Starý strom nelze přesazovat do nekonečna

Začnu vzpomínkou
Na den, kdy jsem se s mužem po jednadvaceti letech exilu zatím nanečisto poprvé vracela do Čech a do rodné Prahy, nikdy nezapomenu. Bylo to v prosinci 1990. Udělení víza na československém vyslanectví v Bernu bylo otázkou několika málo minut. A jelo se. Domů... Před Železnou Rudou se zvedl těžký závoj mlhy a objevilo se slunce. Lehký sněhový poprašek jen jiskřil. Vnímala jsem to osudově - jako naději.

Odbavení v Rozvadově proběhlo jednoduše. Pamatuju si západní hranice z minulosti, mnohé se mi zadřelo pod kůži až příliš. Byli tohle skutečně titíž strážci hranic, co ještě včera...? Ne, nesmím srovnávat, teď je... teď bude všechno jiné, říkala jsem si. Hraniční pásmo. Lesy a hájky. Atmosféra domova. Patřila k ní i líbezná jména českých vesnic. Třeba Čachrov, Jesená... Slyšíte to? Jinak se zdánlivě nic nezměnilo, předtím jsme byli za čarou a teď jsme před ní. Směrem na Klatovy se po obou stranách rozkládají lesy. Jen kousek odtud leží Chebsko, moje prázdniny a moje dětství. Na kraji lesíka se laňce páří z nozder. Zcela automaticky se mi vybavují verše ze školy a zvolání Praotce Čecha, když přehlédl krajinu z vrcholu Řípu. „To je ona, země zaslíbená, mlékem a strdím oplývající!“…

Tíha na nás padá asi 20 km za hranicemi
Opona není železná, ale podobně neprodyšná, těžká a hustá. Jako na vlakovém nádraží. Mám pocit, že nám hoří motor. Vzduch je tak těžký, že se dá téměř uchopit a krájet.

Jedeme venkovem... První boží muka. Holá, ani kytička. První kostelík se zcela opadanou a zničenou omítkou. Jediné vozidlo, které míjíme, je koňský povoz. Černočernou vrstvu špíny po obou stranách silnice mylně pokládám za spálenou zemi. A čím blíž k Plzni, tím hůř. Černé mraky, černá okna autobusů s úzkým průhledem pro řidiče. Máme za sebou 700 km, ale jsme široko daleko nejčistším vozidlem.

V Plzni ještě straší pěticípé hvězdy. Přes Rokycany a Holoubkov jako by se právě přehnala válka. Fronty před obchody se zeleninou. Není poznat, co se prodává. Scvrklé karikatury mrkve a brambor pod vrstvou špíny pokládám za nepovedenou atrapu. Konečně první studenti s trikolorou.

Pražská sídliště. Zápach z otevřených a přeplněných popelnic, a to je zima. A zase kouř. Valivý, dusivý. V Praze je vyhlášen l.stupeň pohotovosti. Prý nemáme pít mléko a vodu, že na to už nejsme zvyklí. A samozřejmě jíst maso... Mávneme rukou, vždyť jsme doma!

TRYCHTÝŘKY PAMĚTI

Vracím se... kam jinam než do Prahy
ale to je přece totéž / jako bych řekla
do kolébky a do hrobu
do města z mrtvýchvstání
... do Čech a domů...

Vracím se hledat a / strašlivě se bojím /
že nenajdu
Trychtýřky neslitovné paměti / se bolestně
přisávají na kůži a
širším otevřeným koncem šlapou... /
ohledávají zemi

Trychtýřky paměti / jež nezná milosti
osvětlují / svlažují
slznými kanálky mozaiku / pražských
chodníků...
praznámá místa / Zakusují se do pražců
zraněných a /rozmazaných rychlostí /
ujíždějících vlaků
....
Co je krásnějšího než /
moci se vracet?
Anebo vrátit...
Každý návrat je / však i něco jako pohřeb
obrazů a lidí / kteří už přestali patřit životu
Budu naslouchat... / hledat / život zpáteční
a budu potkávat
zčernalé fasády a / prázdné hroby
všedních dní
drahých přátel příběhů a nadějí na
něž mi nedovolili
položit kytičku včas /Ale protože se
stále ještě dějí zázraky / mohou
i všední dny... i naděje slavit
slavnost z mrtvýchvstání...

I návraty domů potřebují / víru a čas
Pojďte se mnou a / pomozte mi přemoci
strach
Teprve až se shledáme... / až ucítíme...
až uslyšíme melodii řeči / až ochutnáme
ze všech číší
a srovnáme krok / až začneme proudit
jako součást
teprve pak se trychtýřky / ... metličky
paměti sladkobolně přisají na kůži a
trubicí dolre zlaskají / zlíbnou zemi
Vracím se... / já musím / věřte mi
Vracím se do Prahy / ale to je přece
totéž jako bych řekla
do Čech a domů

Od listopadových událostí jsem trhána na kusy stejně, jako tomu bylo v prvních dnech exilu. Kolik z nás najde odvahu se vrátit? Že budu muset zanechat ve Švýcarsku naše dvě holky a vnuky, to si zatím neuvědomuju. Aspoň ne tak docela.

Neděle 10. prosince. Přes noc napadl sníh. Praha dostala čerstvý bílý poprašek. Je krásná. Bílá, neposkvrněná. Svobodná, zlatá a stověžatá. Zločinec Husák podal dlouho očekávanou demisi.

Odpoledne nedělní manifest. na Václavském náměstí. Už od 13 hod. se trousí skupinky Pražanů z bočních ulic, další přijíždějí autobusy a metrem. Všichni jsou tišší. Je mráz, - 10°. „Svatý Václave, vévodo české země, kníže náš, nedej zahynouti nám ni budoucím,“ píše se na podstavci. Svátečně ztichlému zástupu zpívá Marta Kubišová Modlitbu za Martu tak, jako tomu bylo toho osmašedesátého. „Už jsme tady! Ať žije Havel!“ vítá dav svoje mluvčí na balkonu Melantrichu. Prsty zdvižené do vítězného vé umrzají. Státní hymna. Modlím se za svobodu své země.

O rok později
První se domů vrací můj skoro osmdesátiletý otec. V roce 69 odešli oba moji rodiče za mnou, mámu však těžký stesk a starost o staré rodiče zahubil hned v prvním roce exilu. Na úmrtním loži, v těžké agónii odrecitovala báseň Karla Trinkewitze, Krajino dětstvi, chtěl bych se k tobě vrátit... Bylo jí 49 let a byl to její odkaz. Nyní se tedy otec vrací sám, opuštěnější než kdy jindy, zato s nadějí, že se sejde se starými přáteli, že dožije doma...

Člověk míní, pámbu mění. „Já se tam bojím,“ oznamuje mi posmutněle o několik měsíců později. Bezohlednost řidičů na přechodech a tramvajových ostrůvcích, rozbité chodníky, zakyslost lidí spěchajících nevšímavě kolem starého člověka s bílou holí slepce, to vše na něj působí tak, že se rozhodne opět k návratu. Švýcarsko sice není a už nikdy nebude jeho domovem, zato ví, že může kohokoli zastavit na ulici s prosbou o pomoc... Nejenže mu pomohou, ale ani ho neokradou.... Že se autobus nerozjede, dokud si řidič nebude jistý, že ten starý člověk bezpečně sedí... Že mu úřednice na poště s úsměvem poradí a pomůže... Že pokladní v obchodě nebude vzteklá, když zjistí, že nemá drobné... Byla by toho ještě celá řada. Kdyby můj otec odpovídal na anketu Proč se nevrátil do ČR a podruhé dobrovolně volil emigraci, musel by napsat, že měl strach. Strach z nevšímavosti a bezohlednosti vlastních lidí.

Zkušenosti jsou nepřenosné
a nemohly nás zadržet od touhy se vrátit. Začali jsme tím, že jsme koupili byt, abychom posléze zjistili, že jsme naletěli. Napodruhé jsme už byli chytřejší.

V prvních měsících jsem se navzdory všem počátečním potížím cítila šťastná a věděla jsem, že jsem doma. Přesto mě závist podobně jako názor, že exulant rovná se zrádce, názor, se kterým jsem byla nejednou konfrontována, dokázaly vždy velice bolestně zasáhnout. Touto cílenou a dlouholetou propagandou se bolševikům podařilo infikovat část národa, která stokrát opakovanou lež přijala za svou, ale tím se ještě nestala pravdou. Co by potom byli ti, kteří zločinecký režim v naší zemi budovali, udržovali atmosféru strachu a ochotně či dokonce z prospěchu se zapojili do takzvané normalizace?! Bez těchto přisluhovačů nejenže by exil neexistoval, ale hlavně by režim ani nemohl tak dlouho vydržet!

S čím jsem nepočítala
byl stesk po dětech. Jsou už velké a mohou za námi kdykoli přijet, říkala jsem si. Přesto se mezi nás vkrádalo nepochopení. Holky se snažily nedat to najevo, přesto mi připadalo, že nemohou strávit, čemu jsem dala přednost. A když jednoho dne zatelefonoval náš malý Pavlík – babí, kdy se zastavíš na kafíčko? - věděla jsem, že to bez dětí a vnuků natrvalo nevydržím, že je rozhodnuto. Ještě chvilku jsme jezdili tam a zpátky a pendlovali mezi Švýcarskem a domovem, ale bylo to únavné a každé loučení bolestnější než to první, a nakonec jsme se opět rozhodli rodinu stmelit - vrátit se do země, která nás kdysi tak velkoryse přijala.

Co je víc, vlast – nebo rodina? Přesvědčuju se, že Čechy si mohu nadále nést v srdci, tak jako jsem je tam měla zakonzervované po těch jednadvacet let. O rodinu a vztahy je však nutné pečovat.

A co kdybych bývala neemigrovala?
Občas si kladu tuhle otázku. V každém případě by to byl život zcela jiného člověka. Tak jako mi chybí zkušenosti normalizace a násilného, a do jisté míry nezbytného přizpůsobení, nepoznala bych, jak chutná svoboda se všemi důsledky a povinnostmi. Jsem pyšná na to, že jsem odjela s plavkami a všeho, čeho jsem se svým mužem dosáhla, bylo jen a jen vlastními silami a vlastním přičiněním. Krom toho mám pocit, že některá díla a dílka mohou vzniknout právě jen tam, daleko od domova. Ta moje nejsou výjimkou. Po počátečním obrovském otřesu, ne-li pocitu beznaděje a naprostého konce, jsem začala psát to, co by doma nikdy nevzniklo.

A co bych si přála?
Třeba to, aby se konečně našla vůle a odvaha odsoudit ty, kteří národ léta dusili a trýznili, protože teprve pak budeme moci mluvit o tom, že se do ČR vrátila demokracie. Přála bych si také něco zdánlivě strašně jednoduchého, s čím může začít každý u sebe, totiž všeobecně zlepšit pravidla, kterými bychom se řídili v praktickém životě a ve svém praktickém mravním konání. Kdyby mi Kouzelný dědeček slíbil splnit jedno přání, přála bych domovu trochu víc té obyčejné mezilidské slušnosti.

Tak – a teď hurá na Václavské! Musím se ještě podívat, zda někde omylem neprodávají Kubešovou, pomazlím se s knihami a hlavně – poslechnu si, zda mému uchu čeština pořád tak seifertovsky zpívá!