20 let – Z deníčku vydavatelky

11-12 2010 Ostatní česky
obálka čísla

18. ledna 1993

Tak už máme první číslo nového ročníku, v nové tiskárně, s novým grafikem a v nové republice. Zatímco ty předchozí údaje jsou celkem obvyklé, poslední fakt je pro mnohé obyvatele bývalého Československa dosti tristní. Jak pro ty, kteří mají z nejrůznějších důvodů prostě vztah mezi občany dosavadního soustátí, řekla bych, na normální úrovni, což znamená jakousi duchovní federaci, o které píšou např. Mosty, tak i pro ty, kteří rozdělení Československa pociťují i prakticky. Bydlí např. v Hodoníně a chodí do práce „do zahraničí“. Oženili se se Slovenkou (která se jí stala, protože mamka zrovna v době porodu dlela na Slovensku, kde taťka vyučoval v rámci slovenského vzdělávání a pomoci) a mají nějaké děti, které nyní, podle bydliště jsou tím či oním. Běžná situace – jedna mamka má pár Slováčků a nějaké ty „Čehúny“, jak jim tam teď posměšně říkají. Zatím ještě nejsou lidi a prostředky na vybudování železné opony na hranici, ale všechno nasvědčuje tomu, že na ni nebudeme dlouho čekat.

Samozřejmě, že chápu, že to tak asi musí být, ale to neznamená, že se mi to musí líbit. Amen.

Číslo jedna je v nové grafické úpravě (inovoval původní autor titulního loga Václav Holub), ve dvou barvách a jednom polotónu, s krásnou opuštěnou židlí fotografa Františka Dostála na titulu. Od té židle jdou čtyřmi směry kroky ve sněhu, víc netřeba...

Tiskárna v Novém Městě nad Metují se snaží, papír je tenčí, jen rastr je poněkud řídký, což znamená, že některé fotografie vypadají opět jako na kopírce. Ale to se poddá časem. Grafická úprava je velice dobrá a Milan Vyhnálek na zadní straně u příležitosti prvního vydání jeho knížky Kde je tráva je zelenější , se směje a nechybí mu obličej. Úspěch.

1. února 1993

Číslo dvě mi dalo zabrat. Zuzana Bubílková měla být původně v čísle jedna. Rozhovor jsme dělaly před koncem roku a hned druhý den jsem jej vlastnoručně jela k Petře přepsat do kompjútru. Pak jsem stránky k autorizaci dala dcerušce Janě, která načepovala nový benzin do nádrže a jela s nimi do televize. Problém byl v tom, že slečna sekretářka, tak jako ve většině případů československých důležitých kanceláří, alespoň jak sahají moje bohaté zkušenosti tohoto druhu, nebyla natolik inteligentní a pružně reagující, aby obálku pro paní Bubílkovou dala paní Bubílkové a pak zase zpět tam, kam bylo určeno. Dopadlo to tak, že paní Bubílková bez připomínek rozhovor autorizovala, ale slečna sekretářka měla zřejmě natolik zajímavější pracovní program, že obálku nedoručila ani do vrátnice a dokonce na naše časté (asi 15x denně) dotazy odpovídala v tom smyslu, že o ničem neví, žádnou obálku s rozhovorem nikdy neviděla a paní Bubílkovou vlastně ani nezná. Po mnoha pokusech dohonit interwievovanou Zuzanu Bubílkovou někde mezi Prahou a Bratislavou se mi to jednoho dne večer ve 22.00 u její maminky v Bratislavě podařilo a dostalo se mi ujištění, že k rozhovoru žádné opravy nemá a proč se ptám, když už mi před týdnem rukopis nechala u své sekretářky...

Rozhovor se Slovenkou-Češkou, hrdinkou, která se nebála Mečiara a jiných slovenských strašidel od samého počátku „sametu“, měl být hlavním trhákem právě prvého čísla po akutním rozdělení státu. Bohužel, díky tupé sekretářce se tak nestalo.

Ještě více než tato skutečnosti (Zuzka „bubi“, jak jí důvěrně u nás v redakci říkáme, určitě zaujme i v tomto čísle) mne ničí pohled na její fotku, která byla velmi hezká a profesionálně zhotovená (autor Martin Mašín), avšak tiskárna (či grafik?) způsobili výsledek, za který by se i ta nejlacinější xeroxová kopírka musela hanbou propadnout! Stejné je to i uvnitř listu.

13. července 1993

Je vedro, prázdniny jako malované. Syn Marek putuje s divadelní kočovnou společností Julie a spol. po jižních Čechách (doufám, že se napatlal krémem s filtrem a vzal si něco na hlavu a že se na noc řádně obleče na spaní (pod širákem), muž je v angažmá jazzového klubu v Curychu, a tak mám klid na práci. Je sobota a díky smutné události upálení Jana Husa a veselé – příchodu věrozvěstů Cyrila a Metoděje máme nové sváteční volno – 5. a 6. července. To znamená, že dneškem počínaje, mne čekají krásné čtyři dny bez velkého vyzvánění telefonů a v každém případě bez doručování dopisů, které mne v poslední době dovedou přimět ke stavu podobnému infarktu či mrtvici. Co v nich je, si nebudu radši teď připomínat, protože se chci raději s optimismem vrhnout na tu spoustu článků, které je třeba zkorigovat, na tu spoustu dopisů, na které je třeba odpovědět nebo z jejich nápadů (díky) něco realizovat. Dopisy čtenářů, které mi – na rozdíl o těch shora zmíněných – pomáhají k nervové renesanci a které mne upřímně zvou k nim na návštěvu (do Náchoda, Varnsdorfu, Vrchabí, Bratislavy, Českého Krumlova, Obstaldenu, Neuchatelu, Paříže, Londýna, Malmö, Stockholmu, Kodaně, Vídně a dalších krásných míst, kde jsou dobří lidé), mne také mj. ujišťují o tom, že časopis Český dialog má smysl a že je třeba vytrvat i přes různé finanční a jiné nepřízně až ke stabilizované pravidelnosti...

Samozřejmě, že to tak je. Vytrvat. To je vskutku pravdivé heslo.

A není tak marné, když si uvědomím, že zrovna včera přišla už třetí nabídka typu „koupím Český dialog“. Ale o tom zase, můj deníčku, příště.

3. září 1993

Jak tak koukám, nepsala jsem do deníčku přesně dva měsíce. Za tu dobu se událo plno věcí. Především vyšlo několik dalších čísel Českého dialogu. A to stojí za zmínku hlavně poté, co mezitím naopak zaniklo několik titulů českých časopisů, a to nejen domácích, ale i exilových. Konec revue OKNO mi např. z Holandska oznámil prof. T. Grandtner, tiše se vypařil silně nezdařený pokus o „krajanský“ Postilion a zvláště pikantní je případ časopisu Západ. Tento původně velice renomovaný časopis vydávaný z Kanady již na jaře 1990 učinil první pokus o přenesení svých aktivit do Československa. Dokonce k tomu účelu byla uspořádána tisková konference. Příliš se to nevyvedlo, ať už z důvodů malého zájmu zdejšího čtenářstva, málo přitažlivých článků, neschopnosti a nezájmu distribuce, či rozporů a neshod uvnitř samotné redakce Západu... Nevím, v každém případě se Západ ještě před rozpadem Československa rozdělil na dvě půlky. Ale ne na českou a slovenskou, nýbrž na realistickou a utopickou. Prvně zmíněná půlka se spojila se švýcarským zahraničním časopisem Polygon- Reportér a jeho prostřednictvím tím pádem i s Českým dialogem. Druhá půlka se jednak soustředila na osočování Polygonu a jednak se pokusila znovu dobýt české trafiky. Bylo to samozřejmě marné, protože současný český čtenář dá přednost titulům známým a uklidňujícím, jako jsou Květy, Vlasta a z nových maximálně Blesk (neb – kdo nečte Blesk, ví kulový... jak bylo první úžasně vtipné a působivé propagační heslo tohoto blbého, leč spíše hodného než zlého bulváru s Ringierem v pozadí). Západ tedy na českém trhu pohořel, ale protože prý v Kanadě existuje hodná stará dáma českého původu, která chce podzim svého života zpestřit vlasteneckým mecenášstvím a platit výrobu Západu, snahy o jeho vzkříšení neustávají. Poslední vlaštovkou je informace, že tento časopis bude vydávat jedna z institucí, které tu v poslední době vyrůstají jako houby po dešti a mají v náplni své činnosti (samozřejmě výdělečné) i tzv. krajanství. Nelze jí nepřát, aby si to nezkusila. Naplnit časopis čtivými články, sehnat k tomu fotografie, nechat to tisknout, číst korektury, platit tiskárnu, zajistit odvoz sem a tam, zajistit distribuci (to je vůbec to nejtěžší), zajistit odvoz remitendy, evidovat předplatitele, zasílat jim výtisky (a nedivit se tomu, kolik stojí poštovné do zahraničí), odpovídat na dopisy a tisíce jiných věcí, které s časopisem souvisejí.

4. září 1993

Ale zpět k Českému dialogu. Měl taky namále. Zatímco v jeho začátcích jsem se nervově hroutila pouze tak asi jednou za dva či tři měsíce, v posledním roce se tempo mých kolapsů povážlivě zrychlovalo. Na jaře tohoto roku dosahovalo frekvencí až dvakrát do měsíce. Jednak se to vždycky projevilo na kvalitě čísla a jednak na mém zdravotním stavu. V červenci krize dosáhla zřejmě maxima, protože jsem padla doslova na podlahu a musela vyhledat lékaře. Moje moudrá účetní na mé zoufalé výlevy pak pravila: co chceš, teď jsi na úplném dně a nezbývá ti, než se od něj zase odrazit.

To ano, souhlasila jsem. Ale jak? A právě v ten den, kdy zavraždili za bílého dne n rušné ulici v Praze podnikatelku, mi zavolal jeden věřitel a vyhrožoval, že si večer přijde pro peníze. „Zdalipak máte ty výdejové lístky na hotovost,“ ptal se, na což jsem ještě vtipně odvětila, že výdajové lístky mám, ale hotovost nikoli, a složila jsem se znovu a dokonale, přemítajíc přitom o nevděčnosti osudu. Proč se mám skládat zrovna já a ne paní Libuše Čermáková z Libně, která mne jako distributorka podvedla loni v létě a dodnes mi dluží padesát tisíc.

Když jsem se trošku probrala, usoudila jsem, že musím něco podniknout. Na záchranu sebe sama i na záchranu Českého dialogu. Ale co?

Zaprvé zaplatit tomu právem netrpělivému věřiteli, což znamená sehnat někde nějaké peníze. Zadruhé dát se zdravotně dohromady, což znamená jet do lesa a prochodit tam hodiny, jet k vodě a plavat a koukat do nebe.

Těžko říci, co bylo obtížněji uskutečnitelné, ale nakonec se podařilo obojí. To druhé si v obrazech připomínám každý večer před usnutím. Obraz, jak plavu a plavu a plavu a nad hlavou modré nebe mám...

Eva Střížovská

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012