Ostatní světy - O ženách nejen pro ženy

Hra s detektivní zápletkou, okořeněná humorem je konfrontací světa minulosti a současnosti. Osudy žen viktoriánské doby, jejichž životy mění podřízenost, závislost, lpění na rodině, a proto bojují za svou svobodu, se střetávají s osudy těch, které rovnoprávnost a svobodu přeženou, až ztrácí schopnost žít - v páru.To sleduje britská autorka Kate Atkinsonová s ironickým nadhledem: nikoho neodsuzuje, nikomu nefandí.

K napsání jediné divadelní hry se dostala prozaička a držitelka literární ceny Whitebread díky režiséru J. Tiffanyho: napsala krátkou dramatickou skicu Nice pro jeho Traverse Theatre. Divadelní hru ji zadal v roce 1966. Věděl jen, že se má odehrávat v jediném pokoji, že tam má být i duch. Nejdůležitější byl název: Opuštěnost (Abandonment). První verze-souvislý text vznikl týž rok, jenže Tiffany chtěl dialogy – aby byl dráždivý. Po období pokusů a omylů vznikla druhá verze: bez popisů/komentářů, třetí verze, pak pracovní pro scénu – vždy neoproštěny od poznámek. V páté eliminovala veškeré scénické poznámky. Konečně roku 2000 vznikla verze šestá, začaly čtecí zkoušky, pokračují veškeré ostatní. Ještě ten měsíc byla předpremiéra, začátkem srpna uvedení hry. Pak se doslova rozeběhla po světě.

Do češtiny ji přeložila Dana Vlčková. Byla uvedena v Divadle Jiřího Mirona v Ostravě (2008) již tehdy pod názvem Ostatní světy. V červnu 2012 ji jako druhou českou premiéru uvedlo pražské divadlo ABC. Prolínání dvou časových linií a chytrý anglický humor hry je velmi lákavý: nejen pro samotného režiséra Radovana Lipuse. Stejně tak jiskření různorodých ženských charakteristik pro herečky E. Pacolákovou, D. Batulkovou, D. Syslovou, S. Jachnickou, V. Gajerovou, R. Fidlerovou, D. Choděrovou a H. Hornáčkovou, do nichž vstupují jako by nečekaně i mužské protějšky: A. Procházka, L. Veselý a P. Klimeš - zde samozřejmě v roli slabších: do počtu i svými argumenty."Ženy v sobě obecně mají více citlivosti vůči světu, ale když se to "povede", mají silnější i ten druhý pól všeho temného a krutého. Dokáží, nejen slovem, neuvěřitelně hluboko a přesně zranit, šlehnout, jedovatě zasáhnout. A obě polohy tato hra nabízí," říká sám režisér.

Sebevrah

Z outsidera celebritou

Nikolaj Erdman (1900 - 1970) vyrůstal v Moskvě v rodině pobalstkých němců. Do literárních kruhů ho uvedl jeho bratr - scénograf Boris, Nikolaj byl inspirován především Majakovským. Vytvořil svou nejdelší a nejoriginálnější básnickou prózu Autoportrét. Roku 1924 nabídl režisérovi V. Mejercholdovi svou první divadelní hru Mandát (naznačila směřování jeho literárních děl). Na ni navázal právě hrou Sebevrahem (1928): kritikou označena za jednu z nejlepších her v sovětském období - za "velkolepou směs směšného a vznešeného". Oficiálními orgány nebyla kladně přijata, pokusy o jeji dramatizaci byly mařeny cenzurou. Byť na přímluvu Stanislavskéhl byla hra povolena, vzápětí byla zakázána.

Po "odstavení" od divadla se Erdman věnovat filmovým scénářům. Zaujal především jeho první zvukový film - hudební komedie Celý svět se směje (1933). Po oslavě v Kremlu s kolegovou recitací jeho satirických bajek o Stalinovi byl Erdman s definitivním zákazem působení v Moskvě zatčen a poslán do vyhnanství. Po válce se vrátil k filmu. Věnoval se libretům ke koncertům i operetám, scénářům k filmům, například Dvanáct měsíčků, Sněžná královna a dnes již kultovní pohádce Mrazík i k animovanému filmu pro děti Hej, počkej zajíc.

V ústraní žil do roku 1964. Herec a režisér J. Ljubimov ho přizval ke spolupráci s tehdy založeným divadlem Na Tagance a poté pracovali na několika inscenacích. N. Erdman plánoval napsat pro divadlo hru, kterou by navázal na své hry ze dvacátých let, ale k realizaci již nedošlo. Sebevrah je nejvýraznější Erdmanovou divadelní hrou, která tvoří zvláště pro ruskou literaturu přímou spojnici mezi gogolovským satirickým dramatem a absurdním divadlem.V československé premiéře ji uvedlo v roce 1987 Satirické divadlo Večerní Brno v překladu A. Morávkové a režii J. Janíka, o rok později byla hra inscenována v překladu J. Zábrany a režii J. Schmida ve Studiu Ypsilon s O. Kaiserem v hlavní roli. Roku 2009 překvapilo její nové, kontroverzní pojetí P. Kheka a P. Mikesky v Městském divadle Mladá Boleslav. Nyní hru uvádí pražské divadlo Rokoko.

Hlavní hrdina hry Podsekalnikov (J. Hána) přichází na to, jak se může proslavit: vlastní smrtí. Je nezaměstnaný, a tak se cítí bezcenný i frustrován tím, že ho živí vlastní žena (Máša Málková) a je stále na očích tchýni (L. Termerová). I soused (P. Juřica) usoudí, že by měl svou bezcennost a trápení své i svojí rodiny zhodnotit: zabít se. Když svůj záměr zveřejní, začnou se objevovat nejrůznější existence (role pro: J. Vlasáka či J. Szymika, S. Lehkého, R. Kalvodu, L.Roznětínského, R. Hájka či Z. Kalinu, V. Janků) a podsouvají mu každý svou úžasnou ideu (ve vlastních očích), pro níž by měl hrdina zemřít. Jen když to nebude nikdo z nich. Podsekalnikov je však čím dále tím méně přesvědčen o tom, že se má tzv. "odebrat na onen svět". Pokud je oslavován, hřeje se na výsluní – čím více se však blíží okamžik jeho smrti, tím méně se mu chce zemřít. Avšak: slib je slib. V rozjetém obchodu se smrtí a s idejemi jsou nastoleny mnohé velmi překvapivé momenty a situace. Z nich pochopíme, že ani v současném světě nemůžeme spáchat sebevraždu bez důsledků, ani bez (politických komentářů).Obě hry doporučujeme ke zhlédnutí – autentickými výkony herců jsou velice aktuální.