Cítit se bohatým může kdokoli

V nejvýchodnější části předválečného Československa, na tehdejší Podkarpatské Rusi a dnes Zakarpatské Ukrajině, si dříve narození lidé pamatují z dětských let Masarykovu republiku: za jiných historických okolností mohli být dodnes našimi spoluobčany. Teď tam žijí zestárlí a často osamělí, důchod jim nestačí ani na základní potraviny, natož na potřebné léky.

Vesnice v kraji, jak jej u nás známe hlavně z knih Ivana Olbrachta, nyní nabízejí navzájem podobný obraz: doma zůstávají ti nejmladší a nejstarší, protože lidi v produktivním věku nutí vysoká nezaměstnanost, aby hledali práci v okolních zemích, včetně České republiky.

V tjačivském okrese (takových správních celků je v Zakarpatsku třináct), který v roce 1998 zasáhly ničivé povodně, se v posledních letech dočkaly jisté pomoci nejprve školní děti a zanedlouho po nich také senioři. Zasloužili se o to pracovníci humanitárního střediska ostravsko- opavské pobočky České katolické charity a přímo v terénu slovenský misionář Petr Krenický, dobře obeznámený s místními poměry a problémy tamních obyvatel. Z jejich iniciativy a obětavé práce se nejdříve zrodil na jaře 2002 projekt Adopce na dálku a ke konci roku 2004 pak další projekt Důstojný život.

Cílovou skupinou adopcí na dálku jsou děti ze sociálně slabých rodin. Těm má finanční příspěvek od dárců – adoptivních rodičů – umožnit přístup ke vzdělání a pozvednout hmotnou a duchovní úroveň jejich vlastních rodin. Během první tří let našlo v ČR adoptivní rodiče téměř tisíc dětí tjačivského okresu.

Projekt Důstojný život, určený nejstarší generaci, navázal na zkušenosti z předchozí charitativní činnosti. Podle Marty Porubové z ostravského humanitárního střediska se všichni ti, kdo jsou do uvedeného projektu zařazeni, stávají klienty farní pečovatelské služby, která pro ně představuje možná jedinou jistotu. Pro nejpotřebnější seniory zřídila Charita v horské dřevařské obci Usť Čorna – přestavbou bývalého kulturního domu, jehož jednu část využívají ke svým volnočasovým aktivitám místní děti – Domov pokojného stáří. Jde v celém Zakarpatsku o jediné zařízení svého druhu, se základními službami, stálou přítomností zdravotní sestry a pravidelnou docházkou lékaře. Na rekonstrukci se mj. podílely organizované skupiny mladých lidí z České republiky, část potřebných financí přišla z Tříkrálové sbírky. Omezená kapacita třinácti lůžek (časem by se měla zvýšit) může zatím uspokojit pouze malou část zájemců. Domov však plní ještě jednu důležitou funkci – slouží jako zázemí pro pečovatele, kteří se denně odtud vydávají do horských obcí a na samoty pomáhat dalším potřebným seniorům, například s přípravou jídla, obstaráváním nákupů či dřeva na topení, s úklidem a praním prádla, vyřizováním na úřadech apod. (Takhle se starají rovněž o ty „moje“ dvě stařenky, 87letou Annu D. a 83letou Harfiji K., a já jsem jim za to vděčný).

Sponzoring zakarpatských seniorů znamená pro každého ze zúčastněných v ČR, že bude přispívat na pomoc konkrétnímu příjemci částkou 300 korun měsíčně. Mezi dosavadními dárci mají početné zastoupení důchodci, jistě i proto, že se dovedou vcítit do těžkostí a potřeb svých vrstevníků, žijících pár set kilometrů odtud na východ. Jedna starší dárkyně, která sama neměla lehký život, doprovodila svůj finanční příspěvek těmito slovy: „Když jsem se rozhodla podpořit jiného důchodce, který je na tom ještě hůř než já, cítila jsem se poprvé v životě bohatá.“