20 let – Z deníčku vydavatelky

9-10 2010 Ostatní česky
obálka čísla

3. část seriálu...

5. března 1992

Chtěla bych dělat pěkný časopis. Ale jak, když většinu mého času schramstne hledání nových a nových tiskáren. S předlohou na číslo jedna jsem například oběhla půl Prahy, protelefonovala tucet hodin a nakonec jsem „zakázku“ zadala dvěma firmám, o nichž by mne ve snu nenapadlo, že je použiju.

Typografie aneb bývalé Rudé právo (ti zhotovili film) a pankrácká věznice (ofic. Nápravně výchovný ústav) – tam to tiskli. (Tam se mimochodem tiskly i zakázané knížky vydávané před lety Jazzovou sekcí jako byla např. Hrabalova Obsluhoval jsem anglického krále.) V obou případech šlo o čas, a tak jsem tedy musela loudit, žadonit a slibovat. Bezprizorná byla i dvojka, kterou nakonec vytiskli ve Vršovicích, až konečně s číslem 3 jsme se (možná) usadili. Vedoucí tiskárny v Krakovské ulici pan Rybníček je milý a sympatický člověk, který navíc své práci asi opravdu rozumí. A vzhledem k tomu, že není vyděrač a tiskárna má loňské zásoby papíru, jsou zde i ceny přijatelné. Je sice veliká legrace, když pro hotový náklad jede Richard s mercedesním náklaďákem s dialogovým nápisem na plachtě a nemůže se vejít do úzké uličky, nebo když pro náklad jedu já s rodinnou škodovkou a přesvědčuju policisty na Václaváku, kam je zakázaný vjezd, že jsem „dopravní obsluha“. Zatím se vše povedlo... Co se týká obsahu časopisu, jak z ohlasů lidí, tak z mých pocitů, nabíráme na pestrosti i na hutnosti. V trojce je např. Jana Petrová, nejmladší parlamentní poslankyně s vlastním názorem, ve čtyřce písničkář Honza Burian s tímtéž.

10. března 1992

Z úsilí získat další předplatitele v zahraničí, kterému jsme věnovali jak Vánoce (skládání čísla), tak peníze, vzešel jakýstakýs výsledek. Několik desítek se jich přihlásilo ze Švýcarska, kam byly zásilky poslány. Oproti loňsku je tu neoddiskutovatelný kvalitativní posun – zatímco loni se na dva tisíce zadarmo poslaných čísel přihlásilo v průměru 35 lidí, teď se na každých 100 čísel přihlásilo také pětatřicet. Tedy dvacetinásobné zlepšení!!!

Nesmím si ale nechat zkazit náladu takovými odpověďmi, jak například napsali manželé Valentovi z Brugg:

Vážení, vracíme Vám zpět Váš časopis „Český dialog“, který jsme obdrželi dokonce 2x. Pravděpodobně je u Vás názor, že ve Švýcarech žije i každý penzista v luxusu a může si dovolit z té malé penze rozhazovat peníze na všechny strany. Jinak si lze též těžko vysvětlit, proč např. roční předplatné pro celou Evropu má stát DM 45, ale pro Švýcarsko chfr 55.

Inu, zdá se, že kalkulujete přesně v duchu Vašeho soudruha ministra Dienstbiera – o emigranty nestojíme, ale peníze poslat mohou. Komunisté nás okradli dříve a jejich převlečení následníci nás okrádají dále...

11. března 1992

Naše finanční síla je stále velmi mizivá. Placení faktur za tisk se začíná opožďovat. Navíc jsem musela zaplatit návrh výtvarníkovi za barevnou obálku, kterou nemůžeme právě z finančních a tiskárenských důvodů vůbec použít.

Dnes jsem navštívila tiskárnu v Opletalově ulici (bývalý Mír), kde mi dvě příjemné paní udělaly „předkalkulaci“ časopisu a řekly, že kdyby byl náklad 5000, „hodily“ by to na ofsetovou rotačku, což je rychlé a číslo by přišlo (bez filmů) na 5 Kčs. To vypadá lákavě. Jenže: Pětkrát pět je dvacet pět, pět stojí filmy, 1500 grafika a čtení, pět set benzin, 3500 (nejméně) honoráře autorům a fotografům. To je celkem bratru 35 tisíc a to děleno pěti je 7 Kčs za číslo. A to nepočítám práci, kterou by měla dostat zaplacenou Petra, Mirka a možná někdy i já. Nemá cenu připomínat, že se číslo prodává za pět korun, přičemž distribuční firmy z toho mají 35–35 % rabat, takže se nám nevrátí ani 3 koruny za prodaný výtisk. Český dialog totiž leží v trafikách pod Rudým právem a pod různými pornočasopisy. Těžko si ho kdo koupí, když ho nezná. Ten, kdo ho poznal, se zase nemůže spolehnout na to, že každých 14 dní ho dostane v určité trafice. Trafiky se ruší, privatizují, často se mění ve zcela něco jiného. Distribuční firmy pracují velmi zvláštním způsobem, kdy nám například po čase vrátí balíky novin zcela nerozbalené. (A nezaplatí samozřejmě.) Stěžovat si není kde, neexistuje ani pořádná konkurence, leda v tom, která firma je horší.

13. března 1992

Pavel Tigrid mne moc potěšil. Při posledním setkání na Pražském hradě, u příležitosti prezidentského brífinku mi řekl, že Český dialog doporučil ministerstvu zahraničních věcí jako příklad spolupráce s krajany a že se mi od nich brzy někdo ozve. A taky ano. Petr Žolgoš, ředitel Střediska pro nevládní styky. Přijala jsem pozvání do Loretánské 13 a hezky jsme si popovídali. Nechala jsem se přemluvit, že jim pomohu připravit anketu a nějaké další materiály pro první číslo krajanského bulletinu, který je určen ambasádám, a oni mi zase na oplátku pomohou finančně. Zaprvé koupí část nákladu a pošlou ho na československé ambasády a konzuláty po světě a zadruhé „tady na to peníze jsou“ mi bylo kulantně naznačeno. Děkovala jsem v duchu Pavlu Tigridovi a jásala nad představou, jak zaplatím tiskárenské dluhy, které se začínají povážlivě vršit...

Přiběhla jsem domů a s vervou dva tři dny poctivě makala na anketě.

Když už jsem u těch ambasád. Udělala jsem rozhovor se studentským hrdinou sametové revoluce Martinem Mejstříkem a byla jsem otřesená jeho autentickým vyprávěním o velvyslanectví ve Washingtonu. Byl tam půl roku po sametu a jako by se tam zastavil čas. Všechno při starém. Mraky dobrých lidí z celé Ameriky telefonovaly, psaly dopisy a nabízely pomoc. Materiální i praktickou. Z několika desítek ambasádových lidí však kontakt s nimi „neměl nikdo v pracovní náplni“. Dál se šťourali v nose a chodili na recepce. Dopisy s nabídkami se vršily ve velkých pytlích. K ničemu...

14. března 1992

V čísle 5 jsem také otiskla vyprávění Larryho Celechovského z Ameriky o jeho cestě vzhůru. Je to prý velice bohatý pán. Občas mi telefonuje, protože si chce česky popovídat. Nejprve se ptá, kolik stojí předplatné, a to na rok, na půl roku a říká, že by jej rád poslal, ale že se bojí, že to nedojde. Já říkám, že tedy může poslat šek. Ten nic nestojí a ani ho nikdo nemůže ukrást. Pan Celechovský vždycky řekne, že pošle šek na půl roku. Pak si asi půl hodiny povídáme. On se ptá na všechny novinky a události v Československu i na moje názory na různé věci. Časopis mu posíláme už rok, ale šek ještě nepřišel. Je mi to divné, jistě takový inteligentní člověk a obchodník musí vědět, že předplatné na celý rok je levnější než takový jeden telefonát z Kalifornie do Československa.

18. března 1992

Dnes jsem mluvila do rádia. A to do soukromého. To je na tom nejvíc vzrušující. Pozvali mne do své nové relace v rádiu RIO sourozenci Marta Skarlandtová a Milan Hein. Ani jsem moc nekoktala, protože když nejde o mne, ale o věc – tedy o Český dialog – hrne se to ze mě v lavinách. Taky jsem si mohla přinést muziku, kterou mám ráda a zahrát ji posluchačům. Takže jsem prostřednictvím desek pozdravila pár kamarádek, na které nemám vůbec čas, jako je Eva Olmerová.

Čas nemám hlavně proto, že teď celé dny trávím v parlamentu. To je zážitek těžko popsatelný. Tam se vaří všechny špatné i dobré i prostřední lidské vlastnosti, všechny zkušenosti bývalého režimu, ať hrozné nebo fikané, poslanci procházejí zkouškou – zvláště pro chlapy těžkou – nechat či nenechat se omámit mocí. Ješitnost jako výrazná vlastnost tu ční k výšinám u jedněch, stejně jako moudrost a nadhled u druhých. Není jen černé a bílé.

Nejlépe si člověk s pány poslanci popovídá u oběda nebo u kávy. To první si vybere na jídelním lístku v lidových cenách rozsah 9–35 Kčs, to druhé napumpuje do kelímku z automatu na chodbě za Kčs 5. Ráda obědvám s Bohumilem Hubálkem, mým proseckým sousedem, protože mám ráda lidi, kteří mluví jasně, srozumitelně a ne celou dobu zrovna o sobě. Pan Hubálek je z protifašistického a protikomunistického odboje a je to člověk usilující o spravedlnost.

Kafe – „kapučíno“ – zase ráda piju s J. Kulanem, Slovákem, který se nebojí Mečiara ani estébáků, kteří mu stále vyhrožují zabitím dětí apod. Jakž takž si anglicky „pokecám“ i s kolegyní Susane z anglického listu The Guardian a s Vláďou Neužilem ze slovenské Smeny (pražské vydání), což jsou asi jediné mé styky s kolegy-novináři. Mezitím vždy odskočím do tiskárny – naštěstí je parlament na špici Václavského náměstí a tiskárna 10 minut odsud, zatelefonuji domů, co dělá synek, zatelefonuji různým lidem, ať už pracovně či soukromě, že se omlouvám, že stále nemám čas, a zatelefonuji několika věřitelům, že se omlouvám, že stále nemám peníze, ale že už určitě... brzy...

Honzu Buriana v čísle $ i Martina Mejstříka v čísle 5 fotografovala Hanka Rysová, pravil můj muž, který málokdy někoho pochválí: „Ona se naučila dělat portréty! Je opravdu dobrá...“ A co jí ostatně zbývá? Bydlí na Újezdě v místech, kde zbourali Sudkův domeček. Podařilo se jí zachránit vypelichané křeslo a pár fotek. To je zavazující...

21. dubna 1992

Zvýšili jsme náklad! Uzavřeli jsme smlouvu ještě s další velkou distribuční firmou. Chce sice nekřesťanská procenta z prodeje a volnou remitendu, tzn., že co neprodá, to nezaplatí, ale hlavní je, že časopis bude číst víc lidí. Ale říkají, že ať nemáme strach, že žádná remitenda nebude, protože jsou firma se zahraniční účastí vybavená computery, že všechny dodávky řídí počítač až do jednotlivých stánků. Tak uvidíme.

Taky se rozšířila síť soukromých trafik, které si náš časopis berou do prodeje. Problém je trošku v tom, že si musíme výtisky sami na místo dovézt. Někdy svým náklaďáčkem po celé Praze objíždí trafiky Richard, jindy to s Mirkou a Petrou roznášíme v taškách. Mé spolupracovnice jsou dost nápadité. Petra zařídila prodej v několika sámoškách, Mirka zase u benzinové pumpy. I v sámošce zvané Václavka poblíž ulice, kde bydlím, se časopis částečně ujal.

22. dubna 1992

V létě budem bohatý! Ne, že bych po něčem takovém toužila kvůli sobě, neboť si myslím, že peníze nepřinášejí moc dobrého, ale těším se, že se tak stane a zaplatí se dluhy a koupí se počítač. Dělat noviny v současné kompjúterové době se starým psacím strojem je přinejmenším nepružné.

Ale k tomu bohatství. Způsobí to naše aktivita využívající mezeru v nabídce zboží na trhu. To jsou slova pana ministra financí ČSFR Klause. Způsobí to příjem z křížovkových magazínů a z publikace o vyjmenovaných slovech. To slovy mými. Křížovky už se tisknou a jak pravili mí dobří kamarádi – Jan Drha a Roman Cílek (jejich autoři), nemám s nimi žádnou práci, všechno připravili perfektně „na klíč“ včetně grafické úpravy, zařídili tisk apod., já jsem jenom podepsala objednávky na tisk a prskla pod to razítko. Vyjmenovaná slova bohužel stále ještě nejsou hotova, i když už na ně máme spoustu objednávek od škol a rodičů žáků: Tiskárna pana Rybníčka je velice sympatická, se sympatickými cenami, ale někdy nedodrží termín.

Eva Střížovská
(úryvky z připravované knížky)

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012