Milena Štráfeldová ....Večer s Dorou N

Martina Fialková 11 2012 Rozhovory česky

Vždy usměvavá, mírná, na rozhlasovou redaktorku mluví nezvykle tichým hlasem. Známe se už dlouho z různých pracovních setkání. Čím dál více z nich vyplývá, že tato „tichá voda“ ráda „mele“ břehy v českém kulturním rybníčku. Kromě své rozhlasové práce, v níž se zabývá (nejen) Čechy v zahraničí, odhaluje občas i dosud skrytá fakta naší kulturní historie.  A ještě k tomu po nocích doma píše, a to nikoli do šuplíku: verše, povídky a naposledy divadelní hru, která, jak se zdá, by mohla vzbudit značnou pozornost.

 

Český rozhlas – Rádio Praha tě vysílá na různé reportáže nejen po ČR, ale občas i do zahraničí, máš rušné povolání. Psaní je ale něco jiného, chce klid, soustředění. Kdy vlastně bereš čas a jak jsi s ním začala?

Píšu vlastně od dětství. Moje první literární dílka vznikala ve 3.- 4.  třídě a musela být asi dost morbidní, tehdy jsem si libovala v různých děsivých obrazech (smích). Řadu let jsem se pak věnovala jen poezii a nepokoušela jsem se oficiálně publikovat, ani by to nešlo. Verše jsem si vydávala samizdatem, někdo to vytiskl, někdo svázal a měli jsme třeba 200 kousků knížečky. Později mne bývalý spolužák, který pracoval na Vltavě a věděl, že píšu také povídky, oslovil, jestli bych tam nechtěla některou uplatnit. Několik jich pak v rozhlase skutečně zaznělo. Ale zřejmě tomu člověk podlehne a najednou začíná zakopávat o náměty. Takže v krátké době vznikla kniha povídek Kriplíci, po ní druhá povídková knížka Přepisovačka a pak i fejetony Co mne naučilo listí.

 

Myslím, že poslední dobou zrychluješ tempo...

To je nespavostí. Čím jsem starší, tím hůř spím, a tak zapínám počítač mezi 3 - 6 hodinou ranní. Když pak jdu do rozhlasu a předtím se mi podařilo napsat pár dobrých stránek, mám krásný pocit, že ten den vlastně už mám „hotovo“.

 

Do čeho nového ses pustila teď?

Mám ted´rozepsanou jakousi románovou fresku, zatím má pracovní název Prabáby čili „komentované kapitoly z dějin guláše v českých zemích“. Zkouším tam řešit, jestli naše národní obrození proběhlo tak, jak mělo, jestli jsme si náhodou nenastavili národní hodnoty špatně a co jsme si takovým obrozením vlastně způsobili...

 

Do stejného období je zasazena i tvá první divadelní hra „Osamělé večery Dory N“ . O čem je?

Ta vznikla vlastně trochu mimoděk, poté, co jsem dostala nabídku stanice Vltava, abych připravila rozsáhlý pořad k letošnímu 150. výročí úmrtí Boženy Němcové. Přiznám se, že jsem dílo a život Němcové znala téměř jen z let studií, a tak jsem se musela znovu vrhnout do četby. U takto rozsáhlých pořadů nemůžete říct dopředu, jakým směrem se budou ubírat. To vyplyne až v průběhu přípravy, podle toho, na co při ní narazíte. Rozhodla jsem se přiblížit život Němcové z trochu jiné strany, a proto jsem se asi nejvíce věnovala její korespondenci. Myslím si osobně, že to je vlastně to nejcennější, co nám po Němcové zůstalo. Ten dokument se asi docela vydařil, alespoň podle ohlasů posluchačů. Ale začalo mi cosi vrtat hlavou - osud její dcery Dory.

 

Co ses v rodinné korespondenci o ní dozvěděla? Není to vlastně nijak známá postava, na rozdíl od synů Němcové i od jejího manžela...

Mám dojem, že u Němcové je cosi nedořečeného a nevysvětleného zejména ve vztahu k jejím dětem. A nejvíc právě k dceři Theodoře. Víme toho celkem dost o jejích třech synech, Hynkovi, Karlovi a Jaroslavovi, ale o Doře téměř nic.  Z korespondence vysvítá mnohé o jejím vztahu ke každému dítěti,  a přitom se s každým liší. Zrekapitulujme, že nejstarší, talentovaný syn Hynek zemřel v 15 letech na tuberkulózu, což byl pro Němcovou skutečně velký otřes. Svoji lásku k němu přenesla, jak se zdá, na nejmladší dítě, Jaroslava, nadaného malíře. S prostředním synem Karlem však měla vztah dost problematický a podobné to bylo s Dorou. Ta přitom s matkou trávila nejvíc času. Němcová ji v dopisech víceméně jen úkoluje. Zato nejmladšímu synovi píše s mateřskou starostlivostí a láskou úplně jinak. Když bratři později odejdou studovat nebo pracovat, Dora zůstává a prožije s ní všechny kritické chvíle, až do její smrti.

 

Mohlo by se zdát, že to matku s dcerou spojí...

Bylo to komplikované. Dora odmala trpěla tehdy poměrně běžným onemocněním, tzv. krticemi, tuberkulózou mízních uzlin. Na krku se jí vytvářely ošklivé a bolestivé boule, které ji těžce zjizvily. To ji jako mladou dívku vedle krásné a obletované matky velmi hendikepovalo. Navíc neměla na rozdíl od svých bratrů žádný výrazný talent. Kvůli nuzným poměrům v rodině se jí nedostalo ani žádného vyššího vzdělán, přestože její matka teoreticky prosazovala vzdělávání i u žen a sama se silně emancipovala. Dora se naučila alespoň francouzsky (díky sbírce českých vlastenců), aby mohla později vyučovat. V rodině ale figurovala vlastně jako děvče pro všechno,

 

Když Dora zůstala s matkou nejdéle, byla asi i nejčastějším svědkem neshod mezi manželi Němcovými, i to ji muselo poznamenat?

Ano, když matka zemřela, Doře bylo 21 let. Prožila s ní nejhorší doby, ve studeném bytě, kde vlhkem plesnivěly postele. Kolikrát neměly na večeři a jen čekaly na malý honorář za matčiny články. Předtím byla i bezděčným svědkem jejích vztahů s dalšími muži. Není pravda, že si toho děti nevšímají. Nutně se na ní musela podepsat atmosféra společenského pohoršení kolem Němcové, která čím dál více nebrala ohledy na to, co si o ní kdo myslí. Na druhou stranu přitom byla na dobrodiní vlastenecké společnosti závislá.

 

Otec Dory, Josef Němec, po smrti Boženy ještě řadu let žil. Stýkala se s ním dcera?

Ano, to je zajímavé. Němec si po smrti své ženy zřejmě uvědomil, že nesmí ztratit kontakt s dětmi, i když dřív měl například ohledně jejich vzdělávání a zaměstnání úplně jiné názory než ona. A děti byly v tomto případě na matčině straně. Dora později vyučovala v Jičíně na obecné škole, musela si ale dodatečně udělat zkoušky, aby k tomu měla vůbec kvalifikaci. V jičínských archivech existují záznamy, že jako učitelka nebyla oblíbená. Brala tu práci zřejmě jen jako nutnost, aby se uživila, moc ji ale neuspokojovala.  Otec však Doře psal do konce svého života láskyplné dopisy, projevoval starost, jak se dceři daří, jezdil za ní do Jičína a postupně se jejich vztah asi velmi zlepšil. Přestože byla Dora také často nemocná, dožila se vysokého věku 80 let.

 

Ty vlastně objevuješ v korespondenci další směr, kterým se k nám mohou dostat informace o Boženě Němcové. Nedávno vyšla i kniha historičky Pokorné, která se věnuje právě Josefu Němcovi, jejímu muži. Co byl ale ten hlavní impulz pro tebe, abys začala psát o Doře N?

Jak jsem se při přípravě pořadu probírala tou spoustou materiálu, bezděčně ze všeho vyvstávala právě ona a bylo mi jí čím dál víc líto. Byl to takový ztracený osud. To byl ten impulz, nic jiného.  Ani jsem vlastně nepočítala s tím, že by se hra mohla někde uvést, vyřizovala jsem si spíš za Doru vlastní účet s Boženou Němcovou.  Máme totiž pořád tendenci si naše modly idealizovat a neradi slyšíme, že se někdy nechovaly zcela chvályhodně. Po tom všem Němcová pro mne už není tou velkou ikonou, ale vyjevuje se jako obyčejná lidská bytost.

Hru jsem situovala do doby, kdy je už 50 let po smrti. Toto výročí si česká veřejnost připomínala s velkou pompou. Dora se všem dosavadním oslavám své matky spíš vyhýbala, teprve ve svých sedmdesáti letech o ní poskytla první větší rozhovor. Je přitom donucena probírat se zápisky a vzpomínkami. Není to někdy vzpomínání příliš pěkné a občas ji dost drásá... Dora tak ale nově nasvěcuje situace, které my známe, z jiného úhlu pohledu. Další podrobnosti ze života Dory ale nebudeme prozrazovat, to by pak do divadla nikdo nepřišel.. .

 

Dovedu si ale představit, žes mohla na toto téma napsat i povídku, kterých už máš na kontě desítky. Hru ale teprve tuto, první.. . Poč jsi volila tento útvar, monodrama, kde vystupuje jen jedna osoba?

Neumím to dost dobře vysvětlit, možná jsem si potřebovala vyzkoušet novou formu.  Já jsem totiž tu postavu Dory začala vidět docela konkrétně na jevišti – a ještě ke všemu, jak krájí zelí…

 

Prosím, proč zrovna zelí?

To byl takový bleskový nápad. Představila jsem si najednou tu starou paní, která má velkou zahradu a žije z toho, co vypěstuje. Samozřejmě jsem nikde nečetla, že by Dora Němcová ráda pěstovala či vařila  zelí.  Ale krájet velkou zelnou hlávku je fyzicky docela náročná činnost a Dora si na tom může dobře odreagovat mnoho svých emocí. Zelí je navíc sice jen obyčejná zelenina, má ale i svoji určitou symboliku. Lze je po částech odlupovat, jako odlupujeme svoje vzpomínky. K těm nejhlubším vzpomínkám a výčitkám, které ji drásají, se Dora dostává postupně. A určitá symbolika je i v tom krájení. Ona to zelí doslova kuchá – a ukazuje se, že to není jen rekvizita, ale vlastně „spoluherec“ .

 

V Divadle pod Palmovkou se bude Dora hrát v listopadu a v prosinci.  Ale jednu premiéru už měla...

Spíš předpremiéru, na festivalu Půda, který pořádá náš syn už druhým rokem v Českém Dubu pro své přátele výtvarníky. Jsou to výtvarné dílny, koncerty, autorská čtení, filmové projekce, večer se debatuje.  Ze studentských řad vzešla i představitelka Dory. Bála jsem se, že to mladé lidi nebude moc zajímat. Božena Němcová je jim ještě vzdálenější téma než mé generaci. Mělo to ale kupodivu docela úspěch.

 

Ale já nemyslím, že musí jít jen o Němcovou. Možná jde i o originalitu pohledu na vztah slavných nebo úspěšných rodičů, silných osobností a jejich dětí.

Přesně tak. Ale i ten pohled, který Němcovou tak trochu demýtizuje, bezděčně přinese mladým  lidem více informací o ní. Hra je ovšem pro všechny generace a vaše čtenáře srdečně zvu.

 

Představení Osamělé večery Dory N. na Malé scéně Divadla pod Palmovkou bude uvedeno ještě 8. a 19. listopadu a 5. a 14. prosince. O dalších termínech a možnostech v roce 2013 se jedná.