Dárek pro Schwarzenberga

Loni 10. prosince bylo Karlu Schwarzenbergovi pětasedmdesát. Od té doby se událo mnoho: proběhla prezidentská kampaň, ministr zahraničí se stal jedním ze dvou kandidátů v druhém kole prezidentských voleb a nyní jsme svědky těžkých nedorozumění mezi ním a prezidentem Milošem Zemanem. Došlo to tak daleko, že byl nyní odstřižen od hradních akcí (vztyčování vlajky EU a jednání se šéfem Evropské komise José Barrosem). My jsme naopak v úterý 2. dubna vstávali ze židlí, když Karel Schwarzenberg přišel do kavárny nakladatelství Academia. Projevili jsme mu tak svou úctu.

Spisovatelka a režisérka Monika Le Fay dala dohromady sborník přání od jeho přátel a obdivovatelů, která mu poslali právě k těmto narozeninám. Knížka se jmenuje „Milý pane kníže“ - na každé pravé straně je text od pětačtyřiceti gratulantů, na každé levé fotka. V Academii se mezi regály táhla dlouhá fronta lidí, kteří chtěli knížku podepsat.

Na knížete jsme chvíli čekali, jel z jednání a tak nám začal zpívat duchovní P. Ladislav Heryán. Poprvé jsem slyšela celou mnohaslokovou píseň o infanterii - znala jsem jen jednu ze slok: Za císaře pána a jeho rodinu museli jsme vybojovat Hercegovinu... Ale nebyla jsem sama: zatímco co ostatní jsme poslouchali, těchto pár veršů zpívali všichni.

Vystřídal ho Vláďa Merta v tričku s portrétem knížete s čírem. S ním se zpívat nedalo, jen jsme poslouchali složitou a nádhernou muziku i slova. Najednou začal zpěvák pomalounku ubíral na intenzitě a ustupoval k oknům. Přišel Karel Schwarzenberg, hezky nás pozdravil, i ty úplně vzadu, a začal podepisovat. Po čase si k němu přisedl Merta a začal polohlasně zpívat svou píseň k narozeninám s refrénem o starém knížeti, milém kmetovi, ve kterém se probudí cit pro spravedlnosti a smete náš nevoňavý chlívek.

Před stolkem byla opravdová tlačenice, ale lidé se přece jen ostýchali se na naši politickou ikonu důvěrně sáhnout, jak to vídám na jiných autogramiádách. „ Myslela jsem, že fronta začne řídnout a ono ne a ne!“ komentovala to kolegyně Jana Moravcová z Metafory. Jubilant vydržel podepisovat skoro hodinu a půl.

Tentokrát jsem se přesvědčila, že moje slušnost není vždy na místě. Byla jsem druhá na řadě, když se kníže podíval na hodinky a řekl „Končím! Mám ještě dvě jednání!“. Tentokrát jsem měla vztek, protože poslední podpisy dostal pán s pěti knížkami a já měla jen jednu! V koutku jsem objevila Oldřicha Navrátila i duchovního Sváťu Karáska, ale neprodrala jsem se k nim. Bylo tam hodně lidí z novin, ale jen fotografové se odstrkovali.

Knihu, která je krásná, vtipná, dojemná a povzbudivá vydala Monika Le Fay .