Trocha poezie nikoho nezabije, ale někoho přímo potěší...

10 2012 Kultura česky

BO.- žena: Dar pramene…

 

Já na papír hledím omámena V noci jsem měla svatozář

a vlastním zrakům skoro nevěřím... Měsíc mi svítil na polštář

Ten Proud je jak třpytně modrá pěna Pak ale odplul opodál

tak lehoulinký jak z pírek Rajky pápěří Mou svatozář si s sebou vzal

 

Z jeho blyskotání skládám verše pro lidi Měsíci patříš snad i ty

a v metaforách je má Duše schovaná Mezi ty falešné prevíty

Snad i pod tím vzácným hávem všichni uvidí Nejdřív mi nabídneš něžný svit

jak bolestné je projít trním vysvlečena dohana Pak mě tu necháš samotnou žít

 

Proč to bolet musí zní má věčná úvaha Z dálky se ozval sladký hlas

a proč stále žíznivější hltavě pít neváhám Zklamání vyléčí doktor Čas

i když Pramen má chuť slzotoku Zahoď své iluze holčičko

který ústa zalévá mi po většinu roků... V reálu žij aspoň maličko

Já přes krystaly z řezající soli Svět už nevidím

Jsem slepec který v Protékání hněte písně pro lidi Alespoň občas!

 

V. Stibor: Jeden z posledních úsvitů Pocta Jiřímu Ortenovi:

 

Nic není samo sebou Jsem u konce. Jsem ospalý

tvé úsměvy sklouznou Už jenom o málo svých slov se zraním

do misky se slanou vodou do větru rozplynu se jako dým

Chodím ji obden dolévat, poteču do noci a do tmy, do proláklin,

naschvál zapomínám zamknout dveře a pak se vrátím, hrušky pohladím

a přijde-li ten, a svoji bolest posadím si na klín:

co se opře o kliku, Ty, bolesti, jsi měkká jako dlaň

má vyhráno. kterou mne kdysi matka hladívala

V močálech venku je vítr, já jej slyším, vstaň

zasyčí slunce, je mi tě málo, málo jsi mne rvala,

Pnoucí muškáty Je křižovatka, z níž se může jít

z nejvyššího okna buď oklikou, či přímo přes mrtvoly

spustí žebříky. Kudy mám jíti? Nevím kde je klid.

A srdce, náhle přesvědčeno, volí!

 

Ludmila Lojdová: Falešník

 

V noci jsem měla svatozář

Měsíc mi svítil na polštář

Pak ale odplul opodál

Mou svatozář si s sebou vzal

 

Měsíci patříš snad i ty

Mezi ty falešné prevíty

Nejdřív mi nabídneš něžný svit

Pak mě tu necháš samotnou žít

 

Z dálky se ozval sladký hlas

Zklamání vyléčí doktor Čas

Zahoď své iluze holčičko

V reálu žij aspoň maličko

 

Alespoň občas!

 

Pocta Jiřímu Ortenovi:

 

Jsem u konce. Jsem ospalý

Už jenom o málo svých slov se zraním

do větru rozplynu se jako dým

poteču do noci a do tmy, do proláklin,

a pak se vrátím, hrušky pohladím

a svoji bolest posadím si na klín:

Ty, bolesti, jsi měkká jako dlaň

kterou mne kdysi matka hladívala

venku je vítr, já jej slyším, vstaň

je mi tě málo, málo jsi mne rvala,

Je křižovatka, z níž se může jít

buď oklikou, či přímo přes mrtvoly

Kudy mám jíti? Nevím kde je klid.

A srdce, náhle přesvědčeno, volí!

 

( Báseň byla napsána jako předposlední před

uzavřením Ortenova skvělého díla smrtí. )

 

 

Inspirované „Sdělování“, transformující se do lidské poesie, lze chápat jako velmi konkrétní potřebu materializace transcendentálních fantasmat a samotného básníka jako psychopatologa, s obsedantní naléhavostí pitvajícího vlastní nitro, nitro bytosti, svou hmotou ukotvené v delirantním světě „Nenáhod“ .

Nejvyšší Pravda však přesahuje lidskými slovy formulovatelnou výpověď…

BO.

Děkujeme paní Aleně Klímové za spolupráci a za hezký obrázek.