedání v únoru před oněmi dvaceti roky zvolili za předsedu. Profesor Zahradník byl představitelem výrazným, osobitým, pracovitým a nekompromisním. Ačkoli říká, že starci mají sedět stranou a tiše naslouchat, jeho rétorický temperament stále elektrizuje živá jiskra ženoucí posluchače k potlesku, jeho slova je radost vyslechnout, potěšit se logikou racionálních argumentů. Náš rozhovor se vztahuje ke zmíněnému výročí, otázka je tedy nasnadě: dvacet let života spjatého s AV ČR – co se vám vybaví?

Před dvaceti lety byl naživu entuziasmus celé společnosti – ten vymřel nebo je velmi oslaben. V Akademii je, ke své radosti zdůrazňuji, dost entuzias­mu pořád. Nejpronikavější změna průběhu té doby se týkala toho, že se rázně odstraňovalo chabé a slabé a posilňovalo dobře fungující. Radostně pozoruji výrazný pokrok i v humanitních směrech; přírodovědné ústavy vždy byly v kontaktu se světem a na slušné úrovni. Tenkrát jsem kolegy naléhavě žádal, aby i nadále milovali mateřštinu, ale publikovali co nejvíc anglicky nebo ve světových jazycích, a aby měli vydatné mezinárodní kontakty. Filosofickému ústavu se to dalekosáhle podařilo – dnes má podobný charakter jako například ústavy vídeňské nebo berlínské. Ale i tam je co dělat: co je do filozofie, která není v kontaktu s přírodovědou, především s fyzikou a biodisciplínami! Vyzývám filozofy, aby pořádali pravidelné semináře, jednou filozofické, jednou přírodovědné.
Co mě trápí nejvíc? Čítávám hodně podnětných, kritických, ale velmi seriózních článků kolegů z Akademie, a bohužel jim není dopřáno sluchu. Jako by stékaly kapky vody po igelitu. To je velmi špatné, protože současnou Českou republiku velice poškozuje probíhající amaterizace v přesvědčení, že kdo je náš člověk, může dělat cokoli. A pak to tak vypadá – nejen ve vědě, ale vůbec. Rozhoduje jen kvalita. Nic jiného nemá ve vědě smysl.

Moji kolegové novináři ze zemí bývalého východního bloku často glosují přímo hrozivý odklon jejich školství od přírodních věd. Nastala paradoxní situace, kdy se úroveň obecného vzdělávání dramaticky propadla i v zemi Komenského. Přitom rodiče vydávají enormní částky, aby se děti rozvíjely ve všelijakých kroužcích, až psychologové varují, že jsou přetížené. Kvalitní vzdělání, které by měly mladé generaci zajistit školy, se často musí suplovat jinde.
Kvalita školství za dvacet let významně upadla. Pomysleme na řadu ministrů školství za posledních 15 let. Někteří byli nevalní, někteří velmi špatní. Jednomu z nejhorších se dokonce dostalo vysokého oficiálního ocenění od hlavy státu. A to je tragédie.

Minulý režim nejvíce poškozoval společenské vědy. Zasahovat do přírodních věd, ač byly různé snahy, tolik nešlo.
To je svatá pravda, společenským vědám nacismus a komunismus hrůzně nepřál. Je to jeden z důvodů, proč jsem jim vždy stranil a straním dosud, i když jsem za to býval někdy kritizován; někteří kolegové soudili, že jsem je měl nechat odejít a omezit Akademii na přírodovědu. Myslím, že tím nejdůležitějším ve světě, který má fungovat a má být snesitelný, je harmonie. Tvářit se jako přírodovědec nabubřele směrem k sociologii, psychologii, filozofii, historii, umění… je moc špatné. Navíc všem přírodovědcům směle doporučuji, aby se nechali pomazat humanitními pohledy. Uvědomme si, jak se naše země po nastolení demokracie a svobody macešsky chová k celé kulturní oblasti. Pod pojmem kulturní oblast rozumím umění, školství a vědu. Naši politici jsou sice slovy laskaví, ale chovají se macešsky.
Když slyším některá nabubřelá slova lidí z průmyslu, kteří o vědě vědí pramálo, propadl bych se hanbou.

Mnoho vynikajících českých vědců odešlo před totalitním režimem (často i za dramatických okolností) do ciziny. Jiní odolali zajímavým nabídkám, což byla i vaše volba, protože jste fixován na svoje město, milujete češtinu, naši kulturu. Nicméně v turbulentní době vracející se demokracie začali Akademii ohromně pomáhat čeští vědci ze zahraničí. Byla to euforická doba…
Mnozí přispěli velice hezkým, promyšleným způsobem, s taktem a vkusem. Mohli jsme říct jen: „Zaplať pánbůh za tu pomoc.“ Byl to samozřejmě plezír i pro ně, vždyť i těm nejús­pěšnějším, co odejdou, život v emigraci v první generaci provázejí vždy všelijaké ostny a trpké rysy. Bylo pro ně obrovské zadostiučinění, že se mohli vracet, v což někteří už ani nedoufali.

Stál jste i u zrodu Pražské skupiny Společnosti pro vědy a umění, která byla také významným československým fenoménem. A připomeňme rovněž za totality zakázané organizace Sokol a skaut, které tolik ovlivnily řadu osobností. Vždyť vy sám kladete počátek svých chemických zájmů do období foglarovek, a třeba i význačný endokrinolog Vratislav Schreiber říkal, že jeho vědecká kariéra začala skautskými odborkami…
SVU byla v těžkých dobách pozoruhodným dílem, které tehdy mělo výrazný význam. V tomto kontextu pomysleme také na jev, jakým je Sokol, jeden ze zázraků 2. pol. 19. století a 1. poloviny 20. století. Pro vývoj osobnosti je nesmírně cenná zdárná péče rodičovská a instituce typu Sokol, skaut. K mé velké radosti byli moji pokračovatelé Helena Illnerová a Václav Pačes horlivými skauty.

Jste známý celistvým pohledem: jak vnímáte, že se dnes na jedné straně totálně snižuje úroveň a na straně druhé proklamuje, že hledáme pouze tu nejšpičkovější kvalitu? Jen málokdy vyroste osamělý strom bez ochrany lesa. Jak je nosná myšlenka podporování excelence bez pěstování podhoubí?

Velice často do těchto věcí mluví lidé, kteří udivují rozsahem a hloubkou své neznalosti. Ta hrůzná amaterizace! Samozřejmě nemohou existovat špice samy o sobě a gaussovské rozdělení platí i v těch nejzdatnějších badatelských zemích. Ale i ti, kdo nejsou čtyřhvězdičkovými generály vědy, musí dřít a trvale se udržovat v dobré mentální kondici.
Nedivme se, že rozpory nastávají. Jeden z důvodů, proč jsme opovrhovali reálným socialismem, byl život v jeho režii. Jenže my jsme si teď vybudovali „nádherné“ nové formy života: podívejte se na počet absolventů vysokých škol, na produkci mizerné kvality. Kolik máme škol, ale kolik jich je opravdových? To je forma života ve lži! Kdyby ministerští manažeři znali poměry ve fungujícím světě, dvě třetiny škol by odpadly.

(Kráceno)

Takhle zajímavé rozhovory připravuje naše bývalá spolupracovnice Marina Hužvárová, která z existenčních důvodů musela Český dialog před deseti lety opustit. Naštěstí její novinářské kvality a praxe v našem časopise ocenili zástupci tiskového odboru Academie věd ČR. Brzy se stala šéfredaktorkou Akademického bulletinu…(ES)

Foto: Archiv AB
Rudolf Zahradník s Lindou Wichterlovou, vdovou po Otto Wichterlovi

Celý zajímavý rozhovor si můžete přečíst na

http://abicko.avcr.cz/2013/02/03/index.html