Městečko West

Milí čtenáři,

jistě všichni víte z rádia a tv, co se stalo před pár dny v mém oblíbeném texaském městečku West. Vybuchla tam – nikoli továrna – jak se říkalo ve zprávách, nýbrž sklad hnojiva. Nicméně, to není důležité. Ať buchlo, co buchlo, pro mé přátele a obyvatele v dalekém Texasu je to tragédie. Jsou mrtví, nezvěstní a ranění…

Jak také jistě víte, napsala jsem o Texasu tři knížky, a v každé je městečku West věnováno místo. Zaslouží si to, už za svoji českou historii a přátelskou přítomnost. Já jsem si tam opravdu připadala jako v domácím prostředí. Jak v obchodech (např. v řeznictví u pana Nováčka, či v hospůdce U Šuláků. Na hlavní ulici vidíte převážně české nápisy a dokonce, když jsem přišla na poštu a nemohla jsem si vzpomenout, co ještě potřebuji a česky jsem zaklela v domnění, že tady můžu, že tomu nikdo nerozumí, pravil poštovní úředník: „Ale můžete klidně mluvit česky, já jsem taky Čech, jmenuji s Prnka. A když jsem jako kluk šel ven, moje maminka mi často říkala: Moc nezlob a neskákej!“ Pan Prnka už toho česky moc nevěděl, ale byl moc milý, jako všichni lidé, které jsem ve Westu potkala. Například Magie, která šije české kroje a její manžel evangelický farář slouží mše v místním kostele, Jan Vaculík, který vydával dlouhá léta světoznámé české noviny Hospodář, jeho žena Marcela (učitelka) a dcera Jana (ta se potatila, přispívá do místní TV), a Jany - i teď už i moje - třiadevadesátiletá babička Liduška...A hlavně, mí milí hostitelé manželé Snokhousovi.

On Raymond je honorární konzul pro celý Texas a vzhledem k tomu, že zde není jiné naše oficiální zastoupení, je to prostě velvyslanec a to každým coulem. O - jeho nelehké, ale velice obětavé práci píšu ve své knížce. Včera mluvil do našeho rozhlasu a předtím jeho žena Clarice, kterou média povýšila na konzulku, což vůbec nevadí, protože ona dělá všechno s ním a zasloužila by si označení ANDĚL.

Dovolím si připomenout malý úryvek z mé knížky Velké pláně. .

Clarice

Ona je tak boží stvoření, že chce vyhovět každému v každé chvíli, kdy ji někdo o něco požádá, že vůbec nemá čas na své věci. A Ray jí žádá o něco pořád, já sem tam a pak ještě sto dalších lidí denně.

Já u nich vstávám asi kolem šesté, udělám si topinku s džemem a vezmu kafe, které je pořád připravené. Pak se jdu bavit se psy nebo si něco píšu. Snokhousovi vstávají kolem osmé, deváté, ale protože jim pořád někdo telefonuje, ke snídani se dostanou tak v deset, v jedenáct. Tak to snídám ještě jednou s nimi. Koláče, ovoce, čaj. A modlím se s nimi. Nejdříve jsem se připojovala jenom k ámen, protože americké jídelně-děkovné modlitbičky neznám, ale když Ray jednou vykřikl: Evo, jak bys to řekla česky? Tak jsem začala: Můj milý Bože, požehnej nám dnešní snídani, zvláště koláčky, které koupila Clarice, kávičku, banány, co koupil Ray a celý dnešní den, za který ti také děkujeme. Tvoje milé děti Raymond, Clarice a Eva, ámen.

Clarici i Rayovi se to moc líbilo a tak jsem pak následně musela říkat jídelní modlitbičky pořád. Obměňovala jsem je dle denního jídelníčku a dalších denních novinek včetně proseb požehnání na naše různé cesty a činnosti. Trochu v rozpacích jsem se v této funkci cítila později ve Fort Worth, kam jsme přijeli na americký všesokolský slet a kam se také dostavil zástupce naší ambasády. Ray nás všechny pozval na večeři a když se jídlo přineslo pravil: A modlit se bude Eva, ta to umí nejlíp! Všichni přítomní sklopili hlavy, sepjali ruce a čekali moje vážná slova. Snažila jsem se své - většinou trochu rozverné modlitby - umírnit, jak jsem uměla, ale v představě, že to činím, mi stejně škubaly koutky úst. (Protože já vím, že pán Bůh, na rozdíl od některých lidí, má smysl pro humor.)

Lidé ve Westu jsou moc milí a mně je moc líto co se tam stalo. Myslím na všechny tamější přátele, známé i neznámé a modlím se za ně.