Fotografie i obrazy v galerii Rudolfinum

Shirana Ahanbazi – nepřehlédnutelná osobnost současné fotografie. Inspirována zátiším květin a přírodnin holandské malby 17. století vytváří v kombinaci s vlastními fotografiemi portrétů a krajin barevná a černobílá zátiší geometrických útvarů a předmětů. Motivují ji i dějiny výtvarného umění, aniž podléhá sentimentu. Hraje si s „barvami, subjektivností a touhou po nekonečnu“, aniž je romantická. Do podvědomí veřejnosti vešla fotografickým souborem Dobrá slova, když se v letech 1998 – 2003 vracela do své vlasti: Iránu. Zachytila důvěrně známé prostředí již s určitým odstupem, elegancí, nenuceností a současně se závažností i obrazovou průzračností – ve struktuře domoviny. Stejně tak soubory s mnoha jiných míst světa, například Painted Desert, Mir.

TAKŽE ZNOVA (Malá galerie Rudolfina) čítá osmnáct fotografií a maleb autorky. Fotografické zátiší je tradiční technikou malby reklamy na fasádu domu zachyceno na plátno. Nefotografickou technikou je i ručně tkaný koberec na zakázku. Umělkyně namísto kulturních tradic rodné země užívá tzv. posunutého obrazového kódu k formulaci toho, v jakých intencích se pohybuje svým uvažováním o možnosti „zobrazení fotografického obrazu“. Umělkyně se najít odpovědi na otázky, například je-li pravdivější snímek černobílý či barevný, je-li přenesení zachycené tváře do struktury látky ústupovou cestou od reality k abstrakci či jde o překódování fotografického zrna, je-li její fotografie protestem či cestou k osvobození od služebnosti reprodukce, je-li zachycení foto momentu jedinečné a hodné úžasu či je pomíjivé.

Teoretici a kritici nešetří úvahami o autorčině barvitém vnitřním světě a pohledu, hlubokém osobním vztahu k místu, odkud odešla a k místu, kde žije nyní. Její poslední díla se posunula k motivům univerzálním, abstraktnějším, intimnějším. Zpodobňováním okolního světa nám dříve ukazovala svou mentální stránku. Dnes abstraktně kosmickými foto-obrazy předkládá otázky našich životů v reálném světě.

DOLY / HUTĚ – devadesát pět černobílých fotografií Bernda a Hilly Becherových.

Patří mezi nejvýznamnější představitele německé poválečné fotografie. Nejen kvůli monumentálnímu dílu, ale i díky mimořádnému světovému úspěchu žáků düsseldorfské fotografické školy, kterou založili. Jako průkopníci konceptuální fotografie ovlivnili několik generací německých fotografů. Spolupráce obou se datuje od roku 1957: spojila je fascinace svébytným tvarem technických objektů a staveb. Historiografický přístup a snaha uchovat v paměti mizející formy se vyvinul později. Becherovi se obraceli k předválečné tradici, inspirovali se také sociálními tématy 20. a 30. let, zejména pak meziválečnými avantgardními směry „nové věcnosti“. Objekty, které se jim podařilo povýšit na autonomní estetické objekty, připomínají průčelí středověkých katedrál, dojem ještě umocňuje charakteristická strohost a chladná dokumentárnost snímků. Střízlivost je základem objektivního přístupu k námětu ve snaze o co nejobšírnější a nejobjektivnější svědectví. Proto se jim podařilo Řadou přísných pravidel, podmiňujících sestavení série objektů a motivů, se jim zdařil určitý typologický systém: objekty seřadili do jakési síťové linky – se zvýrazněním individuálních prvků u budov stejných funkcí.

Vystavený soubor tzv. industriálních krajin je určitým typem černobílých obrazů.

Nejde však o zobrazení architektonických děl, ale o situování provozu těžkého průmyslu v urbánním a krajinném kontextu. Základem vystavené kolekce jsou díla objektů z Porúří. Pro umělce od počátku šedesátých let silné téma. Jím sledovali zobrazování areálů do nejmenších podrobností, například dolů Hannover v Bochumi, Zollern v Dormundu či Concordia v Oberhausenu. Doplňují je snímky z oblasti kolem města Seigen v Severním Porýní-Vestfálsku, z Velké Britanie, Francie, USA.  V souladu se záměrem obou umělců – vyvstal v porovnání pohledů plně jazyk industriální architektury, jak se v průběhu plného století vyvíjel bez ohledu na regionální či státní hranice.

Entuziasmus, s nímž Becherovi naplňují svůj koncept, dokládají nejlépe jejich vlastní slova: „Vzrušení, které pro nás toto téma představuje, spočívá ve skutečnosti, že se stavby s principiálně stejnou funkcí vyskytují v tak rozličných formách.“