Prapradědeček a jiní z mé rodiny 2. část seriálu

Jak to, že se moji předkové vystěhovali z Čech do Ruska a pak zase zpátky?

Ze starých fotek, které si tak rád prohlížím doma u babičky, vybírám pro soutěž EUSTORY portrét vysokého štíhlého muže v uniformě s bílými vousy. Je to můj prapradědeček po přeslici František Alexandr Hofman a nemá uniformu vojenskou. Prapraděd byl profesorem matematiky a němčiny na Sevastopolském reálném gymnáziu a je oblečený do uniformy ruského státního rady v oboru školství. František Alexandr Hofman pocházel z rodiny českých vystěhovalců z Příbrami.

V druhé polovině 19. stol. se příbramský poštmistr a první starosta Sokola (založen okolo roku 1862) František Hofman znelíbil rakouským úřadům, a ty mu ztěžovaly život natolik, že se i se skoro celým příbuzenstvem rozhodl k emigraci. Rodina se vystěhovala do carského Ruska.

Tam se její část úplně poruštila a také přestoupila k pravoslavné církvi. Pod novým ruským jménem se tito čeští krajané usadili v Gelendžiku na Kavkaze, ale o této poruštěné větvi našeho rodu moje babička nic neví, rodiny se nestýkaly.

Otec mého prapradědečka jméno nezměnil. Měl syna Františka Alexandra, který se zřejmě narodil ještě v Čechách, a měl-li ještě další děti, není známo.

Františku Alexandrovi se v Rusku dostalo pedagogického vzdělání. Ačkoli získal aprobaci středoškolského profesora, učil zpočátku na vesnické jednotřídce v Petrikovce na Ukrajině. Profesorské místo na střední škole získal teprve poté, kdy jeho žena pochopila, že úředníci stále opakovaným „Nado ždať (je potřeba čekat)“ myslí „Nadož dať! (je třeba dát)“. Když vyhověla, šlo všechno ráz na ráz. Bez zajímavosti není ani, jak se František Alexandr ke své bystré ženě (mé praprababičce) Olze dostal.

Tajemství praprababičky

Začátek jejího života zahaluje tajemství, bylo tehdy „tabu“ a nemluvilo se o něm. Šlechtična Olga Ivanovna Mezenceva byla úplný sirotek a ani její vnučka (moje babička Ludmila) se nikdy nedozvěděla, co se vlastně stalo. Z různých náznaků předpokládá, že došlo k jakési tragédii. Ví jen, že se šlechtického sirotka dle tehdejších tradic a zvyklostí ujal maršálek tamní šlechty Starov.

Starovovi Olgu dobře vychovali a také hleděli, aby ji výhodně provdali za mladého velkostatkáře. Těsně před svatbou si však Olga na popud kamarádek nechala hádat od cikánky budoucnost. A ejhle, cikánka pověděla, že Olžin snoubenec má s místní venkovankou několik dětí a svatbou chce vyzískat prababiččino věno. Budoucí nevěsta to řekla doma, adoptivní rodiče Starovovi nechali záležitost prošetřit – a byla to pravda!

Olga ze vzdoru pravila, že se provdá za prvního muže, který se jí zalíbí při nedělní mši. V noci se jí zdálo o muži v pruhovaných kalhotách a v kostele pak takového člověka skutečně uviděla. Nebyl to nikdo jiný, než můj prapradědeček František Alexandr Hofman.

Skutečně se vzali a narodily se jim děti Alexandr (umřel na záškrt jako malé dítě), Michal (můj pradědeček), Věra a nejmladší Jelizaveta neboli Alžběta či Líza.

František Alexandr je pochován v Sevastopolu, kde mu jeho syn Michal Hofman nechal postavit drahou honosnou hrobku. Mluvil o ní dokonce jeden rodinný známý v Anglii. Jenže komunistický Sovětský svaz učinil ze Sevastopolu uzavřené město, a tak ani babička hrobku nikdy neviděla. Praprababička Olga Mezenceva později odešla do Československa, kde těsně před druhou světovou válkou umřela a je pochována na pražských Olšanech, kde leží spousta ruské pobolševické emigrace.

Praděda carský námořní důstojník

Druhorozený syn Františka Alexandra a Olgy, můj pradědeček Michal Hofman, byl námořní důstojník. Po průmyslové škole v Dněpropetrovsku absolvoval se stříbrným odznakem Vysokou námořní technickou školu v tehdejším hlavním městě Ruska Petrohradě na ostrově Kronštadt.

Ačkoli byl určen za hlavního inženýra na carské jachtě, po vypuknutí první světové války odmítl, a tak byl přeložen z Baltu k černomořské válečné flotile. Stal se hlavním inženýrem nejprve na křižníku a poté na torpédoborcích Gněvnyj a Groznyj. Na Gněvném bojoval s německými křižníky Breslau a Geben, Gněvnyj dostal zásah a uvázl v tureckém minovém poli u Dardanel. Pradědeček Michal byl těžce raněn střepinou dělostřeleckého granátu, ale i se šrapnelem zaseknutým v páteři dokázal řídit opravu díry v boku lodi, kudy pronikala voda, opravy strojů, generátoru. Přimět námořníky k práci tak, že do rozednění mohl torpédoborec vyplout a úspěšně uniknout z minového pole. Pak pradědeček ztratil vědomí. Palubní doktoři už pradědečka ani neoperovali a prababička dostala zprávu, že její syn Michal padl.

Na pevnině lékaři pradědečka operovali, ale šrapnel, který zůstal v páteři, mu už navždy tlačil na míchu a způsoboval různé problémy.

Za to, že zachránil torpédoborec a celou posádku před jistou zkázou, dostal fregatní kapitán Michal Hofman nejvyšší vyznamenání – Řád svatého Jiří se šlechtickým titulem pro svou osobu, zlatou námořní šavli a kord.

Po vítězství bolševiků

Jenže žádné zásluhy nebyly později carským důstojníkům nic platné. Zprvu vypadala bolševická myšlenka pokroková a spravedlivá a pradědeček s ní sympatizoval. Na první sjezd sovětů jel jako zvolený zástupce černomořského námořnictva. Mezitím se ale mezi důstojníky černomořské flotily stále více zatýkalo. Mnozí pradědečkovi přátelé se ocitli v žaláři, s čímž se nemohl smířit, tak využil důvěry bolševického vedení, aby pomohl uvězněným carským důstojníkům na svobodu. Tím si sám vysloužil odsouzení k smrti. Naštěstí se jeho námořníci včas dozvěděli, že má být zatčen a pomohli mu k útěku.

Pradědeček pak bojoval proti bolševikům, zúčastnil se bojů s bělogvardějci a nakonec se octl v internaci na pověstné turecké Galipoli, kde jen málokdo přežil. Na památku mu zůstal černý, bíle orámovaný kříž, že přežil a prožil anabázi na Galipoli.

Emigrace

Pradědečkovi se nakonec podařilo emigrovat na obchodní lodi Daland do Marseille. Kapitánem Dalandu byl pan Podgornyj, který se později usadil v Praze a jeho žena - lékařka měla v pražských Dejvicích praxi.

Na lodi jela i Michalova sestra Věra, ale na Krymu, kde panoval v té době strašný hlad, zůstala prababička a její vnučky – Věřiny dcery. Michal pro rodinu zařídil tzv. Hooverovy zásilky – potraviny. Moje babička Ludmila našla dopis, v němž strýc obviňuje Michala, že odvezl tetu z Ruska, a aby se vrátila. Michal Hofman mu v dopise domlouvá, že tetu v Rusku nic dobrého nečeká, protože je tam hlad a bída. Naopak, že zařídí vše potřebné na úřadech a je nutno si pospíšit, dokud si může dovolit zaplatit babičce i oběma holčičkám cestu do Československa. Ačkoli bylo vyřizování na úřadech složité, nakonec splnil, co slíbil.

Zpátky v Čechách

Po všelijakých peripetiích „přistěhovalecké“ rodiny v Plzni, se v roce 1960 babička Ludmila přestěhovala do Prahy. Na Olšanech nosíme květiny ke dvěma hrobům. V jednom je pochována praprababička Olga Mezenceva a její syn Michal Hofman se svou ženou Marií. V tom druhém leží pradědečkova sestra Věra, rozená Hofmanová a její druhý manžel, prof. Alexandr Fedorovič Novickij, který byl v Praze ředitelem ruské emigrantské vysoké školy železniční. Za první světové války byl v Rusku vojenským velitelem všech železnic v hodnosti generála. A o kousek dál je hrob se jménem Starov – je to člověk, který adoptoval naší prapraprababičku baronku Annu von Ramser.

Matěj Hužvár