8 a ležatá osmička aneb Pánbůh Vás měj rád, Poláčku!

(K 88. narozeninám tvůrce Šlápot Josefa Poláčka)

Obrázky na http://leteckaposta.cz/684633422

Kdo to je? Všecko začalo tím, že v období tuhé normalizace 1. srpna 1974, a tedy v roce i měsíci 6. výročí Srpna, vyšla v tehdejším týdeníku  Jiskra Rychnovska kresba zahradníka, jemuž někdo pošlapal  zahrádku a on to komentuje slovy Kterýpak zvíře.  Podepsáno šifrou JP. Byl to tehdy malér non plus ultra – stačilo přece tuto kresbu  pootočit vlevo o 90 stupňů  a hned bylo jasno: Tou zahrádkou byla Československá republika a ony  šlápoty udělaly okupační armády Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Pod onou značkou JP je letos v březnu osmaosmdesátiletý  rodák z Chábor u Dobrušky (*27. 3. 1925) Josef Poláček, který žije ve Varnsdorfu.

Ano, je to neustále aktivní výtvarník, humoristický kreslíř a člen České unie karikaturistů.  K té kresbě mně řekl, že tvorba kreslených vtipů mu přinášela nejen radost, ale i mnohá trápení, například když jeho vtip nebyl pochopen  a byl vykládán jinak, než měl na mysli. Zejména tak činili povýšenci a funkcionáři, kteří podezírali každý smích, a že to byla doba, kdy i humor byl usměrňován. Zlá doba, která přinášela všelijaké potíže. Ten jeho vtip Šlápoty, otištěný po příchodu nevítaných hostů do naší republiky, měl po otištění sice značný ohlas, ale on ho odnesl vyhazovem ze zaměstnání.  Co o sobě řekl?  „Mým rodným krajem je orlické podhůří, kraj českých spisovatelů Boženy Němcové, Aloise Jiráska a Karla Poláčka. Často podle posledně jmenovaného mě v tisku přejmenovali na Karla a Karlíčkem mě oslovoval i František Filipovský, který v rozhlase četl z knihy Bylo nás pět. Ta mě podnítila k napsání knihy „Cháboráci a Podbřezáci“ [otiskoval na pokračování Dobrušský zpravodaj].  Jinak píšu Paměti – je toho už několik obsáhlých svazků, ale to by bylo na dlouhé povídání. Obdivuji umění nejen výtvarné, ale  i dramatické. Miluji herce, Národní divadlo a Prahu. Seznámil jsem se s mnoha herci a pěvci ze Zlaté kapličky. Vznikla překrásná přátelství mj. s Karlem Högrem,  Jaroslavem Vojtou, Vlastou Matulovou, Josefem Kemrem, Gabrielou Vránovou, Josefem Bekem a Marií Podvalovou. S víc než stovkou umělců jsem uskutečnil pořady v České Lípě a ve Varnsdorfu, abych lidem ze všedního dne udělal  kousek neděle. Tím, že jsem si mohl na herce „sáhnout“, vzniklo KARIKALBUM. Zpodobnil  jsem Jana Wericha [ve werichovské soutěži získal 1. místo za Werichovu karikaturu], Miroslava Horníčka, Ljubu Hermanovou, Vladimíra Menšíka, Danu Medřickou, ale i Waldemara Matušku, Jitku Molavcovou, Martina Růžka, Josefa Kemra a desítky dalších. “

Co dodat? První samostatnou výstavu  měl Josef Poláček v dobrušském kině roku 1944, víc než 115 samostatných výstav a daleko přes dvě stovky  společných.   Dostalo se mu uznání na našich i mezinárodních soutěžích, v italské Anconě získal zlatou medaili a pět stříbrných medailí, kolem 7000  kreslených vtipů mu  otisklo víc než dvě stě časopisů a novin. Ceny za exlibris má mj. z Japonska, Polska, Belgie, Brazílie a Holandska, jeho práce jsou zastoupeny ve sbírkách Karlovy univerzity, Národního muzea a Památníku písemnictví v Praze, ilustroval publikace pro univerzity v Ústí nad Labem a Liberci atd.  Neopouští ho humor, a i když si občas, jak říká, odskočí do nemocnice, neopouští ho humor („mám v sobě stovky injekcí, infuzí a vpichů, takže jsem průhledný jak cedník“)

Čím zakončit? Tyká mně (mám z toho radost), a tak končím aforismem z jeho „Kaněk“ [„kaněk“, tedy perliček ze školních lavic, sesbíral přes 3000]: Vývoj člověka trval velmi dlouho. Nyní vypadá jako já. A tu svou druhou 8 polož na bok, bude z ní ∞ jako symbol nekonečna. Čímž Ti gratuluju k 27. březnu. Tak na zdraví a dík – nejen za Šlápoty! A jak Ti napsal Miloš Kopecký s Mirlavem Horníčkem: Pámbůh Vás měj rád, Poláčku!

Fakta o Josefu Poláčkovi: Studium písmomalířství na Živnostenské škole v Náchodě a na Státní grafické škole v Praze, studium kartografie na Vojenském zeměpisném ústavu v Praze a poté odchází do České Lípy, kde se stal v roce1949 ředitelem Okresního osvětového domu. Od roku 1959 byl  vedoucím ZK Velveta Varnsdorf, redaktorem podnikového časopisu Velvet, textilním výtvarníkem a organizátorem výstavní činnosti místních galerií. Vydal několik sbírek exlibris, kreseb, aforismů a básní, ilustroval řadu svých i cizích publikací.