Na ministerstvu zahraničí se nenašel nikdo, kdo by se omluvil!

Na ministerstvu zahraničí se nenašel nikdo, kdo by se omluvil!

Jan Drábek je kanadský spisovatel, který se narodil v roce 1935 v Praze, jeho otec Jaroslav byl přední pražský právník, který byl v roce 1943 zatčen a poslán do koncentračního tábora Osvětim. Po roce 1945 se otec stal státním prokurátorem v procesu s K. H. Frankem, který byl odsouzen a popraven. Po únoru 1948 se celé rodině včetně staršího syna Jaroslava podařilo odejít do Německa a později emigrovat do USA.

Jan Drábek prošel pestrým životem. V Praze chodil do gymnázia v Křemencově ulici jako Voskovec a Werich, do školy v Poděbradech, kde jeho spolužáky mimo jiné byli Václav Havel, Miloš Forman, Ivan Passer a bratři Mašínové. Vystudoval anglickou literaturu na Americké univerzitě ve Washingtonu, studoval také indologii v Indii, kde se seznámil se svojí manželkou, která se vracela z Tanzánie do Kanady. Sloužil u amerického námořního letectva, pracoval ve Svobodné Evropě, byl učitelem ve Vancouveru, kde žije s manželkou a dvěma dcerami. V roce 1990 – 1992 vyučoval angličtinu a etiku na MZV, v letech 1992 – 1994 byl českým velvyslancem v Keni, v letech 1994 – 1996  šéfem protokolu MZV a v roce 1997 byl velvyslancem v Albánii. Napsal celkem asi 18 knih (celkový počet je nejistý protože některé z nich jsou podstatně pozměněné překlady – Drábek píše v angličtině i češtině).

Tento rozhovor je především na základě dosud nevydaného anglického rukopisu jeho nové knihy Vladimír Krajina: Hero of European Resistance and Canadian Wilderness (Hrdina evropského odboje a kanadské divočiny). Knihu vydá v říjnu tohoto roku nakladatelství Ronsdale Press ve Vancouveru.

Honzo, já jsem si tě vždy vážil, že jsi ve svých knihách i v osobním životě říkal vždy pravdu a nebál se vyslovovat kritické názory. Nicméně časopisu Týden jsi řekl, že se domníváš, že tvá matka se vyspala s gestapákem, aby tvého otce dostala z koncentračního tábora. Tos musel říkat ironicky, protože v knize o Krajinovi naopak píšeš, že Krajina zařídil propuštění otce.K0rajina měl lví podíl na tom, že táta válku přežil. Svou výpovědí dosáhl toho, že gestapo tátu 0odvolalo z Osvětimi, kde by jinak zcela jistě zemřel. Z jeho transportu byl jediný, který to přežil. Ovšem pak bylo nutno podniknout jiné akce, aby tátu Němci neposlali zpátky do koncentráku. Nakonec ho dokonce pustili z vězení. A v tom hrál hlavní roli gestapák Gall. Mimochodem táta napsal román o takovém případu, kde manželka tímto způsobem svého muže zachránila. Byl vydán u Škvoreckých a později i v Praze. Jmenoval se Podzemí.

- Je bezesporu, že Vladimír Krajina od roku 1942 až do svého zatčení 31. 1. 1943 odeslal do Londýna na 20 000 cenných zašifrovaných zpráv (tedy 50 v průměru denně) a 6 000 jich obdržel. To je neuvěřitelný výkon, hodný obdivu, když přitom, odloučen od rodiny, se neustále musel přemisťovat a měnit úkryty. Bylo to vůbec realistické?Bylo. Krajina totiž začal své depeše posílat už v roce 1939. A v šifrování a dešifrování mu pomáhali jiní, včetně jeho manželky.

V knize se píše, že V. Krajina byl proti atentátu na Heydricha a byl nedůvěřivý ke spolupráci jeho odbojové skupiny Úvod a vojenské skupiny Obrana národa. Myslíš, že to bylo kvůli utajení, nebo, jak Václav Černý píše v knize Pláč koruny České, že Krajina měl autorativní tendence?  Takové tendence nesporně měl, ale ty mu také často pomohly, když bylo nutno dělat rychlá rozhodnutí. V jeho případě byly většinou správné. Na druhé straně vojáci občas jednali nejen hrdinně, ale také poněkud nezodpovědně. Vzpomínám si, jak jeden ze slavných Tří králů si na ulici nechal od gestapáka zapálit cigaretu a pak ho o tom den nato informoval koresponďákem. A Marie Krajinová mně kdysi vypravovala, že když se s Morávkem procházela pražskými ulicemi, aby mu vyřizovala zprávy od jejího muže, tak si Morávek občas hvízdal na hlaveň své pistole.

- Když byl zatčen školní ředitel Hlaváček, u kterého se také Krajina ukrýval, řekl gestapu, že prozradí parašutisty a Krajinu za cenu, že jim nebude ukřivděno. I když gestapu šlo o vypátrání dalších informací, překvapilo mne, že gestapo na tuto nabídku v roce 1943 přistoupilo a Krajina, kterému se nepodařilo se otrávit, oproti parašutistům, nebyl mučen. Jaký je tvůj názor?To řešení nabídlo gestapo, ne Hlaváček, který se dokonce krátce před tím pokusil o sebevraždu. A gestapo Hlaváčkovi hrozilo, že jeho vesnici stihne osud Lidic, když to nepříjme. Tady je také nutno uvážit, že v té době už Němci ustupovali na všech frontách a Frank, který rozhodně nebyl žádný blbeček, si hleděl nechat otevřená zadní dvířka. A jak je dnes vidno, Frank Krajinu v jistém slova smyslu obdivoval.

V knize cituješ gestapáky Nachtmanna a Leimera, kteří vezli Krajinu do Pečkárny, že „nyní vše bude v pořádku a že brzy uvidí svoji ženu, která byla propuštěna z koncentráku“. Výrok se mně zdá téměř neskutečný, zvláště když Frank a zástupce říšského protektora Daluege nabídli Krajinovi vysoké místo v protektorátní vládě, což Krajina odmítl, ale rok předtím byl popraven předseda protektorátní vlády generál Eliáš.Cituji zde Krajinu samotného. Ovšem ta nabíka přišla až poté, co Krajina dorazil s gestapáky do Prahy. A Eliáš byl zatčen a  odsouzen k smrti za stanného práva vyhlášeného Heydrichem. Tady platí má odpověď k předešlé otázce: v roce 1943 to už byla jiná éra.

- Po odmítnutí nabídky Krajinou, tento se stal čestným vězněm Franka v Terezíně, kde žil spolu s Hlaváčkem odděleně od ostatních vězňů, v podstatě až do konce války, kdy se mu gestapák Leimer vzdal. I když chápu, že Němcům šlo o alibi po válce, přesto je to aranžmá k neuvěření.Uznávám, že se to opravdu na první pohled zdá neuvěřitelné. V té době se ale už Spojenci vylodili v Normandii a osvobodili Paříž, Stauffenberg se pokusil o atentát na Hitlera, který byl málem úspěšný, a Svobodova armáda vstoupila na československé území.

Po válce z výše uvedených důvodů byl Krajina státní komisí vyšetřován, byl ale zproštěn všech obvinění a i Frank se o Krajinovi vyjádřil velmi obdivně, že se nezpronevěřil svým názorům a nepoddal se. Někteří ale vyjádřili pochyby, protože chování gestapa vůči němu nemá srovnatelnou obdobu. Proč si myslíš, že měl takové ohromné štěstí?Nevím, kteří jsou ti „někteří“ mimo snad komunistů. (Mimochodem ta státní komise, o které mluvíš, měla taky jednoho člena jmenovaného komunisty). Těžko uvěřitelné to nesporně  je, ale ještě jsem neslyšel výpověď  žádného věrohodného svědka, který by předložil důkazy, které by to  dokázaly popřít.

Po válce se tvůj otec stal generálním prokurátorem, který žaloval Franka, a Krajina se stal generálním tajemníkem národních socialistů. To, že přijal prezident Beneš demisi nekomunistických ministrů, s výjimkou Jana Masaryka, který demisi nepodal, je považováno za kardinální chybu nemocného prezidenta. Jistě jsi s otcem o celé situaci po 25. 2. 1948 mluvil. I když KSČ získala ve volbách 40 procent hlasů, přesto neměla většinu. Jak myslíš, že situace mohla být zachráněna?Ono těch nekomunistických ministrů, co ji nepodalo, bylo víc – třeba sociální demokrat Václav Majer. Čtyřicet procent stačilo k tomu, aby komunisti získali klíčová ministerstva: vnitra, informací a obrany (pod velením kryptokomunisty Svobody). Ale demokratičtí ministři nebyli zase žádní naivkové (jak je často naši soudobí historici popisují).

- Podle mého táty hráli prostě na čas a doufali, že se Západ vzpamatuje. On se taky vzpamatoval, ale až po pádu Československa. Takové věci jako Trumanova doktrína pomoci Řecku a Turecku, vzdušný most do Berlína a vznik organizace NATO byly reakce na ztrátu Československa. Před nedávnem jsem si to všechno znovu prostudoval a napsal o tom sérii článků pro časopis Nový Polygon. Dle mého názoru byla zde ještě určitá šance pro záchranu demokracie v létě 1947 když Stalin zakázal Československu přijmout Marshallův plán. Ne už však v únoru 1948.

To, že tvůj otec a Vladimír Krajina odešli hned po únoru 1948 do exilu, muselo být správné rozhodnutí, kterým si zachránili životy nebo mnoho let komunistického kriminálu.

- Můj otec tak prozřetelný nebyl. Jak oceňuješ rozhodnutí tvých rodičů?Vysoce. Táta a jeho přítel Krajina ovšem měli „výhodu“ v tom, že už jeden totalitní kriminál okusili. Horší to bylo s jejich kamarádem ministrem Drtinou, který neměl rodinu a snažil se s touto národní tragedií vyrovnat sebevraždou, která se mu ovšem nepodařila. Pak strávil dvanáct let v kriminále.

V knize popisuješ podrobně život Vladimíra Krajiny a jeho rodiny v Kanadě, kde se Krajina postupně stal řádným profesorem na univerzitě, jeho znalosti botaniky a lesnictví jsou všeobecně vysoce oceňovány. Co je podle tvého názoru největší vědecký přínos prof. Krajiny pro Kanadu a vědu obecně?Krajina je otcem systému ekologických rezervací v Britské Kolumbii, který je dnes používán v celém světě. Je to provincie, která co do přírody je jednou z těch nejbohatších na světě. Dnes je jich zde 152. Jedna z těch největších je na ostrově Haida Gwaii a je také po něm pojmenována. Než však se o těchto rezervacích vůbec dalo mluvit, musela být zdejší příroda náležitě ekologicky zmapována a o to se zase hlavně zasloužil Krajina s jeho oddanými studenty. Mimochodem co do velikosti by se do Britské Kolumbie vešly tři Japonska.

- Bylo jistě pro Krajinu zadostiučiněním, že se podíval po roce 1989 do své původní vlasti a že byl prezidentem Václavem Havlem vyznamenán vysokým vyznamenáním Bílého lva. Zemřel 1. 6. 1993 ve věku 88 let. Mohl bys na závěr hodnocení tohoto významného vědce, odbojového pracovníka s velkou dávkou štěstí a politika, shrnout jeho život v epilogu?Patřil k evropské větvi té Velké generace, kterou tak pojmenoval americký žurnalista Tom Brockaw. Ti vyhráli tu nejstrašnější válku dějin a zároveň se zasloužili o to, aby se už žádná další světová válka nekonala.

A na závěr otázku k tobě: prošel jsi pestrým životem. Co v tomto životě považuješ za životní štěstí a uspokojení a na co naopak bys nejraději zapomenul?

- Aha, tak tohle je ta nejtěžší z tvých otázek. Tím největším životním štěstím je nesporně to, že jsem našel přímo úžasnou partnerku do života. A nejraději bych zapomenul na to, že jsem se vrátil do Československa  pomáhat v jejím přechodu mezi slušné společnosti a oni mně tam tuhle báječnou partnerku svou neschopností skoro zabili. A na ministerstvu zahraničí dodnes v sobě nikdo nenašel tolik síly, aby se omluvil.

Děkuji za rozhovor a přeji úspěch tvé knize.

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Miloše Šuchmy:http://czechfolks.com/plus/category/autori/milos-suchma/ [6]

Fotografie pro CzechFolks.com © z archívu Jana Drábka