Blanka Kubešová 4 2013 Knihy česky

Knihy jsou lidem tím, čím jsou perutě ptákům.

John Ruskin

Pokračování 1. části článku, uveřejněného nedávno:

Už jste měli někdy před sebou úkol zeštíhlit knihovnu? Říkám upřímně, že snad není nic těžšího. Vezmete knihu do ruky, nazdařbůh zalistujete... a už jste ztraceni, už jste v tom! Rozpomenete se na to či ono, začtete se – abyste vzápětí zjistili, že tuhle knížku, tenhle literární skvost tedy nemůžete, ale rozhodně nemůžete dát pryč!

 

S prodejem domu a koupí malého bytu jsem nadšeně souhlasila do chvíle, než jsem zjistila, co to obnáší... A teď v tom vězím až po uši!

–  Tak kterou? – rozhazuje rukama můj muž a přechází kolem hromádek.

 

Sedím sklesle a dívám se na knihy, kterých jako by neubývalo... A nejen to! Ty určené do knihoven a pro domov seniorů se podezřele tenčí, občas totiž, aby muž nevěděl, z nich některou znovu vylovím a přidám do krabic s červenými vykřičníky, které jsou připravené na cestu do nového bydliště.

– Co třeba tuhle? Je nevázaná, tisk nevalný, papír zažloutlý..–

– Střevíce z lýčí? Blázníš? – zařvu a skočím po muži. Mezi vší vážnou literaturou, rozloženou na hromádkách po koberci, jsou humorné povídky Františka Nepila o domácím zvířectvu na vsi vyloženě lékem na dobrou náladu. Ať ji otevřete na kterékoli stránce, pohladí vás po duši. Tak schválně! Muž nevěřícně namátkou zalistuje, a já právě tak namátkou čtu z kapitoly o Plivníkovi. „(...) Pak přišla opravdická zima, plískanice a fujavice a Plivník spal na větvi dál. Lední medvěd by nevydržel to, co on. Nemohli jsme kvůli němu usnout, zatímco on chrněl docela slušně. Několikrát jsem si za tmy přistavil k jeho stromu žebřík a pokoušel jsem se ho chytit. Mělo se mi to povést hladce: všechny normální slepice jsou v noci tak apatické, že je můžete bez větší námahy třeba zakousnout. Jenže Plivník nebyl normální slepicí. Vždycky, když jsem po něm vztahoval ruku, vzlétl k noční obloze a přetřepotal se přes několik zahrad, jako by to nebyl kur domácí, ale netopýr. (...)“ str. 27

 

Pyšně zvednu hlavu od knihy, ale muž pochybovačně kroutí hlavou. No dobrá, chce to přitvrdit, tak ještě tady: „(...) To jenom malíři kreslili jako symbol jara zlatá housata na prosluněném, zeleném pažitu posetém dukáty pampelišek. Jaro na vsi vypadalo ve skutečnosti tak, že všechno, co se vylíhlo, nanosily ženské do kuchyně. Housata, kachňata kuřata, a někdy i kůzlata. Celé jaro v kuchyni něco pískalo, pištělo, tíkalo vřískalo či mečelo. Kromě toho byla sednice posypána vařenými krupkami, šrotem a rozsekanými kopřivami a bůhví čím ještě. Nemluvě o tom, že se celá místnost naplnila odérem husinců, slepičinců a bobků, které se v teple vypařovaly a přesvědčivě vytvářely v obydlí blahobytnou atmosféru zaplněného chléva. Bylo to prostě nezapomenutelné a krásné.(...)“ str. 75

 

Muž konečně uznale kývne a bez dalších debat sám uloží knihu do krabice.

Úplně stranou od všech hromádek s knihami-čekatelkami, trochu povýšeně, kralují slovníky. Jsou mojí láskou, od těch kapesních po encyklopedie. Třeba takový Ottův naučný. Ten první vyšel před sto lety, měl 28 svazků, obsahoval okolo 180 tisíc hesel a od té doby ho ještě žádný nový nepřekonal. Snad až nyní internetová Wikipedie, ale to není totéž a mnoho lidí dává stále přednost tištěné verzi.

Zajímavé na historii Ottova naučného slovníku je třeba skutečnost, že vedle jednoho tisíce odborníků se hlavním editorem stal na nějaký čas i T. G. Masaryk. Dokonce byl sám autorem filozofických textů, textů z psychologie a některých dalších.

Náš slovník je podstatně mladší, vyšel v J. Ottově nakladatelství r. 1926 a říká se mu Ottův kapesní. Tím se ale nedejte poplést, má přes 1.800 stran a do kapsy by se rozhodně nevešel! Hřbet je už silně poškozený a také hnědé, odřené desky s vazbou, která se mírně uvolňuje, o mnohém vypovídají. Můj otec nikdy nedržel v ruce utěrku, a prachovku, to už vůbec ne, jedinou výjimkou byla úprava knihovny! Tehdy jako jediná z celé rodiny  jsem s ním směla vykrámovat regály, a to byla nějaká pocta! Každou knížku vzal skoro nábožně do ruky, prohlédl, ofoukal a šetrně oprášil. Žádná nebyla obyčejná, ke každé věděl nějakou legendu. A tenhle slovník - ten brával do ruky v bílých rukavicích... Prakticky není možné, aby se někam zatoulal, přesto ho honem honem uložím do krabice připravené ke stěhování a pro všechny případy, jak už jsem řekla, ještě ze všech stran označené vykřičníky.

Také Orbis sensualium pictus, Svět v obrazech, teologa, filosofa a učence J. Á. Komenského z nakladatelství František Strnad ze 42. roku putuje po předběžném polaskání ihned do krabice. Obsahuje původní dřevoryty z historického vydání r. 1658. – Jo, jak říká Komenský, „má-li se člověk stát člověkem, musí se vzdělat.“ Hned, jak tě v novém domově vybalím, zaujmeš čestné místo, které ti právem náleží, – slibuju.

 

Tahle jedinečná učebnice latiny se mi tak líbila, že jsem při návštěvě knihkupetcví neodolala a koupila si ještě novější vydání z r. 2001 s portrétem autora a původními latinskými texty doplněnými paralelními překlady do češtiny a němčiny. Kolik má dílo hesel, tolik i vyobrazení, díky nim sáhli kdysi po knize nejen školáci, ale i děti předškolního věku.

 

Mluvit o významu  Komenského a o díle, ve kterém uplatnil svoji zásadu Škola hrou, by asi bylo nošení dříví do lesa. Přesto bych ráda připomněla, že v době svého prvního vydání v Norimberku r. 1658 dílo tolik zaujalo, ohromilo a tak předběhlo dobu, že až do počátku minulého století sloužilo jako živá pomůcka pro výuku jazyků. Ach, kde je ta doba, kdy se ve školách vyučovalo latině, která byla zároveň základem pro jazyky další! Lidé nehledali vědomosti na internetu, ale své ucelené vzdělání nosili v sobě!

Kdysi jsem dostala z domova asi jednu z nejvýznamnějších Komenského prací, která patří k základům české literatury vůbec, Labyrint světa a ráj srdce, vyšla r. 1970 v Odeonu. Do té doby jsem dílo znala jen z průpovídky mojí matky. Ta každou vzpomínku na bratra, který ve 48. emigroval, končila slovy: "Nevzali jsme s sebou nic, po všem je veta, jen Bibli kralickou a Labyrint světa." Teď jsem toto dílo držela znovu v ruce a ve světle vzpomínky to byl skutečně prazvláštní pocit.

V Labyrintu Komenský podrobně vylíčil svůj pohled na svět a vidění člověka 17. století. Dílo napsal po bitvě na Bílé hoře, když se musel skrývat a nakonec opustit vlast. V té době mu při morové epidemi zemřela žena a dva malí synové. Aby toho nebylo dost, při požáru přišel o celou knihovnu a rukopisy svých děl, včetně materiálů k velkému slovníku českého jazyka. Není divu, že mnoho jeho spisů je dnes nezvěstných.

Komenský psal česky, latinsky i německy. Vyjimečné rozpětí, síla autorova ducha, stejně jako tehdejší převratné objevy v astronomii a medicíně, ho podnítily k tomu, aby se pokusil vytvořit novou vědu i nový systém vzdělávání. Zabrousil do mnoha různým oborů, o čemž svědčí pro odlehčení mého textu i tato rada:

„Lepší než za ženštinami hampejznými se píditi, jest plodníkem svým dvakrát týdně řádně zatřásti.“ Jeho nejvýznamnější pedagogické, teologické a filozofické spisy pronikly do celého světa, včetně Japonska a Austrálie. Mezi nejrozšířenější patřila Brána jazyků otevřená a Kšaft* umírající matky Jednoty bratrské.

* závěť

Znovu a znovu si kladu jedinou otázku: Co dávalo Komenskému sílu zvládat těžkosti třicetileté války, osobní porážky a rány osudu? Odkud čerpal odvahu pustit se vždy znovu do díla, vždy znovu začít? Při listování dílem, kterým nás provází jeho Poutník se svými průvodci, nacházím jedinou odpověď: Byla to láska k Bohu a víra. Vždyť coby motto čteme: „ (...) Ale kdož doma v srdci svém sedě,/ s jediným Pánem Bohem se uzavírá,/ ten sám k pravému a plnému mysli uspokojení/ a radosti přichází.“

 

Není tomu podobně i s Biblí svatou? Samotné slovo Biblí pochází ze staročeštiny. Naše vydání, Biblí svatá aneb všecka Svatá písma Starého i Nového zákona, není nikterak vzácné, bylo vytištěno v Londýně podle posledního vydání kralického z roku 1613. Vychází se v něm z původních textů psaných převážně hebrejsky a řecky, které se autoři snaží přetlumočit do dnes srozumitelné podoby. Nalezneme tu modlitby i písně, filosofické rozhovory, svědectví, podobenství a přirovnání. Dnes by nás asi nejvíce mohly zaujmout svědectví a pasáže o lidské obětavosti, usmíření a odpuštění. O přátelství a lásce, která je vůbec nejsilnější veličinou.

V dnešní uspěchané době odradí Bible především svou tloušťkou, se mnou tomu nebylo jinak a zatím jsem dokázala skutečně přečíst jen nepatrný zlomek.

 

Navíc není autorem jeden jediný člověk, ale hned celá řada, mnozí z nich zůstanou už navěky neznámí. Z toho vyplývá, že se nejedná o jeden souvislý text. Texty kromě toho nevznikaly v témž kulturním prostředí, v jedné době a na jednom místě, ale byly psány na samostatné svitky v průběhu několika staletí. To všechno ztěžuje správné porozumění. Aby toho nebylo málo, může mít každé místo i více správných výkladů. Proč si tedy vlastně tolik ceníme bible? Na to by stačila asi jedna odpověď: Dala nám desatero, které kdybychom dodržovali, nebyly by nesváry a války.

Knih v páté až desáté hromádce je nejvíc, tady je totiž krásná prôza naše i cizí, každá hromádka se navíc dělí na několik podhromádek dalších. Knihy tu netrpělivě čekají, co s nimi bude a závistivě pošilhávají po těch, které se už dočkaly na zařazení do krabic, jenže ty nejsou nafukovací, a nafukovací nebude ani naše nová knihovna, bohužel!

 

Rychle připravím ke stěhování ještě dílo Bohumila Hrabala a Vladimíra Párala, tím pro dnešek končím.

„Kdysi jsem se domníval, že za rozbřesku jarních jiter ptáci vítají zpěvem příchod slunce a světa. Dneska vím, že těch několik jitřních minut křičí hrůzou ze světa“, říká na jednom místě Hrabal. Nejsem pták, ale tou hrůzou by se mi chtělo křičet taky. Přestěhovat knihovnu z domu, kde spolu s lenoškou zabírala celé jedno patro, do třípokojového bytu prostě není možné!

– Dobrá, koupíme čtyřpokojový, – souhlasí přemoženě můj muž. To ještě neví, že i ten je na knihovnu malý - prostě malý!

Blanka Kubešová

První část tohto článku najdete zde:

http://www.cesky-dialog.net/clanek/5661-nadlidsky-ukol-1/