V umění volnost

Dostali jsme exkluzivně pozvánku na slavnostní setkání členů Umělecké besedy, které se konalo na Staroměstské radnici v Brožíkově síni v den 150. výročí jejího založení, dne 9. března. Umělecká beseda byla a je sdružení velkého významu pro českou kulturu a společnost. Dokládá to i slovo jejího současného starosty, hudebního skladatele Lukáše Matouška, které naše redakce dostala k dispozici. I my přejeme Umělecké besedě svěží vítr do dalších let a mnoho nových aktivních zájemců o členství v tomto svrchovaném společenství, které se po celou dobu své existence řídí heslem daným mu do vínku zakladateli, „V umění volnost“

Dnes je to na den přesně, kdy se v těchto prostorách sešli před 150 lety významní umělci, Bedřich Smetana, Josef Mánes, Karel Jaromír Erben, Josef Leopold Zvonař, Josef Wenzig a mnozí další, aby na první valné hromadě oficielně oznámili vznik našeho spolku. V Umělecké besedě byli lidé, kteří chtěli svobodně tvořit, lidé, kteří nechtěli mít mezi sebou bariéry oddělující od sebe jednotlivá umění. Byli to Češi, kteří se chtěli v Čechách vymanit z područí německé národnosti. Uvolnění, které nastalo po pádu Bachovského absolutismu dávalo prostor pro vznik takového spolku.

Dodnes nás udivuje nadšení, které spojovalo nejen básníky, skladatele, malíře, spisovatele, sochaře, hudebníky, novináře, teoretiky různých umění, ale i milovníky umění nejrůznějších profesí do jediného celku, jehož heslem bylo „V umění volnost“. Toto nadšení v prvních letech existence Umělecké besedy dalo vzniknout ohromnému množství nejrůznějších uměleckých děl i neuvěřitelných akcí,. Umělecká beseda se v krátké době stala jedním z nejvýznamnějších uměleckých spolků. Po vzniku samostatného Československa se všech významnějších akcí Umělecké besedy zúčastňovaly i významné osobnosti politického života, jako například primátor Prahy, zástupci ministerstev, několikrát i prezidenti T. G. Masaryk a později i Edvard Beneš. V roce 1933, kdy Umělecká beseda slavila 70. výročí svého založení, měla i s velmi početnou složkou přispívajících členů (dnes je nazýváme Kruhem přátel Umělecké besedy) téměř 6000 členů. Každý významnější umělec té doby byl členem Umělecké besedy. Význam našeho spolku, tedy sdružení svobodně myslících umělců, byl ve společnosti opravdu veliký.

Přesto Besedu potkala mnohá protivenství. Totalitní systémy stejně jako totalitně uvažující osobnosti státních zřízení nemohou vedle sebe vystát svobodně myslící a jednající lidi. S mnoha obtížemi a nejrůznějšími omezeními se podařilo přežít německou okupaci. Beseda však nepřežila komunistickou totalitu a v době normalizace byla v roce 1971 zrušena. Znovu byla obnovena až v roce 1990. A protože byla komunisty připravena o veškerý svůj majetek, začínala zcela od začátku. Samozřejmě, že dnes jsou pro existenci takového spolku úplně jiné podmínky.

Položme si otázku – má ještě dnes spolek typu Umělecké besedy význam? Má smysl se dnes ještě sdružovat? Vždyť chceme-li slyšet nějakou skladbu, stačí sáhnout do domácí diskotéky a založit CD do přehrávače, nebo si nahrávku najít na internetu a poslechnout. Podobně je tomu s reprodukcemi většiny uměleckých děl i s tvorbou literární. A pokud se chceme o nějakém díle, které nás zaujalo, dozvědět více, pomůže opět internet z pohodlí domova. Takže už není potřeba vynaložit úsilí a dojít si někam, kde prožijeme umělecký zážitek. Chceme-li se o své dojmy s někým podělit, opět postačí elektronická komunikace. Není třeba ztrácet čas nějakých scházením se a rokováním.

Stačí nám to? Není zde ještě něco, o co bychom se ochuzovali? A není zde také něco, o co bychom ochuzovali ostatní? Je zážitek z vyslechnutého koncertu, z navštívené výstavy nebo divadelního představení opravdu nahraditelný něčím jiným? A bezprostřední popovídání si s přáteli o prožitých zážitcích a tím tříbení i vlastních názorů je něčím nahraditelné?

Umělecká tvorba obohacuje nejen její tvůrce, ale i její uživatele, adresáty, čtenáře, posluchače nebo jak bychom nazvali její příjemce. Abychom porozuměli umění, které v sobě často skrývá nejrůznější symboliku, musíme se naučit porozumět nejen sobě, ale i lidem kolem nás.

Heslem Umělecké besedy bylo a je „V umění volnost“. Umělecká beseda vždy toto heslo uznávala. Tvůrčí volnost učí i toleranci a snaze o pochopení zcela odlišných názorů, než jsou názory vlastní. V Umělecké besedě panovala tolerance jak mezi představiteli různých uměleckých směrů, tak také mezi generacemi. Mladí si vážili starších, staří respektovali často avantgardnost mladých. Tím bylo naplňováno nejen základní heslo „V umění volnost“, ale i myšlenka „žít a nechat žít“. Umělecká beseda se i přes drobné občasné neshody vyznačovala vzájemným názorovým respektem, který je také blízký ideám svobodného zednářství. Vždyť řada členů Umělecké besedy byla i významnými členy svobodných zednářů (např. Jaroslav Kvapil, Alfons Mucha, František Bílek, Oskar Nedbal, Václav Talich, Jaroslav Křička, Albert Pražák, Vladimír Helfert, Ladislav Černý, Karel Ančerl).

Volnost v umění znamená také cestu k zušlechtění ducha, cestu k poznání, ale i sebepoznání, cestu ke spravedlnosti. Umění kultivuje člověka ve všech směrech.

Dnešní doba, která je prosycená lhaním, zlodějstvím a arogancí, vlastnostmi za které se bohužel už nikdo nestydí, za které často není nikdo řádně potrestán, vlastnosti, které prostupují i do nejvyšších společenských vrstev, nutně potřebuje očistit, ozdravit. V době, ve které lež a nenávist vítězí nad láskou a spravedlností je nutné hledat cestu k tomu, aby dané slovo zase platilo, aby bylo možno věřit činům i slovům, abychom si zase začali vážit lidí, kteří obklopují náš svět, lidí, kteří by měli národ opravdu reprezentovat a lidí, kteří by měli být příkladem a vést národ správnou cestou.

Umělecká beseda přispívá svojí ideou, svými myšlenkami a počiny svých umělců k uzdravování společnosti. Možná, že se toto tvrzení jeví jako příliš idealistické, ale jsem přesvědčen, že tam, kde lidé začnou pro svoji existenci potřebovat umění obohacující jejich běžný život a každodenní útrapy, jsme na cestě, která může vést k morální nápravě. Je to běh na dlouhou trať, ale je to cesta nutná a potřebná.

Dlouholetý starosta Umělecké besedy Viktor Dyk v jednom ze svých článků v besedním časopise Lumír uveřejnil myšlenku, která je dodnes platná:

„Mezi našimi politiky nalezne se jen řídce člověk, který by měl vztah k tvořivé práci dnešního umělce. Nanejvýš jsou lidé, kteří se zajímají o tzv. uznané mistry, avšak projevují interes o tyto lidi tím, že jejich díla citují nebo v lepším případě kupují. Ale to, aby svým zájmem razili cestu tvůrčím silám svého národa umožňujíce jim – hlavně hmotnou podporou – plnější rozvinutí jejich schopností bohužel marně u nich hledáme. V tomto smyslu je nedostatek kulturně tvořivých lidí v naší politické elitě opravdu povážlivý a – neváhám říci – i nebezpečný.“ (Lumír roč. 55, č. 4, s. 42)

Přeji Umělecké besedě,

aby svojí uměleckou tvorbou a činností pomáhala formovat lidskou společnost i každého jednotlivce k lepšímu,

aby zase platila pravda vyřčená,

aby na dané slovo bylo spolehnutí,

aby si lidé vážili mezi sebou jeden druhého,

aby byli tolerantní k názoru druhého, aby byli schopni porozumět druhým,

aby lež a nenávist neměla mezi slušnými lidmi své místo.

Lukáš Matoušek