Příběh velkého milostného citu geniálního skladatele Zdeňka Fibicha a mladé nadané Anežky Schulzové

7-8 2002 Dějiny česky
obálka čísla

Vraťme se na konec 19. století. Byla to doba rozkvětu české společnosti, ale i doba sporů mezi Staročeskou a Mladočeskou stranou, doba dostavby a znovuobnovení Národního divadla po ničivém požáru, doba úspěšné Národopisné výstavy, ale zároveň doba nazývaná viktoriánská, po anglické panovnici, kdy i poodhalený dámský kotník při nastupování do kočáru byl prohřeškem proti dobrému mravu. Zároveň kvetly veřejné domy a onemocnění syfilidou bylo příčinou tragického konce mnohého významného muže. Společnost formálně uznávala naplnění fyzické lásky pouze v manželství a většina společnosti se pokrytecky tvářila, že tomu tak skutečně je.

S jednou osobností mého vyprávění jsem se setkala, aniž bych tušila svoje pozdější zaujetí osudovým přátelstvím Zdeňka Fibicha a Anežky Schulzové. V době mých studií na gymnáziu v Mladé Boleslavi byl ve středu města nádherný starý hřbitov obklopený zdí, do něhož se vstupovalo krásnou barokní branou. Dávno se tam nepohřbívalo, ale na mou romantickou dospívající mysl zvláštním kouzlem působily tiché, opuštěné náhrobky, vysoké stromy, kostelík stojící nad vysokým srázem řeky. Na konci aleje u jeho zdi má jednoduchý hrob matka Bedřicha Smetany.

Avšak my, žáci mladoboleslavských středních škol, jsme putovali jak velela tradice ke hrobu "Latinské babičky". Tato žena mívala na bytě studenty, pečlivě a laskavě se o ně starala. Jeden z nich, pozdější profesor a spisovatel F. Schulz ji zvěčnil ve stejnojmenné knize. Generace se k jejímu hrobu chodily zpovídat ze svých studijních úspěchů či neúspěchů, z prvních šťastných i nešťastných lásek nebo jenom tiše posedět na lavičce skryté v keřích. Žel socialistické přestavbě padla za oběť nejenom zeď kolem hřbitova, ale i krásná barokní brána. Tak byla zcela zničena intimita tichého kouta uprostřed města a věřte, že se tam dnes bojím zastavit, nevím ani nepadl-li vandalům za oběť i náhrobek "Latinské babičky".

Vraťme se k našemu příběhu. Je zároveň krásný i tragický. Skoro celý se odehrál v blízkosti mého pražského bydliště na Novém Městě pražském ve "Vojtěšské čtvrti" a na ostrově původně zvaném Barvířský, později na počest matky císaře Františka Josefa I. Žofín a od roku 1925 na památku Slovanského sjezdu, který se tu konal v bouřlivém roce 1848, je znám jako Slovanský. Vznikl až v 18. století. Záhy se stal oblíbeným místem zábav Pražanů, stál tam hostinec a vila, v níž v druhé polovině 19. století bydlel se svou rodinou profesor F. Schulz. Velkou radost měli z hudebně a literárně nadané dcery Anežky, která se narodila 23. dubna 1868. Rodiče se starali, aby se jí dostalo dobrého vzdělání.

Rodina profesora Schulze se účastnila společenského života Prahy a jejich dům na Žofíně byl často místem, kde se setkávaly osobnosti světa vědy a umění. Není proto divu, že učitelem hudby dospívající Anežky se stal skladatel Zdeněk Fibich. Byl vedle Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka nejmladším z trojhvězdí českých skladatelů. Narodil se 21. prosince 1850 ve Všebořické myslivně. Kam paměť sahala, byli jeho předkové a příbuzní lesáci. On sám až do konce života přírodu, zvláště les, miloval. Záhy se projevila jeho geniální hudebnost -- ve dvanácti letech složil chrámový sbor a jako patnáctiletý měl mezi čtyřiašedesáti skladbami i první symfonii. Rodina, především uměnímilovná matka, rodem z Vídně, se starala o to, aby se synovi dostalo vzdělání nejenom hudebního. Navštěvoval školy ve Vídni, Praze, Lipsku, kde si zamiloval Bacha a Schumanna. V osmnácti letech okouzlil jako pianista Paříž, odtud odešel studovat skladbu do německého Mannheimu. Jak je v Čechách zvykem, přes nesporný talent a úspěchy v cizině, nenachází doma uplatnění, a proto odešel do litevského Vilniusu. Následovala ho i jeho mladá manželka Růženka Hanušová. Ta za rok po narození dvojčat umírá. Zdeněk Fibich se vrací do Prahy a podle přání zemřelé ženy se žení s její starší sestrou Betty. Ta je v té době již známou zpěvačkou Prozatímního, později Národního divadla. Byl to patrně sňatek z rozumu, manželství bylo až do osmdesátých let spokojené, zdá se, že talenty se doplňovaly. Některé z ženských postav svých oper napsal Fibich přímo pro ni. Když se v roce 1887 stala teprve sedmnáctiletá Anežka Schulzová skladatelovou žačkou, nic nenasvědčovalo budoucí vývoj. Po skončení výuky se obě rodiny často stýkaly. Ovšem zralý, statný muž s tmavými vlasy sem tam prokvetlými stříbrnou nitkou, jiskrných, živých očí, s tváří zdobenou o něco světlejším vousem byl bezesporu zajímavý. Anežka vyrostla z dívčích střevíčků ve štíhlou mladou dámu s bystrýma očima pod výrazným čelem, tvář s pěkným nosíkem, drobnými ústy a kromě toho na svou dobu kultivovaná a vzdělaná. Není proto divu, že to mezi umělcem a mladou ženou zajiskřilo (oba se vzájemně poznávali ve vzájemných hovorech). Ona obdivovala jeho talent, šíři vzdělání nejen v hudbě, ale i v literatuře a výtvarném umění, on vychutnával půvab, obdiv i pohotovost své společnice. Možná si řeknete běžný příběh muže okolo čtyřicítky okouzleného mladou dívkou, kdyby nebylo toho, že jeden byl velký umělec a ona nevšední žena. Díky jeho genialitě známe celý příběh lásky z dochovaného hudebního díla: "Nálady, dojmy, upomínky". Vznikalo v devadesátých letech, i když láska mezi nimi se rodila na sklonku roku 1891. Jemu bylo jedenačtyřicet, jí třiadvacet.

Jako malíři, spisovatelé inspirováni láskou tvoří její obraz perem nebo štětcem, tak Fibich velikost svého citu převedl do světa tónů. Díky tomu můžeme vzájemnou lásku sledovat takřka krok za krokem od prvního políbení ruky přes datum prvního vyznání lásky 1. července 1892. Letos od tohoto pro oba milence významného data uplyne sto deset dlouhých let. Nemáte, moji milí čtenáři, pocit, že bychom měli začít slavit právě taková výročí? Věřte mi, že zajdu v tomto dni na Slovanský ostrov, abych v tichém letním podvečeru vzpomněla na dávné štěstí zamilované dvojice. Fibich oslavil svou Anežku skladbami nejen k výročím, ale zachytil řadu momentů rostoucí lásky, opěvuje celou její postavu i jednotlivé části: hlavu, oči, rty, prstíky na rukou i nohou, zhudebnil i první společné prázdniny. V jeho díle najdeme i reflexe drobných rozmíšek. Zdá se, že znalost a zájem o výtvarné umění ho inspirovaly k vytvoření portrétu milované osoby prostřednictvím hudby. Pasáže věnované ruce, něžné ženské dlani, mají v sobě zvláštní klid. Najdeme i místa, která svědčí o spalující vášni a touze, slasti ze spojení milujících se, po níž se můžeme zaposlouchat do tónů zklidnění. Podle jednotlivých názvů si všímal i šatů, které jeho milá nosila i různých podob při odpočinku, spánku či práci. Později vyjádřil charakteristiku různých podob ženy -- panna, žena, milenka, holka metresa. Praha je stále poměrně malá, proto vzájemný vztah svobodné ženy a ženatého umělce nezůstal dlouho utajen a vzbuzoval ve viktoriánské společnosti pohoršení, pomluvy až zlobu. Skladatel se po takřka šesti letech rozhodl opustit rodinu. Odstěhoval se do malého pokojíku v Pštrossově ul. 22, aby byl co nejblíže domu na Žofíně, kde bydlila milovaná Anežka. Po tomto kroku mu napsal přítel z nejbližších O. Hostinský: "... v zájmu Tvého uměleckého poslání ať stejně promluví i Tvoje srdce i Tvůj rozum, aby pouhý cit se nepřenáhlil... Tím vykonal jsem svou povinnost přátelskou, k níž druží se toliko přání, abys rozhodnul šťastně..." Fibich mu vzápětí odepsal: "... Ano, jednám jak jednati musím, nechci-li zlomiti a obětovati celou svou činnost uměleckou. Věz, právě to, co příčinou jest onoho kroku rozhodného, jejž nyní počínám, bylo po celá poslední léta jedinou vzpružinou a jediným pramenem mého umění, jedině tomu děkuji za všechna svá díla, počínaje od Es dur symfonie, ona díla, jež všeobecně přece byla uznána za má nejlepší..." Jmenovanou symfonii autor osobně dirigoval při její premiéře. Druhá pomalá věta má motiv vyznání lásky z upomínek. Krásné chvíle prožité po boku Anežky v její rodině zachytil v hudebním díle z nejslavnějších -- selance "V podvečer". I ten, kdo nezná historii jejího vzniku, naslouchá s otevřenou duší něžné hudbě. Snad nejkrásnější melodii skladby -- motiv Anežčin z upomínek -- upravil skvělý muzikant Jan Kubelík pro housle a pod názvem "Poem" je znám po celém světě. Málo toho zbývá dodat. Ani opravdová láska mezi ženatým skladatelem a svobodnou mladou ženou neobměkčila okoralá srdce viktoriánské společnosti, a tak Fibich, ač venkovský synek z myslivny, jistý si svým zdravím, se jednoho říjnového večera při procházce milovaným Žofínem nachladil a po týdnu tělo a duch oslabeny nenávistnou atmosférou i uměleckou krizí podlehly náporu nemoci. Stalo se tak 15. října 1900, necelé dva měsíce před padesátými narozeninami. Zákonná manželka Betty zemřela za rok po něm. Skladatelova milovaná Anežka odešla dobrovolně jednoho pochmurného listopadového dne 1905, bylo jí pouhých 32 let. Nikdy se nedozvíme, myslila-li na smrt už při psaní veršů libreta k milencově opeře Heda: "Otevři již vlídně, smrti svoji náruč, mír dej srdci mému, které láskou žilo, láskou nyní zmírá..." Při poslechu Fibichovy hudby můžeme oběma závidět nádheru milostného citu i želet předčasné smrti obou.

Ani smrt milence nespojila. Anežka Schulzová spí svůj věčný sen na Olšanech a Zdeněk Fibich na vyšehradském Slavíně. A tak pouze staré stromy na Žofíně pamatují jejich lásku.

Jana Volfová

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012