Dave a Helena (úryvek z druhého dílu knížky Howdy fromTexas)

Na večírku, kde se Sharon ujala promítání filmu o Karlu Hašlerovi jsem po skončení odpovídala na otázky publika. Byly pro mně dost užitečné proto, abych příště věděla, co z filmu není jasné a co mám říkat úvodem. A také se někteří přítomní vyjádříli, že by se mnou ještě rádi mluvili. Například starší dáma Helena Lombardo.

Ale je to trochu problém, vysvětlovala Linda. Vždyť Eva si neudělala mezinárodní řidičák (ach, příště nesmím zapomenout!) a není kdo by ji do Kansas City z Levenworthu dovezl...

Ale hned se přihlásil Dave Bruce, který právě do Levenworthu každý den ráno jezdí do práce. A tak hned druhý den se pro mne po své práci zastavil na farmě u Lindy a vezl mne do města. Tam už na mne paní Helena čekala. Ale ještě předtím jsem si s Davem cestou mohla trochu popovídat.

Dave mne překvapil: v autě znělo: Jmenuji se Jan. Moje sestra se jmenuje Marie...poslouchal lekce češtiny. A proč se v celkem dospělém věku asi šedesáti let česky učí? Má nějaké české předky? Nemá. Učí se, protože se mu čeština prostě líbí. Je Američan, jeho dcera bydlí v Německu. Když za ní jeli s manželkou, navštívili ČR – Český Krumlov, České Budějovice, Karlovy Vary, Prahu. Moc se jim tam líbilo a Davovi vadilo, že si s nikým česky nemůže promluvit. Tak se to snaží napravit a při příští návštěvě... ale už teď jsme pár českých vět použili.

Usměvavá paní Helena bydlí v hezké rezidenční čtvrti, kde je plno zeleně, stromů, keřů i květin. Ona má květiny moc ráda, má jich plný byt, který je čistý jako klícka a ozdoben i mnoha soškami, obrazy apod.

Ve svých 83 letech, i když má zdravotní problémy s koleny a používá berle, samozřejmě řídí auto.

Odvezla mne na večeři do blízké a příjemné restaurace Olive Garden. Obě jsme si daly výborné italské jídlo a hezky si popovídaly. Mluvila na mně střídavé věty či slova – jednou česky, podruhé anglicky.

„Jak se vám podařilo udržet si češtinu?” zeptala jsem se.

„Díky tatínkovi. Byl velký patriot. Jsme Češi, říkával hrdě. Narodila jsem se doma na farmě poblíž městečka Nová Praha v Minnesotě. Žilo tam tehdy na přelomu století mnoho Čechů. Měli jsme tam český kostelík, školu, všichni byli katolíci.

Můj dědoušek pocházel z Veselí na Moravě, babička z Bechyně, co tam dělají ty hezké malované talíře.”

Paní Helena se stále usmívá a šíří kolem sebe dobrou náladu. A to přesto, že život neměla zrovna lehký. Její maminka jí příliš nemilovala, dávala jí najevo, že má raději dva její bratry, ale jí, holku ne...ještě, že měla hodného tatínka. A aby toho nebylo málo, provdala se za Francouze, který na ni vůbec nebyl hodný, spíš zlý. Měla s ním dvě děti, dceru a syna. Dcera vystudovala, je lékařkou v Chicagu. Syn jí zemřel na rakovinu stejně jako jeden z bratrů – oba byli silní kuřáci.

Manžel Heleny byl pilot a ona pracovala v oddělení, kde čas od času musely provětrat a skládat uložené padáky. Časem se s manželem rozvedla, vdala se za jiného muže, ale u padáků zůstala.

Její zbylý bratr má dvě děti a obě jsou lékaři. Opět to potvrzuje moje poznání, že Češi poté, co se do Ameriky přistěhovali a vyrovnali se s tvrdými podmínkami, umožnili svým dětem, ale hlavně vnoučatům vysokoškolské vzdělání.

Hezky se mi spalo u paní Heleny v pokoji plném květin a obrazů. Ráno jsme si ještě chvíli povídaly u snídaně, kterou mi ona pečlivě naservírovala a pak už rozloučení, Dave už klepal na dveře a já se vracela na farmu, kde žije moje kamarádka Linda, její dcera Marianne a zeť Richard, čtrnáctiletý vnuk Richard Roo, sedm koček, tři koně a jeden veselý pejsek. Už jsem o nich trochu psala minule....