Za našimi do Rumunska

Třikrát tři hodiny a jsem z Prahy v Rumunsku. Jedu autem s Jirkou Janečkem, který se narodil v Nadlaku (město na rozhraní Maďarska a Rumunska, které založili Slováci v roce 1803) a mluví rumunsky, česky, slovensky, německy, anglicky a já nevím jakými dalšími jazyky. Díky tomu může dělat překladatele.

Bydlí v Praze a překládá hlavně u soudu. Má tady rodinu a říká, že měl štěstí. Když sem přišli s manželkou a maličkým synkem, bydleli nejdříve v ubytovně v Trmicích poblíž Ústí nad Labem, ale pak se dozvěděli o tom, že ve Zbraslavi (na okraji Prahy) hledají školníka, přestěhovali se tam, narodila se dcera Lucka a nyní bydlí v Praze 8. Jiří pracuje jako soudní překladatel, manželka je cukrářkou, dcera a syn studují.

V Nadlaku má ale Jiří dvaaosmdesátiletého tatínka, který žije u Jirkovy sestry. A protože sestra dostala nějakou práci v Německu, jede Jiří nejen navštívit své známé a přátele, ale jede pro tatínka, vezme ho načas do Prahy.

Do Nadlaku přijíždíme k půlnoci, ale rodiče Vlasty Lazu, mé přítelkyně a redaktorky Rádia Temešvár, na mne čekali a tvářili se, že se jim spát ještě nechce. Jsou moc milí a jsou Slováci, tak jako všichni zde. V letech kolem roku 1760 odešla početná skupina Slováků z Rakouska-Uherska do Maďarska, které bylo vlastně také součástí té země, ale po letech se posunuli dále, do Rumunska. Přešli hranice v roce 1802, zorali pole, na jaře 1803 zaseli a když začalo obilíčko pučet, postavili si domy a vlastně založili město. Postavili si kostely, školy a vše co potřebovali.

Mne vždycky potěší, když se ve světě domluvím svým jazykem. Nebo alespoň jazykem velmi příbuzným, což „slovenčina“ je – a moc krásná. Jdu se druhý den projít do města, chci koupit nějaké pohlednice. Vejdu do obchůdku, domlouvám se bez problémů, nikdo se nediví. Pak si sednu před kostel, fotím si tabuli, která říká, že tento evangelický kostel postavili Slováci v roce 1812. Taky tu visí cedulka s oznámením, kdo umřel a kdy se za něj slouží mše. Přijíždí paní na kole a slovensky na mne mluví, chce vědět nějaké podrobnosti. Těmi sice nemohu sloužit, ale naopak zpovídám ji. Narodila se tady v Nadlaku? – Ano.

A z jaké je generace, co se tu narodily z její rodiny? – Á, to musím počítat... maminka, babička, prababička, praprababička... to já nespočítám, to už je dávno, naši sem přišli někdy začátkem 19. století...

A jak se tady máte, ptám se dál.

– Ale dobre, toto je dobré mesto. Je nás tady vela Slováků a s Rumuny nebo Maďary, kterí tu žijí, se nám dobre žije.

A paní se smála a ptala se odkud jsem já... když jsem prozradila, nechala se s úsměvem vyfotografovat.

Nadlak je klidné, pohledné městečko s parky a dvěma kostely uprostřed centra, ten katolický je mladší, pochází z roku 1879. Domky jsou úhledné se zahrádakami. Dveře se doma nezamykají, kola, na kterých se tu hodně jezdí, se neuvazují...

Odpoledne mne u Vlastiných rodičů vyzvedl primátor města Vasile Ciceak a odvezl asi sto kilometrů do města Temešváru (Timiasora). On tam byl pozván na rozhovor a já jsem tam nečekaně dostala úlohu rozhlasové hlasatelky v rádiu Temešvár, kde Vlasta Lazu-Karkušová má na starosti české a slovenské vysílání. Posledního dubna na čarodějnice, které se tam ale neslaví, mělo Rádio Temešvár Den otevřených dveří u příležitosti 21. výročí začátku vysílání. Přišli hosté, rádioví redaktoři je vítali, nabízeli malé občerstvení a povídali. Posléze mne Vlasta požádala, abych s ní připravila nedělní vysílání. Nemohla jsem odmítnout. Nejprve jsem si zkusila být rádiovou hlasatelkou a přečetla jsem nové zprávy z Českého centra i se svým malým komentářem. Poté jsem společně s Jirkou Janečkou dělala do vysílání dvojrozhovor. On se ptal mne, já se ptala jeho.

Co mi řekl na moje otázky, je už vlastně napsáno na začátku reportáže. On se mne ptal, proč jsem přijela, co mne zajímá. Odpověděla jsem, že mne zajímají Češi, kteří odešli před mnoha lety do zahraničí, a to většinou z důvodů ekonomických, (v českých zemích byla bída) ale i z touhy po svobodě, která v Rakousku-Uhersku byla potlačována. Jedni šli na východ, druzí na západ. V obou případech měli příslib levné zemědělské půdy.

Pan Janečko se dále ptal na to, zdali jsou Češi tam či onde stejní nebo jaký je rozdíl. Odpověděla jsem, že to záleželo na podmínkách, ale v podstatě že jsou stejní, že se všude dobře uplatnili.

Do Texasu, kde to dost dobře znám, přijeli lidé z Evropy na lodích, kde cestou někteří umřeli, hlavně malé děti. Když se tito lidé po strastiplné cestě přes moře a pak ještě po souši do vnitrozemí konečně usadili, začala těžká práce. Zúrodnit pozemky, začít pěstovat plodiny, a to třeba pro ně dosud neznámé jako kukuřice, a hlavně na jiné neznámé půdě, chovat dobytek, vyhýbat se jedovatým hadům, ale zprvu i lovit zvěř, která byla tehdy hojně kolem. Někteří začínali jako nádeníci u jižanských farmářů, kteří po občanské válce ztratili otroky... Ale ačkoli otroky na nějaký čas nahradili, dostali plat a za ten třeba od stejného farmáře odkoupili kus pozemku. Pak už pracovali na svém a časem přikupovali další pozemky. V Texasu jsou místa, kde zem patří většinou Čechům, resp. Moravcům, jak se sami nazývají ti, kteří sem přišli z Moravy – a těch byla většina. Když se usadili, prvně postavili kostely a školy pro své děti. Svá obydlí měli velmi skromná, postavená z dřevěných klád. Ovšem každou sobotu se v jednom z nich sešli, aby si zazpívali české písničky a při harmonice a houslích zatancovali. A při těch příležitostech se také seznamovali mladí lidé, kteří pak zakládali rodiny.

Příchozí do Rumunska měli tu výhodu, že půda a prostředí bylo podobné jako na Slovensku či v českých zemích.

Ale obě komunity měly společné znaky: všichni drželi spolu, pomáhali si, zachovávali svoje zvyky, řeč a byli pracovití. Češi i Slováci v Rumunsku jsou jedineční tím, že si zachovali jazyk po několik generací, to v Texasu už tak moc ne...

Hezky jsme si s panem Janečkem popovídali...

Poté, když jsme udělali „svoji práci“ a odešli hosté, jsme domlouvali k rozhovoru úvod, konec a také stříhali... což mi přišlo ještě těžší než dělat časopis. V tomto úsilí jsme s Vlastou pokračovaly my dvě i v sobotu dopoledne a poté jsme jeli do české vesnice Pereg More, která leží asi 15 kilometrů od Nadlaku. Byly jsme pozvány evangelickým knězem panem Jaroslavem Kalouskem (píše se Kalouzsek) na rožněnou večeři s tím, že já tam zůstanu a zúčastním se druhý den nedělní mše. A tak se také stalo. Mše byla moc pěkná, celebroval ji Petr Brodský a koncelebroval farář Kalousek.

Kostel byl plný, ženy přinesly květiny a děti recitovaly básničky maminkám k jejich nastávajícímu svátku. A hodně se zpívalo, to mám ráda.

Po mši pozval farář Kalousek farníky na kávu do chalupy, která je jakýmsi kulturním centrem farnosti. Kromě kávy se ovšem podávala zájemcům i zdejší pálenica, moc dobrá, ale silná...

A pak jsem pana faráře vyzpovídala.

Říkal, že sem Češi, evangelíci, přišli asi v roce 1860 z krajiny okolo Čáslavi. Měli zde českou školu, hráli české divadlo, tancovalo se a zpívalo. Až v roce 1948-50 sem přicházeli čeští učitelé. Hráli také české divadlo. V roce 1964 s ním jeli na Svatou Helenu... to byl zážitek, vzali si bus JZD. Hráli ve škole, dnes už tam mají sál...

Pradědeček Kalousek přišel v roce 1850, narozen byl 1922, pan farář je třetí generace zde narozená.

Až v roce 1943 se začal stavět jejich český evangelický kostel, ale až v roce 1958 se blížilo jeho dokončení.

Evangelická reformovaná církev patří k maďarskému seniorátu.

Ještě jsem odpoledne stačila navštívit klub seniorů, kde jsem si hezky popovídala s účastníky setkání. Vypadá to, že žijí podobně jako my, ale moc hezky se scházejí, říkají si o novinkách v kultuře a v rodinách, navštěvují se. Bylo to moc příjemné setkání. A pak už noční cesta přes Maďarsko, Moravu - a do Prahy...