SKROMNÝ VELIKÁN JOSEF ŠKVORECKÝ

V Torontu za zcela nejvyšší televizní věží světa se dám doleva na Jarvis Street a po jednom kilometru, necelé jedné míli, vpravo vjedu do enklávy Cabbage Town – Zelné město, též chvalitebně zelené. Úhledné domečky pro jednu rodinu, původně čtvrť chudých lidí. Došlo však k transformaci, tzv.gentrification, končina je nyní považována za prestižní. A než na takové přitažlivosti získala, Josef a Zdena Škvoreckých se tam usadili.

Na dveřích bez jména mosazné klepátko a stranou sdělení, na němž se vyjímá slovo HERITAGE. Ano, chráněný objekt, památka z roku 1890 v zemi s teprve nedlouhou minulostí. A věru památné tam bylo sídlící manželské duo. Výčet jejich výkonů, zásluh, je značný Josef, 21 románů s překlady do mnoha jazyků včetně japonštiny a čínštiny; ještě početnější jiné žánry, kratší novely, sbírky esejů, televizní a filmové scénáře. Šest doktorátů honoris causa, čestný občan několika měst, prezident Havel oběma manželům udělil Řád Bílého lva v roce 1990, kanadský premiér Harper podobnou poctu udělil v roce 2008. Škvorecký posbíral mnohá ocenění za nejlepší knihu nejednoho roku, stal se laureátem pocty Neustadt International Price for Literature (1980), prestižnější už je jen cena Nobelova. Na ni byl nominován Grahamem Greenem, leč při uvážení kritérií uplatňovaných rozhodujícím výborem v posledních letech, nepřekvapuje, že byl pominut – stejně jako nominující katolík Greene. (Zasedají tam prý velkou většinou protestanti, katolíkům – a zejména antikomunistům – nepřející.)

Též výkonu Zdeny Škvorecké je nutno zasalutovat: 8 knih, z nichž dílu „Honzlová“ se dostalo ocenění od velikánů kalibru Ferdinanda Peroutky jako toho zcela nejlepšího v poválečné době. Stejně tak hodnotil Alfréd Radok, který autorku oslovoval „Naše paní Zdena“, podle vzoru „Naše paní Božena (Němcová)“. Došlo k překladům do cizích jazyků. Jiné práce se dočkaly zfilmování.

Vracím se myslí do dávnověku před půl stoletím. Tehdy jsem ještě vegetoval v totalitní kleci, bloumal po náměstí ve Stříbře, nevábném okresním městě západočeského pohraničí. Bažil jsem po intelektuálním povznešení, nesnadno dosažitelném za takových podmínek. Na onom náměstí fungoval kulturní stánek – knihkupectví s jednoznačně srozumitelnou firmou KNIHA. Se švarnou paní vedoucí jsem občas laškoval. Tehdy v roce 1958, na otázku „Máte tady dneska něco k přečtení?“, z podpultu vyňala ZBABĚLCE. „To si nenechte ujít“ doporučila. „Napsal to nějaký Škvorecký, že si vůbec něco takového troufl, že oni si troufli to vydat, jen aby z toho nebyl malér.“ Malér z toho ovšem vbrzku byl. V renezanční budově soudu, místo na spisy jsem se vrhl na opus prostořekého tvůrce a fantazíroval se s takovým odvážlivcem někdy potkat, což se ovšem nestane, však jak by se mohlo stát?

Pak tedy došlo k mému zdárnému upláchnutí do náruče amerických imperialistů, změně adresy a všeho ostatního: nové prostředí, nové vystudování, až tedy z někdejšího soudce v socialismu vznikl univerzitní kantor v kapitalismu. Uplynulo tucet let, když na jaře 1969 ke mně dojíždějící student z městečka Ithaca s významnou Cornell universitou, někdejšího působiště Vladimíra Nabokova, Carla Sagana, nejednoho z Nobelových laureátů, přijel s informací, že na jejich campusu zrovna sídlí tento Josef Škvorecký se svou manželkou Zdenou a zda bych neměl zájem se s nimi seznámit. Při první příležitosti jsem s manželkou na Cornellovo učiliště dorazil – podle tvrzení Škvoreckého ten první český exulant, s nímž se potkal.

Od začátku jsme si náramně rozuměli, do Toronta jsem pravidelně dojížděl k redakčním schůzkám exilového dvouměsíčníku Západ, Škvorečtí jezdili k nám, potkávali jsme se na Floridě, strávili spolu pár vánoc, nejeden silvestr, zrodila se mnohaletá tradice s telefonováním, korespondováním, klábosením, kamaráděním. Mistr Josef je nejen kmotrem našeho potomka, (v Torontu v kostele svatého Václava, se obřadu ujal kněz, P. Janda, někdejší dlouholetý politický vězeň), ale i kmotrem mého českého literárního počínání. On mi navrhl, že se Zdenou vydají mou knížku The Judge in a Communist State, když ji přeložím do češtiny, a při té příležitosti ponoukl, abych se chopil pera a začal psát také ve své mateřštině, což tedy dosud činím..

Josef a Zdena byli nejen spisovatelé, ale i nakladatelé. V době totalitního temna se z exilu pokoušeli o téměř nemožné: českou literaturu, v domácím prostředí škrcenou, topenou, snažit se ji udržovat nad vodou. Za takové zásluhy si zaslouží medaile velikosti posvícenských koláčů. Co to stálo času, energie, peněz, a v případě Zdeny i jejího talentu, kolik asi Honzlových bylo tak obětováno – nezplozeno a nedonošeno?

Doma mám kompletní produkci 68 Publishers, všeho všudy 226 titulů – beletrie, literatura faktu, dokumenty, i trocha poezie. Autoři nejen exiloví (mně vydali knižek sedm) ale i těm, co v kleci vytrvali. Karel Pecka, bývalý dlouholetý politický vězeň , byl první, kdo riskoval své práce vydat v exilu pod vlastním jménem.

Byl jsem u zrodu jejich původního rozhodnutí. Tuze se tehdy dumalo, zda do počínání tak náročného, riskantního, se vůbec pustit. Začínalo se na koleně, v malém činžovním bytě, na poštu nakladatelé vlékli pytle s produktem, připomínajíce bytové zloděje z humoristických malovánek. Pro Zdenu optimistku byla sklenice z poloviny spíš plná, kdežto skeptičtější manžel měl sklony k opačnému hodnocení. Manžel Josef, živící oba profesorováním, byl zapřažen jako ony pověstné přadleny z padesátých let, obskakující mnoho stavů najednou. Doma měli prostornou masivní truhlu, napěchovanou došlými rukopisy. Nejeden autor nevyžádaného díla se domáhal vydání do tří měsíců, aby se to stihlo do Vánoc. Knihu pořádně vázanou a ne nějaký obyčejný paperback. Nevyhovění se pokládalo za osobní urážku, nehoráznou potupu neuznaného talentu, a když oni takhle, už si od nich ani jednu knížku nekoupím, aby viděli, dobře jim tak.

Kdo měl rukopisy číst, hodnotit, posuzovat, doporučovat?

No přece lektoři, od toho jsou placení – taková byla fáma. Představa paláce pokud možno z mramoru, se štábem luxusně honorovaného personálu, zatímco ve skutečnosti to byl podnik na koleně dělaný a na cezené nudli finančního přežití udržovaný, bez dotací, kdy teprve úspěšný prodej jedné knihy umožnil zrod té další.

Neplacenou lektorskou funkci zastával profesorující manžel, s občasnou asistencí pár dobráků, potýkat se s obsahem oné truhly, s rukopisy nezřídka mamutího, tisícistránkového rozsahu. A navíc Mistr Josef odpovídal v průměru na sto dopisů měsičně.

„Ty bejt ženská, to bys měl tu nejhanebnější reputaci,“ jsem mu opakoval. Měl totiž velikánskou potíž říct „NE“. Takže se pak ztrácel čas odpovídáním na požadavky všelijakých individuí, přesvědčených, že je přece povinností nakladatelství, aby opatřovalo zaměstnání, shánělo adresy ve světě roztroušených kamarádů. Požadavky typu „Maturoval jsem na gymplu v Kroměříži, sáhněte do kartotéky, najít v ní mé spolužáky, že bysme si udělali teď po letech sjezd.“ „Máte styky, zařiďte mi místo trenéra na univerzitě, ale jen na nějaké větší,“ domáhal se profesionální plavčík. („Akutně potřebujeme tisíc dolarů, věříme, že nám vyhovíte, ale musí to být do tří týdnů. S pozdravem Dobrý člověk ještě žije..“ tak se mi z jednoho českého okresního města ozval mladý manželský pár, který jsem na pár hodin potkal v Jugoslávii. Též mě kdosi žádal, abych sehnal protézu, umělou nohu pro tchána v Brně.)

Všelijaké jiné komplikace v cestě – například kanadští pošťáci, dost často stávkující čili potenciální existenční katastrofa před dveřmi. Jak dodat předplatitelům nedodatelnou knihu? Nezbylo, než obtížně dojíždět do amerického Buffala k náhradní záchranné poštovní adrese.

Po listopadovém sametovém kotrmelci jsme se ocitli v stavu, na nějž by se snad hodila diagnoza "euforická desorientace." Annus mirabilis, kolaps totalitních režimů, jeden za druhým. Došlo tím také k zániku vítězných prosazovatelů takového úspěchu , po vzoru misionářů natolik úspěšných, že pozbyli smysl své další užitečné existence. Za jejich nakladatelské počínání Husákův režim potrestal Škvorecké odnětím státního občanství. Za touž činnost obdrželi od Husákova nástupce Řád Bílého lva spolu s navrácením původního občanství.