O síle slova a o primitivní demokracii

Povídání s Milenou Štráfeldovou, redaktorkou Rádia Praha a spisovatelkou, bylo natolik zajímavé, že vznikla ještě druhá část rozhovoru na trochu jiné téma. Zveřejňujeme ji zvlášť, aby celý text nebyl příliš dlouhý. Od Boženy Němcové a její dcery Dory jsme se zde dostaly k tématu obecnějšímu a pro nás obě žurnalistky významnému...

Denně se zabýváš slovem – jak mluveným v rozhlase,  tak psaným ve vlastní tvorbě. A samozřejmě i sama čteš a sleduješ, o čem a jak se dnes píše a mluví v médiích. Nemáš pocit, že slovo dnes neznamená zdaleka tolik co dřív?

Nemám dojem, že je to horší. Žijeme v době, kdy je určitě záplava slov větší než dříve, zdrojů informací je mnohem víc, žvanivosti je možná víc, každý má potřebu se nějak vyjadřovat, protože mu to umožňuje demokracie, internet, blogy... Myslím si ale, že úroveň jazyka není o mnoho horší než dřív. Neměli bychom si idealizovat minulé doby. Vždy tu byla jakási tvůrčí, intelektuální elita, která stanovila laťku pro danou dobu. Ale vedle Máchů, Nerudů a Čapků bylo vždy mnoho těch, kdo jazyk všelijak potvořili.

Já ale nemyslím ani tolik na úroveň psaného či mluveného jazyka, ale na dopad a váhu toho, co známí literáti, vědci, umělci, filosofové, zkrátka intelektuální autority říkají a píšou. Není účinek toho menší než dřív?

Snad je to tím, že došlo k jakési dehonestaci autorit. Podíváme-li se zpět, byl respekt k autoritám mnohem větší. Ale já nevím, jestli je to špatně. Jsem svým vlastním založením spíš kverulant a nedokázala bych akceptovat autoritu jen proto, že se do ní někdo staví . Despekt vůči autoritám se ale objevuje všude, ve vztahu dětí k učitelům, pacientů k lékařům atd. Jakoby se ztratila jakási „stratifikace“, kdy se lidé vyznali v hierarchii společnosti.

Stali se z nás individualisti a navíc si myslíme, že můžeme do všeho mluvit?

Možná je to jeden z nechtěných dopadů našeho pojetí demokracie. Máme představu, že jsme si všichni rovni a všichni máme na všechno právo. V ideální poloze je rovnost něco, o čem asi nelze příliš diskutovat. Ale v těch praktických dopadech to vypadá tak, že nechceme převzít zároveň svůj díl odpovědnosti, ctít i práva druhého člověka. Vede to k nivelizaci a znevažování elit, které by mohly společnost někam posunout. Žijeme v době, která mi připadá jako rozvařená kaše. Nic není čistá lež ani čistá pravda. Na druhou stranu je ale vidět, že lidé po působení elit volají. Proto mají takový úspěch knihy a vystoupení takových osobností, jako jsou například Václav Cílek, Tomáš Halík, Cyril Höschl...

Tady se dostáváme zpátky k Boženě Němcové, o níž jsme vedly předchozí část rozhovoru. Nabízí se otázka, zda i ona věděla, kde je její místo? Nebo se také sama snažila dostat výš a přecenila svoji pozici?

Ona si jako silná osobnost od jisté doby myslela, že má právo ignorovat konvence. Je otázka, jestli tento postoj je přeceněním vlastních možností ve společnosti, nebo je to důkaz toho, že si okolní společnost nedokáže tohoto člověka vážit. Možná je to někde mezi.

Není vlastně tento střet výrazné osobností s okolím jakýmsi momentem,  ve kterém se projevuje možnost budoucího vývoje?

Ano, tyto osobnosti zvedají laťku a posunují společnost někam jinam, ale v době, kdy k tomu dochází, na to musí doplatit. Málokdy takový střet s veřejným míněním mohou přežít ve zdraví, a aby se uhájily, byť  jen třeba samy před sebou, dostávají se do velkých konfliktů se společností. Může je to zlomit. Někdo se projeví paranoidně, někdo zahořkne, někdo se zatvrdí.  A to je i případ Boženy Němcové. Jak to, že tu milovanou Betty z Jiřinkového bálu na Žofíně stejné vlastenecké paničky začnou za pár let pronásledovat nebo stranit se jí? I v mé hře se to trochu řeší. Kde nastal ten zlom? Ona se začala chovat odlišně, ale zahnalo ji to možná do určitých krajností, kam by sama ani nezašla...

Naši předkové to asi měli jednodušší, jejich svět byl více černobílý a většinou věděli, kam se zařadit a kde jsou jejich meze. Tím pádem byla společnost možná vyrovnanější.

Ano, o tom se nedávno zmiňoval historik Vlastimil Vondruška. Dnešní situace je důsledek toho, že jsme se dostali do jakési pasti demokracie, jejího řekněme „primitivního“ pojetí. Málokdo má tolik vnitřní disciplíny, aby si uvědomil své vlastní postavení. Proto lidé touží mít stále víc, dostat se co nejvýš, domnívají se, že mají na vše právo. Zapomínáme, že demokracie znamená především nést zodpovědnost sám za sebe.

S Milenou Štráfeldovou si povídala Martina Fialková