4 2013 Dějiny česky

Horní Lužice – cíl náboženských exulantů

 

Po porážce českých protestantských stavů v bitvě na Bílé hoře 8. 11. 1620 se stala Horní Lužice – do roku 1635 součást zemí Koruny české - jedním z přirozených cílů nekatolické emigrace. Exulanti z Čech a Moravy oceňovali především její geografickou blízkost i relativní ekonomickou vyspělost.

 

V sedmnáctém století v Horní Lužici existovaly nejrůznější nekatolické sbory pobělohorských exulantů. Nejvýznamnější český evangelický sbor v Lužici vznikl tehdy  v Žitavě (něm. Zittau) a  zde se udržel překvapivě až do roku 1846. Čeština byla v Žitavě v polovině 17. století, kde roku 1641 bylo evidováno 113 českých domácností, běžně používaným jazykem každodenní komunikace. Podle některých informací měla existovat v Žitavě česká menšina, byť početně asi velmi omezená, až do konce druhé světové války.

 

Vývoj Jednoty bratrské  v 17. a 18. století

 

Pobělohorská emigrace z Čech a Moravy nebyla ale nábožensky ani národnostně jednolitá. Vedle Čechů  do exilu odcházeli rovněž Němci. Exulanti se hlásili vedle luteránského vyznání též ke kalvinismu a bylo mezi nimi i mnoho stoupenců Jednoty bratrské. V luteránském prostředí, které převažovalo v  Horní Lužici, však nebyli stoupenci kalvínské víry příliš vítáni a na příslušníky Jednoty bratrské bylo často nahlíženo jako na podezřelé sektáře.

V době pobělohorské Jednotu bratrskou, jejíž kořeny vzniku sahají do přelomu let 1457/1458, reprezentoval v exilu především Jan Amos Komenský, poslední biskup české Jednoty bratrské. Pro rozptýlené skupiny českých bratří se snažil zajistit politickou, hmotnou a především duchovní podporu. Když však v závěru svého života viděl postupující jazykovou i náboženskou asimilaci členů Jednoty bratrské, odevzdaně konstatoval, že Jednota „…poslouživši za svého věku vůli Boží, usnouti má.“

Zatímco v exilu jednotlivé skupiny Jednoty bratrské postupně zanikaly a začleňovaly se do jiných evangelických církví, v Komenského vlasti, zvláště pak na severní Moravě a ve Slezsku, i přes násilnou rekatolizaci stále zůstávalo – často i po dobu několika generací -  mnoho stoupenců Jednoty bratrské, většinou německé národnosti. Tito tajní stoupenci bratrské církve pod vlivem kazatele Kristiána Davida (1692 – 1751), jenž pocházel ze smíšené česko-německé rodiny ze Ženklavy u Nového Jíčína, na počátku dvacátých let 18. století opouštěli své domovy a hledali v Sasku, především pak v Lužici, příznivější podmínky pro svůj náboženský život.

Nejznámějším místem, které je v Horní Lužici spjato s existencí Jednoty bratrské, je nepochybně město Ochranov (německy Herrnhut, hornolužickosrbsky Ochranow), které leží  necelých dvacet kilometrů severně od Varnsdorfu.

 

Ochranov – místo zaslíbené

 

Ochranov byl založen roku 1722  již zmíněným Kristianem Davidem na statcích říšského hraběte Ludvíka Mikuláše Zinzendorfa (1700 – 1760). Prvotními osadníky byli členové dvou exulantských rodin z Moravy. Hrabě Zinzendorf chtěl původně vytvořit z Ochranova vzornou náboženskou obec v rámci luteránské církve, avšak moravští přistěhovalci zůstávali věrni bratrské víře svých otců a dědů. Až po pětiletém údobí plném sporů dochází 13. 7. 1727 v Ochranově vydáním tzv. herrnhutského statutu k  usmíření zdejších evangelických náboženských směrů. Tento den je považován za den obnovy Jednoty bratrské. Za duchovní potomky české Jednoty bratrské uznával ochranovské bratry i vnuk Jana Amose Komenského Daniel Arnošt Jablonský, biskup polské větve Jednoty. Ten roku 1737 na biskupa ochranovské Jednoty vysvětil i hraběte Zinzendorfa, který, ač původem luterán, konvertoval pod vlivem četby Komenského spisů k bratrské víře. Za samostatnou církev byla Jednota bratrská uznána v Sasku roku 1749.

Obyvatelé Ochranova žili osobitým životním stylem, který  v podstatě kladl důraz na prvotní zásady Jednoty bratrské – vzájemnou rovnost členů, pracovitost, skromnost a především dodržování náboženských a morálních zásad ve veřejném i osobním životě.

Ochranov byl od počátku svého vzniku vnímán především jako německá osada, svou duchovní tradicí však přitahoval i náboženské exulanty české národnosti. Roku 1730 žilo v Ochranově 122 dospělých mužů, z nichž asi devadesát pocházelo z Moravy nebo z Čech. Počty ochranovských osadníků se stále rozšiřovaly a již v první polovině 18. století dochází k zakládání dalších bratrských osad, a to nejen v Lužici.

Asi nejznámější  skutečností, jež bývá s náboženskou tradicí Ochranova dnes spojována, je velmi zvláštním dojmem působící bratrský hřbitov, který se nachází na vrchu Hutbergu, nedaleko středu města. Do země je zde zapuštěno šest tisíc jednoduchých náhrobních desek, které symbolizují rovnost členů Jednoty. Pouze v případě hraběte Zinzendorfa a členů jeho rodiny byla rovnost posledního odpočinku porušena – rodinné náhrobky jsou sice prosté, ale přece jen odlišné. Oproti tomu náhrobní deska Kristiána Davida, který zemřel v Ochranově 3. 2. 1751, je zcela prostá, a tudíž snadno přehlédnutelná.

V 19. století se zásluhou všestranné misijní činnosti stává z Jednoty bratrské uznávaná a respektovaná církev, která  ve světě působila a dosud působí pod latinským jménem Unitas Fratrum i anglickým označením Moravian Church (Moravská církev). Ke Komenského odkazu se dnes tak hlásí asi tři čtvrtě milionu členů Jednoty bratrské, především v západní Evropě, v Severní a Jižní Americe, ale také v Tanzanii a v Indii. Dokonce i na daleké Čukotce má Jednota své stoupence. V samotném Ochranově dnes žije asi šest set jejích příslušníků, kteří představují necelou třetinu obyvatel města.

Nejdůležitější místní institucí, která přibližuje a dokumentuje misionářskou činnost Jednoty v uplynulých staletích, je  Etnologické muzeum, které bylo v Ochranově založeno již roku 1878.

 

Misijní činnost ochranovské Jednoty

 

Přes řadu těžkostí a problémů se ochranovská Jednota bratrská postupně rozrůstala a v 18. století zakládala své další osady, a to nejen v Německu, ale také v Holandsku, v Anglii i v zámoří.

Velmi významná a záslužná byla její misijní a humanitární činnost na ostrovech Karibského moře, ve střední Americe nebo v jihoamerickém Surinamu.

Osobitou kapitolu činnosti Jednoty bratrské pak představují její misijní aktivity v Dánsku a v Grónsku. Již roku 1723 byla založena bratrská osada Christiansfeld v jižním Dánsku. Historie zdejších ochranovských bratří je dodnes připomínána v místním muzeu.

Tříčlenná skupina misionářů pod vedením Kristiana Davida, zakladatele Ochranova, doplula roku 1733 až do Grónska, které bylo tehdy dánskou kolonií. Na území dnešního grónského hlavního města Nuk (dříve Gothab) založili osadu Ny Herrnhut (Nový Ochranov) a zde bratrská misie vyvíjela náboženskou činnost mezi místními obyvateli, především Eskymáky, až do roku 1900. V současné době sídlí v budově bývalé ochranovské misie grónská universita.

Roku 1749, tedy na sklonku svého života, se Kristián David vypravil s misijními záměry i do Pennsylvánie, na území dnešních Spojených států.

Přibližně v téže době, kdy Jednota začala podnikat misijní cesty na sever Evropy či do nejrůznějších částí Ameriky,  ochranovští bratři zahájili své misijní aktivity také ve východní Evropě, především v Pobaltí.

Kristian David do Livonska, kraje na pomezí dnešního Lotyšska a Estonska, zavítal poprvé roku 1729 a později ho následoval i hrabě Zinzendorf.

Hnutí ochranovských bratří získalo výraznou podporu především  mezi lotyšskými a estonskými rolníky ve venkovských oblastech, v pobaltských městech se k němu hlásili i mnozí němečtí měšťané.

 

České stopy v Ochranově

 

Bratrská  tradice je v současném dvoutisícovém Ochranově stále velmi živá a často připomínaná. Ve vztahu k české národní minulosti je zde připomínána především osobnost Jana Amose Komenského, duchovního otce ochranovské Jednoty.

V parku před bratrskou modlitebnou, kde je umístěna busta hraběte Zinzendorfa, se nedaleko odtud nachází Komenského ulice i  knihkupectví, které nese Komenského jméno.

Patrně nejznámějším Čechem, který žil v hornolužickém Ochranově, byl František Vladislav Hek (1769 – 1847), předobraz hlavní postavy románu Aloise Jiráska F. L. Věk.

Obrozenecký buditel Hek zde v letech 1840 - 1841 zpracovával a překládal do němčiny  české bratrské rukopisy, které pocházely z polského  Lešna, neboť mezi tehdejšími obyvateli Ochranova, a to ani mezi místními kazateli, v této době již nikdo nebyl schopen porozumět česky psaným textům.

V Ochranově dnes již česky hovořící občané nežijí, někteří obyvatelé však mají příjmení, jež svědčí o jejich dávném českém původu. Tuto skutečnost potvrdil roku 2002 v rozhovoru  pro Lidové noviny i jeden zdejší člen bratrské komunity: „Česky tady už bohužel skoro nikdo nemluví. Ale někteří mají česká jména. Moje žena se za svobodna jmenovala Matejka.“

Městečko Herrnhut leží mimo známé turistické trasy, a proto se netěší zvýšenému zájmu běžných českých turistů.  Je však poměrně často navštěvováno náboženskými poutníky z Čech a Moravy, kteří se hlásí k různým evangelickým církvím.

 

Ochranovské hvězdy

 

V současné SRN je historicko-náboženská tradice města Ochranova především spojována s existencí tzv. ochranovských hvězd, které dnes tvoří významný doplněk předvánoční výzdoby  v protestantských oblastech Německa, především pak v Sasku. Na začátku 19. století při hodinách matematiky a geometrie se v ochranovském internátu studenti například učili s jejich pomocí konstruovat archimédovské mnohostěny. V Ochranově se tyto hvězdy vyrábějí v místní chráněné dílně dodnes. Tradičním místem prodeje těchto hvězd je například známý adventní trh v Drážďanech, hojně vyhledávaný návštěvníky z České republiky.

 

 

Odborná literatura:

Josef Johanides, František Vladislav Hek, Praha 1976

Luboš Švec, Vladimír Macura, Pavel Štol, Dějiny pobaltských zemí, Praha 1996

Edita Štěříková, Stručně o pobělohorských emigrantech, Praha 2005

Steen Busck a Henning Poulsen, Dějiny Dánska, Praha 2007

 

Zdeněk Víšek

foto:  Bratrská modlitebna v Ochranově, autor Milan Hes