Jsou čížci čípáci?

Když jsem byla před lety v Chicagu, poučili mne tamější Češi, co jsou to čípáci. Řečeno slangem czenglish, odvozeno od angl. slovíčka cheep – laciný. Jsou to tací, co by si „dali pro korunu vrtat koleno“, jak se dřív říkávalo.

Pravda je, že když přišli našinci do zahraničí, bohatstvím zrovna neoplývali. Většinou přišli zcela bez prostředků, bez peněz a měli se co ohánět, aby vůbec přežili. Ale protože jsou ve své podstatě schopní, mnozí z nich se projevili jako úspěšní podnikatelé, mnozí vystudovali vysoké školy a stali se profesory – prý neexistuje např. v USA jediná univerzita, na které by neučili Češi atd.

Ale když si mají předplatit časopis, což obnáší částku podobnou jedné večeři v restauraci, je to problém. Vím, o čem mluvím. Když Český dialog po čtyři léta kupovalo Ministerstvo zahraničí ČR (než se naštvalo na „drzé“ úvodníky) a posílalo jej do světa na ambasády a spolky, v dopisech a později v e-mejlech často stálo: „...náhodou se mi dostal do ruky váš časopis...“

A také si naši čtenáři nechávali okopírovat některé články, aby je mohli ukázat svým známým. Zkrátka čížci, jak se někdy našinci sami nazývají, mají nejradši něco levně nebo zadarmo. O tom bylo už popsáno hodně papíru týkajícího se tématu exilový tisk apod.

Ale nejsou to čížci jen v zahraničí. Proč asi mají tak velké tržby tzv. obchodní řetězce, které po roce 1989 vzaly útokem naši maličkou zemičku? Slevy, slevy, slevy stojí na letácích, v televizi, na tramvajích a hlavně přímo v obchodech, kde to nazývají AKCE. V akci koupíte jogurt místo za 10 jen za 7 korun, nekupte to! Koupíme, radši hned deset! Ale vedle toho ještě... mnoho jiných věcí, které momentálně vůbec nepotřebujeme, čímž naplníme patřičně pokladnu obchodu...

Loni v zimě vyšlo poslední tištěné číslo Českého dialogu s tím, že dále budeme pokračovat na internetu. Vedly nás k tomu především důvody finanční, i když internetové časopisy jsou dnes „trendy“.

Náš časopis je od začátku připravován dobrovolníky, tedy spíše dobrovolnicemi. Nemáme z toho ani tu korunu pro vrtání do kolen, ale musíme zaplatit nájem malé kanceláře, telefon, vodné, stočné, elektřinu a také – světe div se, webové stránky něco stojí. (Včera mne rozesmály noviny, kde stálo, že ministerstvo financí chystá nové webové stránky za statisíce korun), ty naše stojí asi stokrát míň, ale zaplatit se musí...

Z našich dřívějších předplatitelů nám přispělo na další chod přesně tolik dobrých lidí, kteří se vejdou na prsty jedné a půl druhé ruky. Kolegyně ing. Fialková se snaží shánět placenou inzerci, ale když porovnám tu energii za snahu a výsledek od firemních čípáků... nejradši bych jí to zakázala a s časopisem skončila i na internetu. Proč si má milá ženská (ona) v nejlepších letech ničit nervy sháněním pár korun (a nemít čas na dopsání zajímavé knížky Hovory bez hranic) a já (důchodkyně s minidůchodem) se zdržovat s články pro časopis, když mám rozepsaných několik knížek o našich krajanech?

Má někdo z vás nějakou dobrou radu? Sem s ní!