Martina Fialková 3 2013 Rozhovory česky

Narozeninový rozhovor s šéfredaktorkou Českého dialogu

Nebojácná a nezávislá, kypící energií a nápady. Tak znají všichni žurnalistku Evu Střížovskou, která před pár dny oslavila neuvěřitelné životní jubileum. Tahle živelná bytost je velkou vlastenkou, ale přitom procestovala celý svět. Má spousty přátel doma i v zahraničí. Právě pro  Čechy v zahraničí založila totiž hned po roce 1989 unikátní časopis Český dialog. Za neúnavnou práci pro rozvoj kontaktů s českými krajany už dostala několik ocenění: Zlatou plaketu Jana Masaryka, cenu Český patriot 2010, také jednu z cen „D´“. Největší radost jí však udělá jakýkoli projev spravedlnosti, tolerance a porozumění mezi blízkými v její početné rodině, mezi přáteli a samozřejmě i v celé společnosti, kde se vždy aktivně a viditelně angažuje ve prospěch těchto hodnot.  Životní jubileum je vždy příležitostí zavzpomínat.

Začneme od tvých dětských vzpomínek, jednu máš ještě z války, pokud vím?

Ano, byly mi dva roky, byl únor 1945 a na Prahu padaly  bomby. Houkaly sirény. Maminka mne táhla za ruku z třetího patra dolů do sklepa. Byla v devátém měsíci těhotná s mojí sestrou. Pak přišla veliká rána a já jsem letěla kamsi vzduchem. Dobří lidé mne odnesli někam do krytu, kde jsem si hrála s malým chlapečkem a dřevěnými vojáčky. Maminka se se zlomenou nohou dostala do nemocnice, kde porodila mou sestru. Moje babička prochodila pěšky několik pražských čtvrtí, než mne za dva dny našla.

 

Jsi křtěná Vltavou, jaké bylo tvoje dětství v Podolí v 50. letech?

Krásné. Léto jsem trávila s dalšími dětmi ponořená do řeky, v zimě jsme bruslili a občas jsme se propadli do studené vody. Ale mezi ostrovem "švarcnberákem" (později Plaveckým) a nábřežím nebyla hloubka. Jinak jsme běhali po okolních kopcích, neexistovalo nějaké domácí učení. Po škole letěla aktovka do kouta a hned ven!

 

Vyrostl z tebe vnitřně  svobodný člověk a to se stává ve svobodné rodině.. Byla ale ta podivná doba nejhoršího komunismu...

Rodiče nám, dětem, nechávali dost volnosti a toho si vážím. Oba byli bohémové, malovali, maminka zpívala operní árie i lidové písničky. Domů k nám chodilo plno kumštýřů. V létě jsme jezdili na tzv. letní byt , courali s paletami po horách a malovali. V pubertě mě malování přešlo a chytla mne muzika, klavír.  Jenže v hudební škole mamince řekli, že už jsem na to stará. Komunismus jsem začala pociťovat spíš až na střední škole nebo na zakázaných večírcích, kde jsme ,,trsali" rock and roll a přišli na nás policajti. To se ze mně pomalu stávala rebelka, kterou jsem vlastně dodnes.

 

Tehdy ale šel život dost prakticky. Co jsi tedy studovala?

Jmenovalo se to Jedenáctiletá střední škola a po maturitě pak dvouletý obor typografie. Ovšem v devatenácti jsem se vdala, pak měla dceru a brzy syna. Pracovala jsem v různých oborech, ale nedalo mi to a přihlásila se na studium zpěvu. Dnes se té škole říká Ježkova konzervatoř, tehdy se jmenovala Specializované účelové studium pro pracující! Studovala se mnou třeba Miluška Voborníková, Aleš Ulm a jiní.  Ale s dětmi jsem se zpívání nemohla výrazně věnovat a protože jsem se tehdy dostala do prima party kolem jazzové sekce, vzplála jsem láskou k tomuto žánru a začala o muzice psát.  Šlo mi to a byla jsem jedna z mála, kdo o populární hudbě a jazzu psal a měl k tomu aspoň nějaké minimální vzdělání.

 

Takže zpěvem k žurnalistice? Vlastně ano. Ale nejdřív, v roce 1969, jsem se dostala do redakce Světa práce, kterému šéfoval Jan Drda, kterého pak vyhodili, když nesouhlasil se vstupem vojsk. Pak jsem se dostala do časopisu Melodie a to už mne hudba i novinařina zcela pohltila. Psala jsem do všech hudebních titulů a postupně jsem přidávala i jiná témata. S jazzovou sekcí jsme pořádali Pražské jazzové dny a toho se účastnily organizačně a radostně už i moje děti. Byla to děsná doba plná policajtů a udavačů, ale taky se pořádala spousta mezinárodních koncertů. Neunikl mi snad žádný v pražské Lucerně, v Bratislavě a později i ve Varšavě, Drážďanech...

 

A to cestování a psaní tě lákalo čím dál víc? Dostala ses tehdy  i na „Západ“? Můj manžel byl jazzový muzikant, a ti mohli vyjíždět, protože režimu odevzdávali vydělané valuty. Vozil mi časopisy a vyprávěl. A já bych také ráda ... V lednu 1983 jsme si podali žádost o doložku a řekli si, že to budeme každoročně zkoušet, třeba se to někdy za léta povede. Někdo se však asi úředně spletl, protože jsme tu doložku dostali hned na jaře. To jsme koukali!  Ale půjčili jsme si peníze a jeli...Napsala jsem o tom tři série reportáží a ještě než byly otištěny v Magazínu co vás zajímá (byla perestrojka, už leccos šlo, legrace např. byla, že sovětský tisk se k nám nesměl dovážet!), přečetla si o mé cestě na Západ má nejlepší kamarádka a ihned se rozhodla emigrovat.

 

Přemýšlela jsi také, jaké by to bylo zůstat někde a zapouštět znovu kořeny v nové zemi?

Samozřejmě. Měla jsem kamarádky v Londýně, v Paříži, v Holandsku. Křičela jsem do světa, že chci zůstat venku a péct tam třeba v kiosku bramboráky, ale nebylo možné vycestovat s dětmi… ty musely zůstat doma jako rukojmí. Však je dost známý případ spisovatele Jana Beneše, který odešel do USA s manželkou bez dětí, které nechali u babičky a pak na ně čekali deset let, než je Červený kříž nějak do USA dostal.  Dost smutná story.  Ale nelituji, že jsem zůstala, a mohla pak být u všech událostí v roce 1989 a dále. Zůstal mi však ten pocit jakéhosi pochopení pro ty, kteří odešli.

 

Takže proto jsi došla k nápadu, když přišel rok 1989, začít vydávat časopis pro krajany, Čechy v zahraničí? Ano. Bez kapitálu, bez počítače, ty tu ještě nebyly, bez internetu a mobilu vznikl Český dialog. Byla  jsem nadšená z událostí, které se děly. Časopis byl tehdy dost amatérský, legrační, ale přinášel lidem v zahraničí informace, které je zajímaly. Hlavně je zajímal kontakt s republikou i s lidmi, které dlouho nemohli a nesměli vidět, slyšet. A mne zase zajímal kontakt se spolužáky, přáteli, kteří emigrovali.

 

Český dialog se stal během několika let mezi Čechy v zahraničí docela známý. A s rozvojem internetu a mailové komunikace tvoje kontakty s nimi narůstaly. Určitě by bylo zajímavé vědět, odkud má časopis čtenáře, z jakých nejzajímavějších končin?

Dnes už má vlastně nejvíc čtenářů z Česka, ale hned poté z USA, Austrálie, Kanady, Jižní Ameriky, Afriky, Švédska, Švýcarska a mnoha dalších zemí Evropy. Naším čtenářem byl i třeba polárník Mirek Stuchlík z ostrova Nelson v Antarktidě, který mi posílal nahrávky řeči tuleňů. Po roce pobytu se tam bohužel ztratil.  Dnes, když je časopis na internetu, to už ani nejde zjistit, kde všude si kdo stránky Českého dialogu otevře, pokud se nám neozve. Ale nejlepší na tomto časopisu je, že se nám čtenáři z celého světa opravdu ozývají.

 

Mezi nimi, ale i mezi autory, dopisovateli Českého dialogu byly a jsou jistě i známé osobnosti. Kdo například? Nemohu za těch 23 let jmenovat ani jen některé, aby se ostatní nezlobili. Ale přece jen snad... Arnošt Lustig, Milan Vyhnálek přezdívaný světový sýrařský král, kterému jsem byla před pár dny na pohřbu, Josef  Škvorecký a Zdena Salivarová, stále pro nás  z USA píše Ota Ulč, ale těch jmen je tolik...

 

Máš tedy kontakty s celým světěm a hodně jsi ho také za krajany už procestovala. Dostáváš pozvání napsat reportáž, knihu, seznámit se s aktivitami mnoha krajanských spolků – vždyť některé slaví třeba už 100 nebo i více let existence.  Vzpomeň pár svých nejzajímavějších cest ... Tříměsíční cesta po Austrálii vydala na knížku, kterou právě dopisuji. Mnohokrát jsem byla v USA, jak za emigranty, exulanty či tzv. krajany, kteří tam žijí třeba už od 19. století. Zaujalo mne, jaké jsou mezi nimi rozdíly.  Jsou z toho tři knížky vydané, čtvrtá bude příští rok, včetně zážitků a poznatků z Jižní Ameriky a  Kanady…

 

Mnoho Čechů ze zahraničí ale přijíždí rádo a často opět sem do ČR. Proto jsi založila ještě Mezinárodní český klub, který umožňuje setkání s nimi. Ano, na  naše Hovory bez hranic chodí do Městské knihovny nejširší pražská veřejnost, ale často přijíždějí i mimopražští zájemci.  A největší radost mám vždy z těch zahraničních, ze čtenářů Českého dialogu a přátel našeho klubu, když jsou právě v Česku a nezapomenou se přijít podívat. Hovory bez hranic jsou besedy se zajímavými zahraničními Čechy, nebo cestovatelské besedy s promítáním a děláme je už víc než 10 let každý měsíc! Ale kromě nich ještě mnoho jiného: koncerty, výstavy, setkání – vše na téma Češi v zahraničí.  Dokonce jsme se stali i producenty filmových dokumentů České kořeny.

 

Proč si myslíš, že jsou kontakty s krajany pro nás, co žijeme doma, tak důležité? I dnes, dlouho po vstupu do EU, v době Skypu, Facebooku? Ti lidé k nám patří. A když se teď´mohou vracet, ať občas nebo napořád, je to správné.  Lidé u nás, kteří občas vykřikují, jak oni si tam žili, zatímco my jsme tady trpěli, těch je mi líto, ti nemají rozum v pořádku. Češi v zahraničí jsou přeci našimi nejlepšími vyslanci.

A co tobě osobně takhle zajímavá práce přinesla do života? Přinesla mi báječné přátele z celého světa, poznání stovek příběhů, které by stály za knihu, a to velmi čtivou a originální.  Co člověk, který odešel, to kniha. Rozhodnutí, odvaha, risk, nebezpečí, nový začátek bez prostředků, bez znalosti jazyka, prostředí, vyburcovat v sobě všechny schopnosti  a zapojit se do společnosti v nové zemi…Já smekám…

 

Rozhovor vedla Martina Fialková