Za Arnoštem Lustigem

Ve věku čtyřiaosmdesáti let zemřel 26. února 2011 v nemocnici novinář a spisovatel knih o holokaustu Arnošt Lustig. Po pětiletém boji podlehl zákeřné nemoci. O Lustigově úmrtí informovaly všechny světové agentury.

„S pohnutím jsem přijal zprávu, že Arnošt umřel. Je však osvobozen od svého trápení a bolesti. Myslím na něj, na jeho charakteristický smích i nezdolný optimismus,“ reagoval na zprávu o jeho úmrtí bývalý prezident a dramatik Václav Havel.

Na setkání s Lustigem vzpomíná jako na radostné chvíle plné smíchu i novinář František Cinger, autor biografií o Arnoštu Lustigovi. „Jako člověk, který prošel Terezínem, Osvětimí a Buchenwaldem, se dokázal radovat z každého dne. Setkání nebo hostina s přáteli pro něj znamenaly úplně nejvíc,“ řekl.

„Byl to člověk neobyčejně přátelský, laskavý. Člověk, který byl zvyklý o druhé se zajímat víc než o své vlastní starosti. Patří k nejvýznamnějším a světově nejproslulejším českým spisovatelům, přesto všechny lichotky vždy zlehčoval a říkal, že o tom, kdo je skutečný spisovatel, rozhodnou až čtenáři 50 let po vydání knihy,“ uvedl Cinger.

Novinář Karel Hvížďala, který loni vydal v Mladé frontě knižní interview s Lustigem, na svém blogu napsal, že Lustig bojoval se smrtí do poslední chvíle i humorem. Hvížďala o Lustigovi rovněž uvedl:

„Řekl mi: ‘Konečné řešení má pro jednu stranu tu výhodu, že po něm už nic nemůže následovat. Začali s tím Němci, ale opírali se o vývoj civilizace od řeckých a římských dob. Od Římanů si vzali nejenom pozdrav: zdviženou pravici, ale i všechno z římského práva, co se jim hodilo. A ukázalo se, že každé právo, které neslouží spravedlnosti, je jako z kaučuku nebo z formelíny a dá se překroutit v pravý opak. To ukazuje jen jedno, že v právu je třeba všechno měřit mravností...’ To je možné snad považovat za hlavní odkaz spisovatele Arnošta Lustiga, velkého vypravěče a důkladného svědka minulého století.“ (Tolik z tiskové zprávy vydavatelství Mladá fronta, která vydala řadu Lustigových knih.)

Moje vzpomínka
O jeho knihách ještě bude napsáno mnoho. Přečetla jsem jich také mnoho, ale v poslední době už jsem nemohla. Plynové komory a to neuvěřitelné zlo, které se v lidech za určitých okolností probudí mne už také v noci budilo. Musela jsem sáhnout po knihách jiného žánru...

Nicméně se chci vyjádřit k titulku článku, který jsem z tiskové zprávy trochu pozměnila. Protože takový člověk prostě neodejde jen tak, i když tělo je pryč, zůstávájí tu po něm knihy, děti, přátelé, jejich vzpomínky. Dovolte, abych se o svou osobní s vámi podělila.

S Arnoštem Lustigem jsem se poprvé „živě“ setkala ve švédském Kyrkekvarnu asi před pěti lety. Byl pozván na přednášku na českou ambasádu do Stockholmu a pak následně na besedu s krajany na jejich každoroční májové setkání. Do té doby jsem měla přečtené mnohé jeho knížky, u kterých jsem přes veškerý smutek obdivovala autorovu schopnost psát poeticky. Také jsem viděla několik jeho vystoupení v televizi, takže jsem poznala, že je to člověk úsměvný a vtipný. Setkání ve Švédsku však předčilo veškeré představy. Vstoupil charizmatický starší muž, který kolem sebe rozséval energii, úsměvy a radost. Přišel se svou poslední láskou Markétou Mališovou, ředitelkou Centra Franze Kafky, o kterém ona měla přednášku, ale když přišla řada na Arnošta, aby pohovořil o své literární tvorbě, přečetl malou ukázku ze své poslední knížky, požádal nás o názory a pak už za velkého ohlasu posluchačů jen vyprávěl židovské anekdoty. Poté se jedlo, pilo a tančilo. Byl neúnavný. Skoro se mi zdálo, že o dost mladší paní Markéta by si už ráda poseděla u stolu, ale nikoli on. Vytáčel ji jako mladík. Ale jen ji. Vždyť byl šťastně zamilovaný, jak v hezkém upřímném rozhovoru v příloze MFDnes dr. Mališová přiznává.

Nezapomínal ale ani na svou manželku Věru, která byla již dlouhou dobu nemocná. Každý den za ní jezdil do soukromého sanatoria, kde jsem ji měla možnost poznat i já. S kolegyní Martinou jsme tam v té době přicházely na pozvání vedení sanatoria pořádat pro pacienty různé přednášky o našem cestování za Čechy v zahraničí. Jednu takovou s besedou o Budapešti navštívila i paní Věra. Živě se s námi bavila o tom, jak ji Arnošt před lety nutil učit se mluvit maďarsky, když plánovali výlet do Budapešti.

Krátce po návratu ze Švédska jsem se skamarádila s Arnoštovým synem Josefem, kterému se neřekne jinak než Pepi. Bylo to u příležitosti natáčení filmu o Karlu Hašlerovi, Pepi film režíroval.

A Arnošt je průvodcem toho filmu, takže jsme se pak potkávali ještě vícekrát. Vždycky byl milý a bezprostřední.

Potkala jsem i Lustigových dceru Evu (žije ve Švýcarsku), takže mohu říct, že jsem trochu nakoukla do jejich rodiny. Pepi je filmař, žije v USA a je roztomilý po otci, kterému říkal fotr, což jsem mu vyčetla. Ale do jeho smrti o něj láskyplně pečoval, samozřejmě vedle paní Markéty, která za ním denně chodila do nemocnice a to ráno i navečer, mezitím běžela do práce.

Na konci rozhovoru o tom říká: „Střídali jsme se u něj s jeho dětmi... Komunikoval už málo, jenom stiskem ruky, hodně spal. V pátek se dopoledne probral, otevřel oči a díval se na mne. Jinak než jindy. Připadlo mi, jakoby jeho oči říkaly: Tak už běž. Běž domů, nebo si běž něco hezkého koupit nebo něco dělej, ale nekoukej na mně. Nechci, abys mně viděla takhle umírat. Chci, aby sis mě pamatovala jako pěknýho chlapa.“

Arnošt Lustig zažil jako mladý příšerné věci. Někdo by se z toho pominul, složil, zhroutil se napořád (a mnohým se to stalo). Celý život o tom psal, možná mu to pomohlo. Ale spíš měl v sobě nádhernou chuť k životu a vážil si každého dne. Byl živel. Jako oheň jako vítr nebo voda. A také byl - pěkný chlap.