Dominik Duka - Tradice, která je výzvou

Prožíváme zásadní zlom ve vztahu církve a státu. Mezi politiky všech stran se projednává nutnost už konečně vyřídit majetkové vztahy, které naši zemi zatěžují desítky let. Jedná o tom i nejvyšší ve státě - prezident Václav Klaus a nejvyšší v církvi - pražský arcibiskup (a 6. ledna ve Vatikáně jmenovaný kardinál) Dominik Duka.

Co je spojuje? Určitě zarputilost, se kterou problém chtějí vyřešit. Dominik Duka v knize mluví o problémech společnosti v souvislostech se svým životem i naší historií. Přesně v linii II. vatikánského koncilu: že důležitý je dialog.

Z toho hlediska hodnotí naše dějiny už od doby Jana Husa. Např. v této souvislosti píše: „ ... nebezpečí, kterému podlehly i jiné národy, to jest nebezpečí netrpělivosti – chtít věci uvést okamžitě do pořádku. Na této netrpělivosti pak roste neschopnost tolerance, kdy se snažíme toho druhého polepšit i proti jeho vůli. Tomu podlehla inkvizice, husité, komunisté – a nevím, kdo tomu ještě podlehne v budoucnosti.“

Co například modernější dějiny? Víte, že v I. světové válce se lidem u nás zdálo, že je Bůh opustil a z církve odešel jeden a tři čtvrtě milionu katolíků? Půl milionu vstoupilo do Československé církve a ostatní se stali ateisty! Dominik Duka připomíná, že T. G. Masaryk „musel vytvořit most mezi církví a novým státem“.

V roce 1935 po Masarykově abdikaci byli dva adepti na funkci prezidenta: liberálně-levicový (ne komunistický!) Edvard Beneš a pravicový prof. Bohumil Němec. Beneše podpořil Vatikán tím, že ho doporučil všem křesťansko katolickým stranám. Byl zvolen.

Jak hodnotí D. Duka jednání prezidenta Beneše v době války a do roku 1948? Kristovými slovy: „Kdo jste bez viny, hoďte první kamenem.“

Kdo chce znát také naše nedávné dějiny (jinak, než je sám prožíval), ať si tuto knížku přečte. Je tam rok 1948, socializace i šedesátá léta, srpen 1968 a normalizace, svatořečení Anežky České i nezapomenutelná pražská mše Jana Pavla II. v roce 1990. D. Duka se zpovídá otevřeně, logicky i vřele. Dívá se na nás z několika fotografií: člověk, který zestárnul, zmohutněl a dopracoval se k současnému pohledu na svět s jistotou: „Bůh dopouští, ale neopouští“.