Jan Masaryk, československý ministr zahraničí, zemřel před 65 roky

Časně ráno dne 10. března 1948 našli zaměstnanci Černínského paláce mrtvé tělo Jana Masaryka na dlažbě pod okny jeho bytu. Národ strnul hrůzou a strachem. Jak se tohle mohlo stát? Vždyť Jan Masaryk byl synem prvního československého prezidenta Tomáše G. Masaryka. Byl milován všemi občany, byl znám a oblíben v celém světě, zvláště pak v USA, vždyť jeho matka byla Američanka! Všem bylo jasné, že tímto dnem skončila definitivně demokracie v Československu, možná navždy. Policie začala vyšetřovat, ale nebylo to snadné. Komunisté ihned prohlásili, že to byla sebevražda. Skoro nikdo z občanů tomu nevěřil. Podrobnosti se nikdo přesně nedozvěděl ani po dvaceti letech v roce 1968, a úplně jasno není ani teď, pokud jsou některé doklady uzavřeny pod peticí. O jeho smrti bylo napsáno několik knih. Janova přítelkyně Marcia Davenport napsala anglicky „Too Strong for Fantasy“. Claire Sterlingová vylíčila vyšetrování v knize „Případ Masaryk.

Viktor Fischl, spisovatel a spolupracovník, o něm napsal: „Jan Masaryk byla nekonečně mnohostranná a pestrá osobnost. Uměl sjednocovat protichůdné prvky. Věčně hledal společného jmenovatele. Překládal všechno, i to nejsložitější, do prosté řeči všech, jimž je společný zdravý rozum. Byl to státník, který nevstoupil do žádné politické strany. Muž, který dovedl vyložit Východu Západ a naopak. Ve skutečnosti se domnívám, že bylo málo lidí, kteří vládli zdravým rozumem líp než Jan Masaryk. V tom byla jeho největší síla. V tom jeho nenapodobitelném smyslu pro humor a v jeho teplé lidskosti. Pro tyto vlastnosti i jeho političtí odpůrci jen těžko mohli nemít rádi. Slyšeli jsme mnoho komunistů mluvit o něm s úctou. Nikdy se nerozčílil. Dovedl každého odzbrojit svým úsměvem a uměl přklenout nejtrapnější situaci vtipem. Poznal mnoho lidí a rozuměl jim, protože je měl rád. Pracoval a žil pro lidi a věřím, že také zemřel proto, že měl lidi rád.“ *

Jan Masaryk říkával: „Pravda vítězí, ale dá to fušku!“ A Jan prováděl tu „fušku“ po celý svůj život. Měl rád ten svůj „folk“, jak říkal svým spoluobčanům.

Naučili jsme se za těch posledních šedesát pět let vůbec něčemu? Dovedeme žít v pravdě a lásce?

Představuji si, že se nedávno v českém nebi sešli dva velcí demokrati. Jan Masaryk a Václav Havel. Oba rozuměli pravdě a lásce. Teď už jsou z dosahu lidských posměšků, pomluv a nenávisti. Jistě se budou spolu dobře bavit, protože měli hodně společného a hlásali tytéž pravdy. Nechť je jim česká země lehká!