DNA - je moje nebo naše?

Monika Šimůnková je vládní zmocněnkyní pro lidská práva a to je post, ve kterém je každé rozhodnutí diskutabilní. Vzpomeňte si na nekončící spory okolo začleňování Romů do společnosti, které prožili její předchůdci. Mají Romové právo žít po svém nebo je máme nutit, aby se přizpůsobovali ostatním? A když si zvolí tradici, kdo je bude živit? Až tak na dřeň problémů se dokážeme dostat při hodnocení návrhů tohoto úřadu. Paní Šimůnková chce během pár týdnů navrhnout, aby policie měla omezené právo odebírat DNA lidem, kteří „jen“ kradou nebo neplatí alimenty. A tak začala další diskuse...

Lidé obvinění z úmyslných zločinů jsou stejně jako my nositeli genetické informace, která se nedá zaměnit s jinou. V tom jsme si všichni rovni. Oni však budou v „archivu“. Díky předpokladu, že kdo se provinil, může svůj čin zopakovat. Policie má Národní databázi DNA a na jejím základě hledá pachatele těch nejhorších zločinů. Jedním z nejhorších je vražda dítěte a proto se proti navrhovanému omezení postavili rodiče devítileté Aničky Janatkové. Vraha našla policie díky DNA, která byla na Aniččině batohu. Shodovala se s DNA osmkrát trestaného zloděje, který seděl za neplacení alimentů. Pak do sebe začala pasovat jednotlivá fakta...

Kdo rozhodne, že některý pachatel se po prvním odsouzení napraví tak, že už ani nepřejede dvojitou čáru na silnici? Otakar Tomek byl původně zlodějíček - a pak vrah. Odebírání vzorku je jistě zásah do soukromí. Není jediným důkazem, ale nezaměnitelným, který posouvá vyšetřování výrazně dál. A pokud je někdo odchován detektivkami, ve kterých jsou vzorky DNA dodatečně nanášeny na předměty doličné? Opakuji, že to není jediný důkaz pro vinu – ale jak víme z USA, dodatečně zprostí obvinění nevinného. Toho, který ještě nezažil srovnávání DNA v době svého odsouzení.

Podle MF Dnes genetik Roman Hradil (Kriminalistický ústav) uvedl, že v roce 2007 byly odebrány vzorky šestnácti tisícům vězňů a projety databází. A ejhle, tisíc z nich se ukázalo spojených s nevyřešenými případy – včetně vraždy.

Ano, i zločinci mají svá práva. Ať ale prominou – my ostatní máme právo žít v klidu, nebát se o životy svých dětí ani třeba o střechu nad hlavou. A pokud je jim „líto“, že se na ně policie zaměřuje jako na první, tak ať sekají dobrotu! Proto nechci, aby byla ztěžována práce policie. DNA patří k jejich práci stejně jako fotografie nebo otisky prstů. Nepozná se z ní nic víc, než pohlaví a genetická informace. A do databáze má přístup jen čtyřicet lidí!

Abych nezapomněla: v Tomkově fotoaparátu se našly snímky další malé holčičky – udělané až v době, kdy tělo Aničky bylo zahrabáno v lese.

Co tedy s tím?