Jak rád jsem žil …

Když inspirativní časopis GEMMA v roce 1995 ve speciální části Ke kořenům uzdravování uvedl několik rozhovorů s MUDr. Vladimírem Vogeltanzem, čtenář se po letech dozvěděl o průkopnickém díle MUDr. Ctibora Bezděka (10. 3. 1872 – 22. 2. 1956) Etikoterapie i s povzdechnutím redaktora časopisu: „Kolik dobra mohla Bezděkova kniha vykonat, kdyby bývala mohla vycházet v minulých desetiletích!“

Kniha byla napsána věřícím člověkem, lékařem a filosofem. Závislost člověka na poměru jeho duše k vlastnímu tělu, k bližnímu, k Bohu – to jsou základní předpoklady pro úspěšnou léčbu a uzdravení. Bezděkovi se jednalo o správné pochopení psychosomatické medicíny, opřené o etické normy, pramenící z víry v existenci reálného vyššího principu mravního. Provede-li nemocný ve své duši obrat od zlého k dobru, nastane s velkou pravděpodobností obrat k lepšímu i v jeho zdravotním stavu. Samotné kapitoly knihy – Vztah mravních zásad k hygieně a terapií, Víra v Boha, Cesta k Bohu, Modlitba jako prosba, Lékař knězem (vnitřní význam nemoci), Přiblížení se k Bohu a lékařství – dávají odpověď na otázku, proč na opětné poválečné vydání Etikoterapie český zájemce čekal dlouhých čtyřicet osm let.

Jak bylo dáno, že kniha jednou znovu najde svého nakladatele, bylo také dáno, že jejího autora budeme jednou moci blíže poznat díky jeho Autobiografii, kterou začal psát po druhé světové válce. Při domovní prohlídce v roce 1953 mu rukopis zabavila StB a veškeré „polistopadové“ pátrání v Archivu Ministerstva vnitra bylo liché. Pomohla náhoda, či tomu právě tak mělo být. Když do rodinného domku v Senohrabech, kde MUDr. Bezděk od roku 1950 žil a také 22. února 1956 zemřel, začala zatékat při dešti voda, došlo v roce 2001 na zásadní opravu střechy. Jaké bylo pro rodinu překvapení, když v půdním úkrytu objevila poschovávané, časem zdevastované průklepové papíry jeho Autobiografie.

Přemysl Pitter v nekrologu volil tato slova: „MUDr. Bezděk měl všecky vlastnosti člověka Božího a pravého lékaře duší i těl. Byl vtělená srdečnost. V něm odchází jeden z posledních svědků onoho rozmachu duchovního, jímž se vyznačovala generace Masarykova.“

Zdeněk Pousta

Academia, edice Paměť, 2011, 888 s. Obrazová příloha. Editorka Olga Bezděková