Odkaz Bedřicha Smetany – vývoj a proměny jeho recepce

Díky spolupráci s Českým muzeem hudby, které je součástí Národního muzea, a také s Divadelním institutem, jsme dostali k dispozici velmi zajímavou publikaci. Její název - Národní identita v české hudbě - napovídá, že i obsah této drobné knížky se bude shodovat s tématy, kterými se zabývá Český dialog a náš Mezinárodní český klub. Knížku jsme docela symbolicky obdrželi přímo na jednom z našich koncertů cyklu Hudba bez hranic, které letos pořádáme právě v prostorách Českého muzea hudby. Dnes vám přinášíme první z několika zajímavých statí od našich předních muzikologů, kteří se v publikaci věnovali každý "svému" skladateli, na jehož odkaz dlouhodobě soustředují svoji práci.

A velmi rádi začínáme osobností Bedřicha Smetany, kterému zvláště v poslední době zjevně mnohé dlužíme. Pokud dostanete i vy po přečtení tohoto příspěvku Phdr. Olgy Mojžíšové chut´ něco udělat ve prospěch Smetanovy hudby, bude to jedině dobře...

Maf

► Bedřicha Smetanu můžeme nepochybně označit za jeden z nejvýraznějších hudebních symbolů, s nímž si v hudební oblasti naši národní identitu spojujeme a jehož odkaz vnímáme dnes již zcela samozřejmě jako nezpochybnitelnou součást našeho kulturního dědictví. Proč? Smetana vědomě a programově podřídil tvorbu i své další činnosti cíli položit základy moderní české hudby i hudebního života (doklady o tom lze najít v jeho korespondenci i třeba ve vzpomínkách pamětníků) a tento cíl postupně realizoval po celou dobu svého působení v hudebním životě. Žádný jiný český hudebník nepropojil svou činnost a tvorbu s potřebami a idejemi své doby tak těsně a všestranně jako právě on. Svůj program začal realizovat v mimořádné době – na počátku 60. let 19. století, kdy uvolněné politické poměry umožnily rozvoj moderní české společnosti v oblasti politické, ekonomické, jazykové i kulturní. Kultura a umění, tj. i hudba, byly touto rodící se společností vnímány jako důležitý projev jejích národně-emancipačních snah i politických ambicí a jako významný prostředek jejich reprezentace. A toto očekávání a poslání Smetana naplnil. Ještě za života se mu proto dostalo ze strany české veřejnosti celonárodního uznání a bylo mu přiznána role tvůrce národní hudby.

► I když uznání Smetanovy zakladatelské role v kontextu českého hudebního vývoje nebylo již nikdy zásadně zpochybněno, vztah hudební i širší české veřejnosti k jeho odkazu jak v obecnější „ideové“ rovině tak v rovině provozování a recepce samotné jeho tvorby vývojem procházel. Lze vysledovat celkem zřetelné etapy, vymezené většinou významnými, přelomovými historickými událostmi, které tento vztah determinovaly a do jisté míry proměňovaly pozitivním i negativním směrem. Pokusím se ve zkratce o stručný průřez tímto vývojem a o charakteristiku jeho hlavních etap a mezníků. Některé jsou varovné, i když v dnešním odstupu mohou už působit spíše směšně, některé mohou být i dnes podnětné a inspirativní. Vždyť právě vztah ke kulturnímu dědictví, tj. i k hudbě svých klasiků, je jedním z významných ukazatelů vyspělosti dané společnosti i národa a toho, jak si svou identitu v určitých historických etapách svého vývoje uvědomoval a jakou závažnost jí přikládal.

► 1. od Smetanova úmrtí (1884) do roku 1918

Přes všeobecné uznání a řadu poct na sklonku života nebyl odkaz Bedřicha Smetany zdaleka ještě vnímán v celé jeho šíři a významu: na počátku stálo mapování pramenné základny, vydávání jeho díla, muzikologické uchopení smetanovské problematiky, mezery byly i v provozovací praxi – ani dvě desetiletí po jeho smrti nebyly ještě součástí běžného repertoáru všechny jeho opery.

Významný mezník znamenala až  Mezinárodní hudební a divadelní výstava ve Vídni v roce 1892 – přinesla první velký mezinárodní úspěch a uznání Smetanovu dílu, který se stal i důležitým zpětným impulsem domácím poměrům. Již v roce 1893 se poprvé objevil návrh na zřízení Smetanova muzea a v Národním divadle se uskutečnil první cyklus Smetanových oper. Pravidelné smetanovské operní cykly se pak v Národním divadle konaly od roku 1904 a teprve tehdy se všechny opery staly stabilní součástí jeho repertoáru. Od této doby se také vyrovnání se Smetanovým operním dílem stalo i v následujících etapách prestižní záležitostí každého nového šéfa opery.

Dalším mezníkem byl rok 1909, kdy uplynulo 25 let od Smetanova úmrtí, což bylo vnímáno jako první velké smetanovské výročí. Kromě hudebních oslav byl tehdy založen Sbor pro postavení pomníku Bedřichu Smetanovi (pozdější Společnost Bedřicha Smetany), který se postupně stal institucionálním tvůrcem a nositelem smetanovského programu.

Třetí významnou událostí se stala velká Smetanova výstava v roce 1917, jejímž spojením  s doprovodnými koncerty a s operním cyklem Národního divadla proběhl vlastně jakýsi první smetanovský festival. Byla to velká manifestační akce související  plně s atmosférou doby ke konci spějící 1. světové války, v níž právě Smetanova hudba sehrála významnou roli – do popředí vystoupily v ní obsažené ideje české státnosti a národní svébytnosti a významně se tak uplatnily její „národně buditelské“ aspekty. Provedení Smetanových děl představovala mimořádně slavnostní okamžiky manifestačního charakteru a stávala se i formou protestu. Obecně lze konstatovat, že v této mimořádné době se poprvé naplno projevila i mimohudební síla a fungování Smetanovy hudby, která se v tomto případě stala i jedním z významných faktorů v procesu vzniku samostatného státu.

► 2. 1918 – 1938

Smetanovský „kult“ v pozitivním smyslu slova, započatý ve válečném období, plynule pokračoval po vzniku Československa a kulminoval velkoryse koncipovanými oslavami 100. výročí Smetanova narození v roce 1924. Měly celorepublikový charakter na všech úrovních společenského a hudebního života – od Prahy po malé obce, od vrcholných profesionálních interpretačních výkonů po amatérskou sféru. Vrcholem bylo prakticky kompletní provedení Smetanova díla v koncertním a operním cyklu, které bylo zároveň reprezentativní přehlídkou českého výkonného umění, jíž se zúčastnily všechny významné interpretační síly a tělesa. Přítomnost zahraničních delegací, početná provedení Smetanových děl v cizině, samostatné smetanovské oslavy v některých zemích daly jubileu i mezinárodní dimenze. Součástí oslav byly také pomníky a pamětní desky v místech spojených se Smetanou a opět i velká výstava v Praze. Tyto oslavy lze považovat za absolutní vrchol dosavadních smetanovských aktivit, který nebyl rozsahem ani kvalitou již překonán. Přitom byl jejich iniciátorem a koordinátorem jeden dobrovolný spolek (Sbor pro postavení pomníku B. Smetanovi).

Následující období až do konce 30. let přineslo určité zklidnění: další, ale již ne tak okázalé akce a přesun činnosti do nových oblastí, které se zaměřily na dlouhodobé úkoly přinášející výsledky trvalejšího charakteru. V roce 1926 bylo založeno Muzeum Bedřicha Smetany, první specializované hudební muzeum u nás. Vzniklo tak institucionální zázemí pro další odbornou práci v oblasti sbírkové a muzikologické i pro aktivity výchovně vzdělávací a popularizační. Značný vzestup zaznamenaly ediční aktivity – kromě množství praktických edicí a různých úprav to byl zejména projekt souborné kritické edice Smetanova díla, který začala Smetanova společnost realizovat od konce 30. let. V meziválečném období pokračoval nárůst odborné muzikologické produkce se smetanovskou problematikou. Všeobecně se Smetanovo dílo v širokém spektru stalo stabilní a kmenovou součástí repertoáru hudebních těles i jednotlivých interpretů.

V souvislosti s tím je nutno položit si otázku, na jakých základech stál tento dosavadní vztah ke Smetanovu odkazu. V prvé řadě to byl vztah, který se vyvinul přirozeně a spontánně a procházel napříč všemi vrstvami české společnosti. Iniciativa nevycházela z úřadů, ze státní správy, ale v celonárodním měřítku zdola, z občanských iniciativ, sdružení a spolků a z přirozeného a opravdového zájmu jednotlivců. Hrát národní klasiku (tedy i Smetanu) bylo pro interprety, hudební tělesa a instituce věcí národní cti a profesní prestiže, i proto se Smetanovo dílo zcela přirozeně stalo pevnou, běžně a často hranou součástí jejich repertoáru. V celospolečenském měřítku tu totiž existovala historicky podmíněná národní hrdost, vlastenectví, přirozeně vypěstovaný respekt a úcta k hodnotám a tradici a také poměrně široká všeobecná aktivní i pasivní znalost (nejen) Smetanova díla a tudíž vyspělé, hudebně vzdělané a zkušené publikum.

► 3. druhá světová válka

Smetanův odkaz v tomto období fungoval ambivalentně mezi dvěma protikladnými zájmovými sférami, z nichž každá si z něho přisvojovala to, co vyhovovalo jejím zájmům a potřebám.

Na české straně tu byla situace analogická s obdobím 1. světové války – do popředí opět vystoupily mimohudební, národně-politické aspekty Smetanovy tvorby, tentokrát již záměrně a programově využívané. Provedení Smetanových děl se stávala manifestačními záležitostmi, jejichž důsledkem byly i zákazy uvádění některých děl. Zvýšený zájem o Smetanu se projevil i v dalších oblastech – intenzívní činnost je zřetelná např. v ediční oblasti: vycházejí nejen další svazky souborné kritické edice, ale v jednom roce nově i první dva svazky kritické edice klavírního díla, které se ještě v témže roce dočkaly druhého vydání. Enormní zájem projevovala veřejnost také o přednáškové cykly o Smetanovi a jeho díle v Muzeu Bedřicha Smetany.

Z opačné strany se poprvé objevily snahy zneužít Smetanův význam a oblibu k vlastním propagandistickým účelům – jednak v záměru posouvat výklad české hudby včetně Smetanovy tvorby směrem k provázanosti s hudbou německou, jednak k propagaci protektorátní kulturní politiky. Jedním z jejích vrcholů se staly právě Smetanovy oslavy v roce 1944 pořádané pod oficiální záštitou protektorátních úřadů.

► 4. přelom 40. a 50. let 20. století („v duchu Smetanova odkazu za novými smělými cíli“)

V tomto období došlo k zásadní proměně – klasické hudební dědictví, zejména pak Smetanův odkaz se stal předmětem záměrné ideologizace a politizace – zjednodušeným synonymem pokroku a lidovosti, jakousi normou, jejímž jménem bylo často negováno to, co neodpovídalo ideologickým postulátům té doby, což bylo vlastně v přímém protikladu k principům nezávislosti a originality, na nichž právě Smetana svou tvorbu postavil.

Společnost B. Smetany byla tak jako řada dalších zájmových sdružení a spolků rozpuštěna, v oblasti hudebního života nastoupily direktivní přístupy a centrálně řízené aktivity, které vyústily do projektu Smetanovy pětiletky, jejímž cílem byla popularizace Smetanova díla v celospolečenském měřítku, tj. na všech úrovních kulturní a osvětové práce, odborné činnosti vědecké a vydavatelské, v oblasti interpretační. I přes některé nesmyslné a přehnané požadavky a představy obsahoval projekt pod nánosem ideologických frází i řadu pro Smetanu přínosných a užitečných úkolů včetně pokračování již v předchozích obdobích rozpracovaných projektů např. v oblasti ediční.

Uměle nastolený a megalomansky založený kult i ideologicky zdeformovaný Smetanův obraz  sice postupně odezněly, nicméně určité negativní stigma privilegovaného autora, spojeného ideologicky s touto dobou však na Smetanovi ulpělo prakticky dodnes. I v následujících desetiletích mu zůstalo v rámci státní kulturní politiky určité výjimečné a privilegované postavení, podbarvené do jisté míry i ideologicky, které však z hlediska provozování jeho děl i jejich recepce a propagace přineslo řadu pozitiv. Velká část jeho díla byla i nadále stabilně a často hrána. V Národním divadle byly na repertoáru prakticky permanentně všechny jeho opery v kvalitní interpretaci (zlatá pěvecká garda, silní šéfové opery), nová nastudování na sebe prakticky plynule navazovala a jen v některých případech a obdobích se objevily určité časové pauzy. Stabilní součástí koncertního repertoáru byla i Smetanova orchestrální tvorba, klavírní dílo a díky tehdy ještě široké síti kvalitních amatérských pěveckých těles i sborová tvorba. K tomu je nutné přičíst i bohatou diskografii, zfilmování některých oper, pokračování kritických edicí, i četné výstavní a expoziční projekty, festivaly, soutěže.

Předpokladem i pozitivním důsledkem tohoto stavu byla tak přetrvávající všeobecně dobrá znalost Smetanova díla, vyspělé a poučené publikum, celospolečensky přirozený respekt a úcta nejen ke Smetanovi, ale obecně k odkazu národních klasiků, tedy kontinuální pokračování toho, co tu existovalo již v meziválečném období.

Do jisté míry negativním jevem byl pak ustálený, pevně zakonzervovaný a do značné míry  nedotknutelný obraz Bedřicha Smetany jako národního tvůrce, z něhož se tak postupně stala ikona, symbol, kde nebyl příliš prostor k odlišnému, případně i na základě nové interpretace pramenů kritickému pohledu, k zasazení do nových hudebních i historických domácích a evropských kontextů.

► 4. po roce 1989

Nastala tu de facto analogická situace s dobou, kdy Smetana do hudebního života vstupoval – radikální změna přinesla uvolnění politických poměrů a po desetiletích stagnace možnost rozvoje nové společnosti. Kultura, natož vážná hudba, se však tentokrát nedostaly do oné reprezentativní pozice, ale  naopak do pozice jen tzv. „třešničky na dortu“. V tomto kontextu prodělává během těchto posledních dvou desetiletích i vztah ke Smetanovu odkazu a k jeho tvorbě vývoj spíše negativní. Nelze jej na tomto místě analyzovat a rozebírat komplexně, upozorním jen na některé nejvýraznější momenty vyplývající nejzřetelněji právě z konfrontace s obdobími předchozími. V 90. letech ještě postupně doznívá předchozí éra, zřetelná změna nastává až na přelomu tisíciletí.

Hlavní oblast, v níž se tato proměna projevuje, je smetanovský repertoár v operním i koncertním provozu, jeho evidentní postupné zužování na stále menší počet hraných titulů a zřetelný celkový pokles počtu provedení. Např. repertoárem opery Národního divadla v průběhu tohoto dvacetiletí prošly ještě všechny Smetanovy opery (přetrvávající starší inscenace i nové premiéry), celkový počet jejich představení se ročně pohyboval přibližně v rozmezí 45-50 (80 v sezóně 1993/4). Od roku 1998 je tu však zřetelný pokles téměř o polovinu (mezi 20-30 představeními ročně). Jednoznačně dominuje Prodaná nevěsta (Libuše jen ve státní svátky), nová nastudování dalších titulů mají vesměs krátkou životnost a mnohem menší počty představení. Výrazným fenoménem se stává problematičnost a kvalita samotných inscenací. Legitimní snahy jejich tvůrců o jiný, netradiční přístup se vesměs setkaly s negativní odezvou veřejnosti. Její příčinou není jen silně zakořeněná tradice zejména u převažujícího věkově staršího a většinou konzervativního publika, které i nevinné odchylky přijímá kriticky, ale i v současnosti všeobecně převládající přístup inscenátorů, jimž se stále více stává východiskem prvořadě text, nikoliv skladatelova partitura, tj. hudba.

I v koncertním repertoáru (s výjimkou komorní tvorby) se Smetanova díla objevují velmi sporadicky. Orchestrální tvorba je de facto omezena na Mou vlast, a to prakticky jen při zahájení Pražského jara, případně při jiné mimořádné oficiální příležitosti; v dramaturgických  plánech ČF či FOK se jiné Smetanovo orchestrální dílo neobjevilo již řadu sezón. Obdobná situace je i v oblasti sborové, kde se podepsal zejména rapidní úbytek sborových těles v amatérské sféře. I rozsáhlá Smetanova klavírní tvorba se na koncertech objevuje spíše výjimečně a jen v úzkém výběru titulů, výjimkou jsou do určité míry interpreti, kteří se na ni specializují. Na opačné straně lze poměrně zřetelně sledovat i proměnu současného publika –  evidentně ubývá kvalitní a poučené publikum, nejen v důsledku postupné generační výměny ale i chybějící či nedostatečné výchovy a vzdělání

V konečných důsledcích se tak celková znalost Smetanova díla i povědomí o významu jeho tvůrce postupně zmenšuje, takže nemusí být až tak nereálná situace, kdy se pro většinu národa jméno Bedřich Smetana může během poměrně krátké doby stát jen slovníkovým heslem z historie. V obecné rovině tak může přístup ke Smetanovu odkazu představovat určitý model postupné ztráty vztahu k obecně platným hodnotám tvořícím součást naší národní identity, přirozeného respektu a úcty k nim a tudíž potřeby je dále pěstovat a udržovat. V důsledku toho tak vlastním přičiněním můžeme směřovat do situace, kdy se o atributy své národní identity postupně a dobrovolně připravíme sami.

Phdr. Olga Mojžíšová

Vedoucí Smetanova muzea v Praze, pobočky Českého muzea hudby - Národního muza

Tato stať vyšla v anglické verzi v publikaci National Identity in Czech Music, vydal Divadelní institut v roce 2012. Kromě tohoto příspěvku obsahuje také další zajímavé texty na toto téma, které najdete v češtině také na http://www.idu.cz/cs/national-identityies-in-czech-music

Na články je možné reagovat prostřednictvím naší redakce.