Dvacet let Českého dialogu

aneb Jak jsem si napravoval špatné svědomí

Za doby totality byly návštěvy Československa sporadické. Stalo se, že za deset let jsem tam byl jen krátce dvakrát. Rodiče a příbuzní chybí. Komunistický režim na věčné časy se propadl, odsoudil se do nevěčnosti a s ním se logicky vyměnila československá diplomatická garnitura doma i v zahraničí.

Na čs. velvyslanectví ve Stockholmu se objevila nová tažná síla jménem Daniela Mustillová a spolupráce na poli hudebněuměleckém se s velvyslanectvím rozjela. Když jsem posílal na velvyslanectví kulturní programy, diplomatka D. Mustillová mi diplomaticky oznámila, ze pan velvyslanec Václav Frýbert je pedant a potrpí si na správnou češtinu. Do duše se vkrádal těžký soumrak, že čeština se nejen mění, ale obraty scházejí a gramatika se začíná otřásat v základech. Informace i dějiny se začínají vytrácet. „Přečti si alespoň tohle“, říká D. Mustillová a dává mi několik výtisků Českého dialogu. Četl jsem a četl. Čas utíkal a najednou jsem si vzpomněl, jak jsem u své známé ve Stockholmu četl Škvoreckého „Tankový prapor“ a tam na stránce bylo od vydavatelů z Toronta napsáno: „Jsme rádi, že čtenářům naše knihy doporučujete, ale nepůjčujete. Jsme závislí na platících čtenářích.“ Špatné svědomí se začínalo ozý- vat. Jak to bylo s Českým dialogem a se mnou, coby platícím čtenářem?

V r. 2001 dostal Jan Polášek cenu Gratias Agit a já byl pozván na ministerstvo zahraničí. V kruhu několika diskutujících zpozoruji jakousi známou tvář. Byla téměř na odchodu. Já ji zastavím a ptám se: „Jste Vy paní Střížovská?“ Videl jsem ji na stránkách v Českého dialogu. „Ano jsem,“ odpověděla téměř s nezájmem. „Já bych si u vás předplatil Český dialog.“ „Ale ne, ten už byl asi poslední.“ „V případě, že ještě vyjde, raději Vám tu nechám peníze,“ a rozhodně jsem paní Střížovské vnutil 1000 Kč. Někdo z přítomných též zareagoval, že si Čes. dialog předplatí. Paní Střížovská si zapsala moji adresu, že mi ty peníze zřejmě vrátí. Moje špatné svědomí se začínalo vytrácet. V příštím čísle Českého dialogu, které mi došlo do Švédska, se dočítám hned na první stránce: „Díky panu Šonskému (a několika dalším) Český dialog opět vychází...“ Špatné svědomí se opět dostavuje. Copak jste paní šéfredaktorko nepochopila, že já jsem si vlastně Český dialog nepředplatil, já jsem vám jen splácel dluhy!

Deset let žiju poplatně s Čes. dialogem. Krásných článků tam bylo moc a moc a nějak jsem s ním srostl. Konkurence s internetem stále narůstá, ale Čes. dialog má stále svůj okruh věrných čtenářů. Nejen krásné články, ale pocit, jak jeden jediný člověk toho tolik dokáže. Dokáže se tak nezištně obětovat pro své ideály.

Paní šéfredaktorko Evo Střížovská, klobouk dolů, na kolena před Vámi. Co vy jste dokázala za těch dvacet let? Nejenže jste se pro svůj časopis tak obětovala, pracovala zadarmo, investovala do časopisu ze svých skromných prostředků a nastavila nám druhým zrcadlo. My hudebníci jsme také idealisti, rádi zahrajeme, ale kolik za to? Když se vedle Vás někdo z nás postaví, jsme více materialisti než idealisti, jsme tak nějak odkázáni na lavici hanby.

Nevím, co bych dál psal. Tvoje dílo, Evo, mluví za sebe, slova nestačí. Gratuluji, přeji vše nej, nej, nej, je to ale málo. Dostala jsi málo zaplaceno, ale štěstí jsi musela mít. Našla sis třebas Martinu Fialkovou. To je také štěstí, tolik krásných článků co ona napsala a tolik dobrého udělala... slova, jak jsem řekl, nestačí.

A to špatné svědomí? Evo, Ty jsi duše velkorysá, odpust¨mi! A jestliže ta moje čeština tak úplně neuvadla a něco dobrého tam ještě zůstalo, tak je to též díky Českému dialogu, díky Tvojí obětavé duši.