Co způsobil - Český dialog

11-12 2010 Aktuality česky
obálka čísla

Milí čtenáři a přátelé,

snad to tak mohu napsat – vždyť za téměř 8 let mé spolupráce s Evou Střížovskou a Českým dialogem jsem Vás řadu poznala osobně a s některými z Vás komunikuji hned v několika rovinách. V té čtenářské, v pracovní (s hosty našich besed a jiných pořadů, a hlavně s těmi, kdo se nějak zapojili do projektu České kořeny) i v rovině přátelské. A toho si nejvíc vážím.

Chci se s Vámi podělit o svůj příběh, který mne spojil s Českým dialogem.

Nejdřív přišel impulz – a to negativní. Koncem roku 2002 přišel i konec v mém předchozím zaměstnání, které s novinařinou nemělo mnoho společného. Ještě předtím zkrachovalo nakladatelství, v němž jsem pracovala v propagaci, a pak mne přestali chtít v jazykové agentuře, kde jsem se krátce ocitla. Ale to už jsem znala tu malou čipernou paní v kloboučku, která pořád někam vozila ty zajímavé časopisy, z nichž jsem se dozvídala tolik vzrušujícího a burcujícího o osudech Čechů doslova v nejneuvěřitelnějších zemích. V Jihoafrické republice, na Novém Zélandu, taky na Aljašce... ale neméně zajímavé byly i osudy těch z Evropy či USA, Kanady... A mně samotné se přitom do té doby podařilo "na západě" navštívit sotva tak knižní veletrh ve Frankfurtu a dvakrát pobýt v Itálii v nejlevnějším letovisku s dětmi u moře (když ovšem nepočítám cesty po dřívějších zemích východního bloku – ty jsem jako zvídavá studentka měla celkem proježděné).

A hlavně... dřímaly ve mně jakési "psací" ambice – to po dědečkovi spisovateli a novináři, v jehož stopách jsem chtěla jít už jako malé děvče. Chtěla jsem kdysi studovat žurnalistiku, ale pak jsem si uvědomila, že by mne třeba nutili psát o socialistických závazcích a o výročích vítězného Února – a tak jsem tyhle vášně v sobě nadlouho potlačila.

Když mne Eva Střížovská vybídla ke spolupráci a přesvědčovala, že mám vyzkoušet tzv. "volnou nohu", váhala jsem velmi. Dělat něco, co chci, ale nevím, jestli to umím? A ještě k tomu na volné noze? Dost riziko.

Geny ale asi byly silnější, a tak jsem se rozhodla to zkusit. Co ale bylo podporou největší – to bylo Evino povzbuzování a stále nové a nové příležitosti, které přede mne stavěla.

A nové úkoly. "Nemám čas, sejdi se v redakci s tím a tím důležitým člověkem (úctyhodný vědec z USA například, nebo renomovaná spisovatelka ze Švýcarska...) a domluv s ním něco, třeba udělejte rozhovor!" Buch ho! A už jsem v tom plavala až po uši. Uctivě jsem se tedy začala ptát a zkoušet o těchto osobnostech psát – a připadalo mi to ode mne jako hrozná drzost.

"Jednej se sponzory, potřebovali bychom posílit inzerci," děla Eva. Jak na to, to jsem trochu věděla z předchozích zaměstnání, ale to jsem stála na té druhé straně, která si inzerci objednávala a nechávala se přemlouvat. Nyní jsem to byla já, kdo musel zvolit správnou taktiku.

Dařilo se to pozvolna, od zkušených jsem měla informaci, že síť kontaktů trvá vybudovat nejméně 2 roky, ale spíš víc. Byla to pravda. Nicméně dílčí úspěchy přišly.

Ale hlavně jsem poznávala a potkávala s Evou a díky ní desítky neuvěřitelně zajímavých a obdivuhodných lidí – a to nejen čtenářů z celého světa, ale i domácích osobností. Od umělců, lidí z bývalého disentu, přes renomované novináře až k politikům (zejména těm slušným) atd. Učila jsem se chodit do takových budov, jako je senát či ministerstvo zahraničí. Bavit se se senátory. Učila jsem se nejen psát (jsem tedy novinářka samouk, konečně se vám všem mohu přiznat), ale především jednat a mluvit s těmi všemi lidmi, jaké bych bez Evy nejspíš v životě nepotkala.

A netrvalo dlouho, byla jsem Evou vržena do další jámy lvové. "Budeš dělat besedy v Městské knihovně, to je dobrá příležitost pro tebe!" A už tu byla první z nich. Tréma obrovská. Naštěstí zpěvačka Eva Henychová byla velmi příjemná a pomohla mi přes moji nervozitu se přenést. Přesto ještě mnoho dalších Hovorů bez hranic v Městské knihovně bylo zahajováno s trémou. A opět musím poděkovat především Evě, že jejich přibližně 60. pokračování, které letos očekáváme, mohu stále uvádět, a že mne svým pošťuchováním dostala nejen do stavu žurnalistického, ale také do role moderátorky čili průvodkyně nejrůznějšími pořady a programy, které si, ještě ke všemu, na Evin popud, musím i sama vymýšlet.

Ještě ale pořád nejsem u cestování – a to nelze přeskočit. Zde musím poděkovat Českému dialogu a jeho zakladatelce obzvláště upřímně. Tak jako mne hodila do vod žurnalistiky, stejně rychle, pár měsíců po začátku naší spolupráce, rozhodla, že s ní jedu za krajany do Švédska. Do země pro mne do té doby neskutečně vzdálené a neznámé. Prý jsou tam báječní Češi – všichni naši kamarádi, prohlásila, a že je musím poznat. A jely jsme. Měla pravdu, jsou tam Češi opravdu báječní, ale nejen tam. Jsou i ve Švýcarsku, kam vedla moje další cesta, v Maďarsku či na Slovensku, jsou ale také v Británii či Německu, v Rakousku, v Belgii a maličkém Lucembursku. Tam všude jsem s Evou (a brzy pak i samostatně) byla a z cest psala pro Český dialog reportáže o všem zajímavém, co se mezi tamními Čechy děje. A nesmím zapomenout na USA, zemi, o níž se mi ani nesnilo, že ji někdy navštívím. Díky Českému dialogu se to povedlo! Potkávala jsem všude další a další osobnosti, poznávala jinou kulturu a rozšiřovala si svoje středočeské obzory. Srovnávala, přemýšlela a psala.

A zde se musím zmínit ještě o dalším bodu zlomu, ke kterému došlo už asi po dvou letech spolupráce s Českým dialogem. Dostala jsem tehdy nabídku od jednoho pražského vydavatelství, zda bych nechtěla dělat šéfredaktorku kulturně zaměřeného měsíčníku Listy Prahy 1. Další výzva. Sice opět na volné noze, ale lákavá. Mám si troufnout? Já, která cosi tak trochu zkouším v Českém dialogu teprve tak krátkou dobu? Zase jsem si troufla – a myslím, že nebýt Eviných šťouchanců, ani tahle hezká práce by ke mně nepřišla. Dělám ji také dodnes.

A výzva třetí, zatím asi největší? České kořeny. Možnost, zúročit zkušenosti, kontakty s Čechy v různých zemích po světě a dát vzniknout dokumentárním filmům, které by zachytily jejich přepestré osudy, nelehká životní rozhodování. Zasáhla náhoda, která do redakce Českého dialogu přivedla moravského kameramana a režiséra Tomáše Kubáka. Jeho názory nás s Evou nenechaly na pochybách, že to je ten správný člověk, s kterým takové dokumenty mohou vznikat. Byl to vlastně jeho nápad, točit o Češích ve světě. Tomáš Kubák má kameru a umí točit krásné filmy. Český dialog má hustou síť kontaktů a přátel po celém světě, které Eva Střížovská kolem časopisu za uplynulých 20 let vytvořila. Díky nim teď můžeme s týmem Českých kořenů natáčet dokumenty (seženeme- li ovšem sponzory) třeba po celém světě. A to je příležitost, jak může Český dialog pokračovat v jiné podobě – a to filmové.

Český dialog ze mne tedy udělal filmující žurnalistku, která procestovala kus světa.

A Eva Střížovská, za pomoci mnoha z Vás, čtenářů, ze mne udělala jiného člověka. S otevřenějšíma očima, svobodnějšího a sebevědomějšího, než jsem byla předtím.

Díky.

Martina Fialková

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012