S Miroslavem Kabelou odešel kus obětavého krajanství

20. února zemřel Miroslav Kabela, psychiatr, exulant a jedna z vedoucích postav české emigrace v Nizozemí. Známé jsou Kabelovy studie na téma psychologie imigrantů, s nimiž vystupoval i na krajanských konferencích v Praze. Na Miroslava Kabelu vzpomíná etnolog Stanislav Brouček.

Bylo to někdy v polovině 90. let, když jsem MUDr. Miroslava Kabelu potkal poprvé. Oslovila mne především jeho posedlost věděním, která jej provázela od dětství. Život v nizozemském exilu mu pak umožnil kariéru vědce, literáta a vynikajícího organizátora krajanského hnutí. Během svého plodného života si kolem sebe vystavěl svět z reálných věcí bez jalového snění a s nevšední energií včetně obdivuhodného boje se zákeřnou nemocí, které vzdoroval po mnoho let až do 20. února 2011.

Mirek se narodil 26. března 1938 v Rožňavě u Košic, kde jeho otec (Čech) sloužil jako četník a kde také poznal Mirkovu matku (Slovenku). Rodinu čekal osud všech českých státních zaměstnanců na Slovensku po 15. březnu 1939, kdy se musela přestěhovat na Moravu, nejprve do Moravských Budějovic a pak do Valašského Meziříčí, kde se rodiče rozvedli a on žil s matkou a mladší sestrou. Na gymnáziu začal upoutávat pozornost jednak svou přirozenou aktivitou (pracoval jako dobrovolník v městské knihovně, jako zdravotník Červeného kříže, sportoval, zajímal se o technické novinky) a také rebelstvím, které sice patřilo k mládí, avšak v jeho případě mířilo na dvě slabiny doby: pošetilý formalismus a nekonečný řetěz absurdit, které jej obklopovaly. Když měl vyplňovat dotazník k přijetí na medicínu a odpovědět na otázku, jak bojuje za světový mír, dozvěděl se z oficiální nápovědy, že hlavně sběrem starého papíru. Tehdy si řekl jako dychtivý posluchač Svobodné Evropy, že je třeba zkusit štěstí v jiné zemi.

Jeden z jeho kamarádů se o to již jednou neúspěšně pokoušel. Spolu znovu vyhodnotili situaci, osnovali plán útěku do Rakouska a důkladně se na něj připravili. V červenci 1956 si s Antonínem Heryánem najali hotel ve Znojmě a pak je čekala série víceméně šťastných náhod, jejichž pomocí se dostali přes hranice a vyhnuli se tak několika nástrahám. V hotelu se sice řádně přihlásili, ale nespali tam, neboť to byl jen zastírací manévr, který měl v případě nesnází potvrdit, že jsou pouze na výletě. To udělali velmi dobře, neboť otec jiného kamaráda věděl o jejich záměrech a prozradil úmysly mladíků policii, která je do Znojma sledovala a v hotelu očekávala. Mezitím se dvojice přátel vydala autobusem do Vranova nad Dyjí a pak parníkem na druhou stranu, kde si připravili další ústupovou cestu s výmluvou, že jdou k hraničnímu pásmu na chatu známých, kde již Mirek před tím několikrát skutečně byl, a znal proto dobře příhraniční prostor. Do tohoto okamžiku to mohlo být všechno jenom jako, když ale překročili řeku Dyji, byli si najednou vědomi vážnosti situace.

Kdykoli Mirek tuto historku vyprávěl, přidával údiv, s jakým klidem se pustili do překonání téměř neprostupných hranic. Snad prošli katarzí strachu hned na začátku, když potkali pohraniční hlídku se štěkajícím psem, neklamnou známkou, že jsou objeveni a nadobro ztraceni. Jenže pes se věnoval místo narušitelům státní hranice lesní zvěři, konkrétně jedné srně, za níž se vydal k pobavení pohraničníků. Oddych, který tato příhoda znamenala, zrychlil a uklidnil jejich další počínání. Museli odhalit a překonat nástražný signální drát, dále trojí plot (druhý byl pod proudem: byli na tuto eventualitu připraveni, měli kleště, izolované dráty) a pak útěk přes zválcované pole, pod nímž vedly chodby k případnému pronásledování uprchlíků československými pohraničníky, než doběhnou na rakouskou půdu. Ve zběsilém útěku se Mirek držel kompasu a mířil přímo na jih, kamarád zvolil v panice cestu k nejbližší terénní vlně a lesu. Tím se rozdělili, neboť každý myslel na svou záchranu.

Nizozemsko, do té doby pro něho téměř neznámá země s podivným jazykem, mu dalo, po čem snil: vyplnit všechen čas studiem, nejprve jazyků, po té odborných předmětů a likvidovat tak dvouletý pocit existenčního strachu z Rakouska. Začal sice v roce 1958 intenzívně holandštinou, ale musel přidat v němčině, protože učebnice anatomie byly německy, a pak v angličtině a francouzštině a když poznal svoji budoucí ženu Pilar, Španělku, přibyla španělština. Jeho píle a vytrvalost se staly na univerzitě pověstnými, za což si vysloužil, že během studia býval angažován jako asistent. Po škole se nejprve specializoval v pediatrii a pak přesedlal na psychiatrii. V roce 1973 si našel místo v Haarlemu v nemocnici, kde potom po 30 let vedl psychiatrickou ambulanci, v níž se svým týmem prováděl mnohé výzkumy, které vyústily v řadu časopiseckých a knižních studií.

Miroslav Kabela je odborné veřejnosti znám především jako specialista v transkulturní psychiatrii. Nejvíce se věnoval španělské, turecké a marocké migraci s tématy o stresu a vlivu psychické zátěže na práceschopnost imigrace, o problémech adaptace z pozice imigrace i majoritního obyvatelstva, přičemž se nevyhýbal zcela speciálním fenoménům na pokraji kulturních zvyklostí a vypjaté psychiky po přesídlení do cizího prostředí jako třeba posedlosti démony u Marokánců. Jeho studie se dotýkají dalších témat: problematiky sebevraždy, dědičnosti, alkoholismu, ale také stesku po domově nebo patologického lhaní. V České republice vydal například tři knihy o Holandsku: Holandská současnost (2000), Holandská zkušenost (2000) a Holandská skutečnost (2002) nebo studie o psychických problémech českých emigrantů, které připravil pro setkání zahraničních Čechů v Praze (1998, 2000 a 2003).